Kapitola 116

Ježíš připravuje apoštoly na svůj odchod

JE PO památném jídle, ale Ježíš a jeho apoštolové jsou ještě v horní místnosti. Přestože Ježíš brzy odejde, má ještě mnoho co říci. „Ať se vaše srdce neznepokojuje,“ utěšuje je. „Projevujte víru v Boha.“ Dodává však: „Projevujte víru také ve mne.“

„V domě mého Otce je mnoho příbytků,“ pokračuje Ježíš. „Odcházím, abych vám připravil místo. . . , abyste i vy byli, kde jsem já. A kam jdu, cestu znáte.“ Apoštolové nechápou, že Ježíš mluví o odchodu do nebe, proto se Tomáš ptá: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak známe cestu?“

„Jsem cesta a pravda a život,“ odpovídá Ježíš. Ano, jedině když ho člověk přijme a bude napodobovat jeho životní dráhu, může vstoupit do Otcova nebeského domu, protože, jak říká Ježíš, „nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne“.

„Pane, ukaž nám Otce,“ prosí Filip, „a to nám stačí.“ Filip zřejmě chce, aby Ježíš způsobil, že se Bůh viditelně projeví, jak to bylo ve starověku dopřáno ve vidění Mojžíšovi, Elijášovi a Izajášovi. Ale apoštolové mají něco mnohem lepšího než vidění tohoto druhu, jak poznamenává Ježíš: „Byl jsem s vámi tak dlouho, a přesto jsi mě, Filipe, nepoznal? Kdo viděl mne, viděl také Otce.“

Ježíš tak dokonale zrcadlí osobnost svého Otce, že žít s ním a pozorovat ho je vlastně jako přímo vidět Otce. Přesto je Otec Synovi nadřazený a Ježíš to uznává: „Co vám říkám, nemluvím sám od sebe.“ Ježíš patřičně připisuje všechnu zásluhu na svém vyučování svému nebeskému Otci.

Jak povzbudivé muselo být pro apoštoly, když nyní slyšeli Ježíšova slova: „Kdo projevuje víru ve mne, ten bude také činit skutky, které já činím; a bude činit skutky větší než tyto.“ Tím Ježíš nemyslí, že jeho následovníci budou mít větší zázračnou moc než on. Myslí tím, že budou sloužit mnohem déle, na mnohem větším území a mnohem většímu počtu lidí.

Ježíš své učedníky neopustí, až odejde. „O cokoli také poprosíte v mém jménu,“ slibuje, „chci to udělat.“ Dále říká: „Chci poprosit Otce a dá vám jiného pomocníka, aby byl s vámi navždy, ducha pravdy.“ Až později vystoupí do nebe, vylije Ježíš na své učedníky svatého ducha, tohoto jiného pomocníka.

Odchod Ježíše je blízko, neboť říká: „Ještě chvíli a svět mě již nespatří.“ Ježíš bude duchovním tvorem, kterého žádný člověk nemůže vidět. Ale opět slibuje svým věrným apoštolům: „Vy mě spatříte, protože já žiji a vy budete žít.“ Ano, nejenže se jim Ježíš po svém vzkříšení objeví v lidské podobě, ale v patřičném čase je vzkřísí, aby s ním žili v nebi jako duchovní tvorové.

Nyní Ježíš stanoví jednoduché pravidlo: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo zase miluje mne, bude milován mým Otcem, a chci ho milovat a chci se mu jasně ukázat.“

Tu ho přeruší apoštol Jidáš, který se také nazývá Tadeáš: „Pane, co se stalo, že zamýšlíš jasně se ukázat nám a ne světu?“

„Jestliže mě někdo miluje,“ odpoví Ježíš, „bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat. . . Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“ Svět přehlíží Kristovo učení, na rozdíl od jeho poslušných následovníků. Proto se mu Ježíš nezjeví.

Během své pozemské služby naučil Ježíš své apoštoly mnoha věcem. Jak si je budou všechny pamatovat, zejména když až do této chvíle tolik nepochopili? Ježíš naštěstí slibuje: „Pomocník, svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí vše a připomene vám všechno, co jsem vám pověděl.“

Ježíš je znovu utěšuje slovy: „Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj. . . Ať se vaše srdce neznepokojuje ani nesvírá strachem.“ Ano, Ježíš odchází, ale vysvětluje: „Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, protože Otec je větší než já.“

Ježíš již s nimi bude jen krátký čas. „Nebudu již s vámi mnoho mluvit,“ říká, „neboť přichází panovník světa. A nemá nade mnou moc.“ Satan Ďábel, ten, který byl schopen vstoupit do Jidáše a zmocnit se ho, je panovníkem světa. Ale v Ježíšovi není žádná hříšná slabost, kterou by Satan mohl využít a odvrátit jej tak od služby Bohu.

V důvěrném vztahu

Po památném jídle Ježíš povzbuzuje své apoštoly důvěrným, srdečným rozhovorem. Snad již minula půlnoc. Ježíš je proto vybízí: „Vstaňte, pojďme odtud.“ Než však odejdou, Ježíš k nim z lásky mluví dále a dává jim podnětné znázornění.

„Já jsem pravá réva a můj Otec je pěstitel,“ začíná. Velký Pěstitel, Jehova Bůh, zasadil tuto symbolickou révu, když na podzim roku 29 n. l. pomazal Ježíše svatým duchem při jeho křtu. Ježíš však dále ukazuje, že tato réva neznázorňuje pouze jej. Říká: „Odstraňuje na mně každou ratolest, která nepřináší ovoce, a čistí každou, která ovoce přináší, aby přinášela více ovoce. . . Právě jako ratolest nemůže přinášet ovoce sama o sobě, pokud nezůstane na révě, stejně nemůžete ani vy, pokud nezůstanete ve spojení se mnou. Já jsem réva, vy jste ratolesti.“

O jedenapadesát dnů později, o letnicích, se apoštolové a jiní stanou ratolestmi této révy, až na ně bude vylit svatý duch. Nakonec se stane ratolestmi symbolické vinné révy 144 000 osob. Společně s vinným kmenem, Ježíšem Kristem, tvoří symbolickou révu, která přináší ovoce Božího Království.

Ježíš vysvětluje, co je klíčem k přinášení ovoce: „Kdo zůstává ve spojení se mnou a já ve spojení s ním, ten přináší mnoho ovoce, protože odděleni ode mne nemůžete dělat vůbec nic.“ Ježíš však říká, že pokud někdo ovoce nepřináší, „je vyvržen jako ratolest a uschne; a lidé posbírají ty ratolesti, vhodí je do ohně, a jsou spáleny.“ Na druhé straně Ježíš slibuje: „Jestliže zůstanete ve spojení se mnou a mé výroky zůstanou ve vás, proste, o cokoli si přejete, a stane se vám to.“

Ježíš dále říká svým apoštolům: „Můj Otec je oslaven tím, že stále přinášíte mnoho ovoce a prokazujete se jako moji učedníci.“ Ovoce, které si Bůh od ratolestí přeje, je to, že budou projevovat vlastnosti podobné Kristovým, a to zejména lásku. Kristus byl navíc zvěstovatelem Božího Království, a proto k žádoucímu ovoci také patří, aby činili učedníky jako on.

„Zůstaňte v mé lásce,“ nabádá nyní Ježíš. Ale jak to mohou jeho apoštolové dělat? „Budete-li zachovávat má přikázání,“ říká, „zůstanete v mé lásce.“ Dále Ježíš vysvětluje: „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, právě jako jsem si já zamiloval vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“

Za několik hodin projeví Ježíš tuto nepřