Nemocnice — Když je z vás pacient

„Když mě poprvé přijali do nemocnice, cítila jsem se, jako bych ztratila veškerou vládu nad svým životem a stala se jenom dalším číslem ve statistice.“ — Marie G.

„Vzpomínám si na to, když jsem byla poprvé pacientem. Cítila jsem se naprosto bezbranná a nechráněná.“ — Paula L.

BYL jste někdy v nemocnici jako pacient a pociťoval něco podobného? Ať ano či ne, jistě připustíte, že většina lidí se jen málo zabývá tím, že by mohli skončit jako pacienti. Přesto se to i pro vás jednoho dne může stát skutečností. Například zprávy za rok 1987 uvádějí, že v USA na každých 7 osob připadá 1 přijatý do nemocnice. Statistiky se ovšem na světě liší. Přesto, chcete-li jednat prozíravě, jak byste se měli na takový případ připravit?

Ředitel Skupiny veřejného průzkumu zdraví obyvatelstva, Dr. Sidney Wolfe, uvádí: „Jediným nejdůležitějším způsobem ochrany zdraví je ujistit se, zda je hospitalizace nutná.“ Bez ohledu na to, kde žijete, máte právo a závaznou povinnost dostat informace o svých zdravotních potížích. Často vám může dát uspokojivé odpovědi váš lékař.

Ale jste-li na pochybách, doporučuje se vzít v úvahu druhý, nezávislý názor. V některých zemích dokonce pojišťovací společnosti takový druhý názor vyžadují před úhradou za některé úkony velké chirurgie. A není tak neobvyklé vyžádat si ještě třetí názor, aby se rozptýlily pochybnosti o diagnóze a vhodné léčbě. Podstatným hlediskem je: Ať už je tu jeden názor nebo dva či více, moudrý pacient věnuje určitý čas tomu, aby zvážil, zda je navrhovaná léčba nutná a moudrá.

Přijetí na pohotovostní ambulanci

Samozřejmě, v naléhavé situaci není čas obstarat si různá lékařská doporučení. Pacient, když jej přivezou do nemocnice, může být dokonce v bezvědomí, neschopen mluvit ani psát. Někdy musí lékaři jednat okamžitě, ještě před tím, než se zjistí pacientovi příbuzní, kteří by mohli rozhodnout o tom, čemu on dává přednost a co si přeje. Takové situace zdůrazňují, proč je tak důležité plánování a prozíravost.a

Pro pacienta, který je svědkem Jehovovým, to znamená stále s sebou nosit vyplněnou a platnou lékařskou kartu. Pacient na této kartě dopředu uvádí svá přání ohledně lékařské péče a poskytuje důležité informace, aby se lékařský personál mohl spojit s jeho příbuznými nebo někým, kdo jeho přání zná. I když tato důležitá karta nemůže postihnout všechny rozličné situace, slouží jako právní dokument, který mluví, když vy nemůžete.

V naléhavých případech vás také v nemocnici může velmi podpořit váš přítel či příbuzný, který je obeznámen s vaším přesvědčením a ví, jaké léčbě dáváte přednost. Ať už je to pro tuto chvíli možné nebo ne, platná lékařská karta může být jednoho dne klíčem k tomu, aby byla chráněna vaše práva.

Přestože někdo není pokřtěným služebníkem svědků Jehovových a nemá tuto kartu, může si připravit podobné psané prohlášení (nejlépe na stroji). Mělo by ukázat jeho přání ohledně léčby, uvést jakákoli omezení a označit, na koho se lze obrátit v naléhavém případě.

Jak vyplňovat formuláře a prohlášení

Práva pacientů jsou po celém světě velmi rozdílná. (Viz tabulku na straně 7.) V některých zemích se tato práva v posledních letech značně zlepšila; lékař již nemůže ordinovat jakoukoli léčbu bez pacientova souhlasu, který je obvykle vyjádřen písemně. To je jeden důvod, proč mohou mít nemocnice své vlastní formuláře a budou chtít, abyste je podepsali. Je-li to zvykem tam, kde žijete, mělo by pomoci následující.

Měli byste velmi pečlivě přečíst všechny formuláře, než je podepíšete, neboť váš podpis znamená, že je schvalujete, že souhlasíte s tím, co je tam uvedeno. Nenechte se ovlivnit žádným nátlakem, abyste podepsali přijímací formulář nebo formulář pro souhlas s léčbou, aniž byste je pečlivě přečetli. Jestliže s nějakou částí předtištěného formuláře nesouhlasíte, přeškrtněte ji. A i když někdo protestuje, že je to nemocniční formulář a že jej nelze měnit, je to nicméně právní smlouva a nemůže se od vás vyžadovat, abyste podepsali něco, s čím nesouhlasíte. Přestože nechcete vypadat nerozumně, je důležité, abyste v této záležitosti neučinili kompromis — máte právo odmítnout schválení jakékoli části jakéhokoli formuláře.

Zvláště týká-li se váš souhlas operace, nebo jakéhokoli použití krve, přezkoumejte pečlivě každý odstavec. Někteří ze svědků Jehovových byli nemile překvapeni tím, co shledali na nemocničním formuláři, který měl být údajně připraven obzvlášť pro ně. Ačkoli úvod hovořil o tom, že pacientova práva ohledně krve budou respektována, další odstavec uváděl něco jako: ‚V naléhavém případě, nebo cítí-li lékař takovou potřebu, ponechává si právo použít krevní transfúzi.‘ Dále, protože Boží slovo nařizuje křesťanům zdržovat se krve, je dobrým opatřením napsat na všechny listiny, které vám přinesou: „Žádnou krevní transfúzi.“ (Skutky 15:28, 29) Tak bude váš postoj zřejmý celému personálu. Faktem je, že stále rostoucí počet pacientů odmítá krev, neboť se chtějí vyhnout nebezpečí nákazy infekční žloutenkou, AIDS, nebo jinými smrtelnými chorobami.b

V některých zemích mají pacienti méně práv, než ta, která jsou uvedena výše. V některých oblastech je zákonem sám lékař a pacienti jsou mu více či méně vydáni na milost nebo nemilost. Jeden lékař ze západní země, který navštívil jeden africký stát, poznamenal: „Naprosto jsem nebyl připraven na způsob, jímž spolu jednali lékaři a pacienti. . . Pacienti sami nikdy nemluvili, pokud k tomu nebyli vyzváni. Svým lékařům nekladli žádné otázky.“ I když to při takových zvycích může být pro pacienta obtížnější, moudrý křesťan bude přesto — s úctou, ale pevně — trvat na tom, aby bylo respektováno jeho základní lidské právo nakládat se svým tělem a účastnit rozhovorů týkajících se jeho vlastního zdraví.

Jak hovořit se zdravotnickým personálem

Váš lékař byl měl být vaším hlavním zastáncem a zdrojem informací; mnoho tedy záleží na tom, jak pečlivě jste si vybrali svého lékaře. Jeden pisatel poznamenává: „Uvědomte si, že lékaři jsou stejní jako všichni ostatní. Projevují celou škálu dobrého i špatného jako i každý z nás. Většina lékařů se pro své pacienty snaží vykonat to nejlepší, ale některé společnost ovlivnila ke smýšlení, že mají právo učinit rozhodnutí za vás. Jestliže se lékařova osobnost a jeho názory střetávají s vašimi, hledejte si jiného lékaře.“

Snažte se, abyste na své otázky dostali plné a uspokojivé odpovědi, než dáte souhlas k jakékoli léčbě. (Viz tabulka na straně 8.) Nerozumíte-li něčemu, nebojte se to říci. Žádejte vysvětlení v jasném, ne lékařském jazyce. Bude taktní, vyjádříte-li ve vhodnou chvíli při svém rozhovoru s lékařem své upřímné ocenění za to, že chápe váš postoj, který je založen na vašem náboženském přesvědčení.

Snažte se navázat přátelské vztahy s personálem nemocnice, který s vámi jedná, jako například se zdravotními sestrami, neboť mohou být a jistě budou velkou pomocí v péči o vás a při vašem zotavování. Když přinášejí léky nebo injekce, ujistěte se, že jsou opravdu pro vás. Je to v souladu s praktickou moudrostí, neboť i přes nejlepší úmysly se dělají chyby.

Zdravotničtí pracovníci budou pravděpodobně značně zaneprázdněni, ale pamatujte, že většina z nich si zvolila tento druh práce, protože jim na lidech záleží a upřímně jim chtějí pomáhat. Můžete jim vyjít vstříc, jestliže se snažíte vyjadřovat se o svých potřebách a starostech jasně. Žádná zdravotní sestra (ani kdokoli jiný z personálu) nemá právo vás slovně napadnout, jako například: „Jestliže nepřijmete tuto léčbu, zemřete.“ Hlašte takové zastrašování správě nemocnice a také svým příbuzným, nebo služebníkovi ze sboru, který by za vás mohl hovořit.

Co když vyvstane problém?

Přestože se pacienti snaží uplatnit všechny tyto rady, může se stát, že mezi nimi a lékaři vznikne hluboký rozpor. I když se to stává zřídka, co byste měli dělat, budete-li v takové situaci?

Za prvé, snažte se neztratit hlavu. Obvykle je to těžká chvíle pro všechny zúčastněné, neboť city si vybírají svou daň. Velkým přínosem tedy bude, zůstanete-li klidní, rozumní a uctiví. Za druhé, zvažte a využijte všechny možnosti. V nemocnici může být zástupce pro pacienty, s nímž můžete navázat styk a od něhož můžete žádat pomoc.

Svědkové Jehovovi se snaží spojit se se svými sborovými staršími. Tito moudří a zkušení rádci mohou dokonce pomoci při vyhledání zdravotního střediska ochotného ke spolupráci, pakliže by situace byla tak vážná, že by bylo žádoucí přemístění.c Praví křesťané také pamatují na to, aby spoléhali na moc Jehovy Boha. V obtížných situacích neexistuje jediná vše obsahující odpověď, a ze své vlastní síly bychom nevěděli, kam se obrátit. Mnozí, když udělali vše, co je v lidských silách, zjistili, že získali nejen útěchu, ale také nepředvídané řešení. — 1. Korinťanům 10:13; Filipanům 4:6, 7.

Doufáme, že nezažijete žádné takové potíže, ale je dobré s tím počítat. Pokud jste v nemocnici, pamatujte také, že se od vás něco očekává. Nemocnice je výborné místo k projevování takových křesťanských vlastností jako je trpělivost, vděk za prokázanou laskavost a zvláště vděčnost těm, kteří vám pomáhají. Krátký dopis zdravotnickému personálu na rozloučenou, nebo i drobná pozornost jako projev ocenění, to se vryje do mysli. Váš pobyt v nemocnici skýtá příležitost k vydání svědectví vaším příkladným chováním, což přispívá ke znamenité pověsti, jíž se praví křesťané jako pacienti těší. — 1. Petra 2:12.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

Co v případě, máte-li být přijat jako pacient

Před hospitalizací:

1. Vezměte s sebou platnou lékařskou kartu, nebo psané a podepsané prohlášení o svých přáních.

2. Dobře si zvolte lékaře.

3. Ujistěte se, zda pobyt v nemocnici je zapotřebí.

4. Přijímací formuláře čtěte a vyplňujte pečlivě. Patříte-li mezi svědky Jehovovy, okamžitě to dejte vědět.

5. S sebou si vezměte jen nezbytné množství osobních věcí, jako župan, toaletní potřeby a něco ke čtení.

6. Doma nechte šperky, elektrické spotřebiče a peníze, které nebudete potřebovat.

[Rámeček na straně 7]

Práva pacienta

Když pacient nastupuje do nemocnice, neměl by se dát zastrašit prostředím a myslet si, že se stal naprosto bezvýznamným. Má svá práva, která ve většině nemocnic personál rád respektuje. Dále uvedená práva jsou stručným výtahem z deseti bodů knihy Lila L. Anastase, R.N. How to Stay Out of the Hospital (Jak vydržet v nemocnici).d

Právem pacienta je:

1. Ohleduplná péče prováděná s úctou odbornými pracovníky.

2. Získat úplné a čerstvé informace o své diagnóze, léčení a prognóze choroby, které mu má jeho ošetřující lékař podat takovými výrazy, jimž je schopen porozumět.

3. Obdržet od svého lékaře informace nezbytné k tomu, aby mohl dát vědomý souhlas před zahájením jakéhokoli postupu nebo léčení. Pacient má právo na informace o tom, že existuje lékařsky významné alternativní řešení.

4. Odmítnout léčbu do té míry, jak to připouští zákon.

5. Zachování naprosté tajnosti o jeho vlastním léčebném postupu.

6. Očekávat, že všechna sdělení a zprávy, jež se týkají jeho léčebné péče, budou považovány za důvěrné.

7. Očekávat, že nemocnice bude v rámci svých možností přiměřeně reagovat na pacientovu žádost o poskytnutí služeb nebo přemístění do jiného nemocničního zařízení, kde je léčba povolena.

8. Získat informace o vztahu k jiným zdravotnickým a vzdělávacím institucím v souvislosti s jeho léčebnou péčí.

9. Dostat zprávu v případě, že se nemocnice chystá sama vykonat nebo se zúčastnit pokusů na lidech, které ovlivní jeho léčbu.

10. Očekávat přiměřenou spojitost mezi lékařskou péčí a znalostí toho, co je možné k dispozici a kde.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 8]

Ochrana a spoluúčast pacienta

„Stejně jako žádný obžalovaný by neměl jít k soudu bez právního zástupce, tak žádný pacient by neměl nastoupit do nemocnice ve velkém městě, aniž by nějaký člen rodiny nebo blízky přítel byl připraven postarat se o jeho zájmy a v případě potřeby se ozvat.“ — June Bungham, The Washington Post, 12. srpna 1990.

„Myšlenka spoluúčasti pacienta v rozhodování o léčbě je po celá staletí lékařskému myšlení i metodám cizí. A pacienti se z trpkých zkušeností naučili, že ztrácejí naše sympatie, když nám kladou příliš mnoho zkoumavých otázek, protože jsou nám velmi často takové dotazy protivné.

Ovšem názor, že víme, co je v zájmu našich pacientů, a proto můžeme jednat v jejich prospěch bez dotazování, je tak očividně nepravdivý, že člověk může jen žasnout nad tím, s jakým zápalem je tento názor obhajován. . .

Můžeme se svými pacienty nesouhlasit, přít se s nimi a dokonce je nějak obelstít, ale to všechno musíme dělat v duchu péče o ně. Nakonec však musíme respektovat to, co od nás pacient chce nebo nechce.“ — Dr. Jay Katz, psychiatr a profesor na univerzitě v Yale, The Medical Post, Kanada.

„Pacienti nejsou děti a lékaři nejsou rodiče. . . Vskutku se jeví jako podivná nutnost připomínat studentům medicíny a rovněž lékařům, že pacienti se také dostávají s lékaři do střetů v tom,. . . že budou mít plnou důvěru a sebedůvěru, že se budou smět postavit na vlastní nohy a nebudou muset být závislí, že se s nim i bude hovořit a poslouchat je, že se s nimi bude zacházet jako s rovnocennými a nebude se nad nimi panovat, že se bude respektovat jejich způsob života a že budou smět žít svým vlastním způsobem života.“ — The Silent World of Doctor and Patient, Dr. Jay Katz.

„Naše služba začíná, když se dostaneme s pacientem do styku. Vzájemná součinnost asi se 4 milióny pacientů poskytuje nám, americkým lékařům, každý den příležitost projevit nejen svou odbornost, ale také opravdový soucit, oddanost a péči každému jednotlivému pacientovi, jemuž sloužíme.“ — James E. Davis, M.D. předseda Americké lékařské společnosti.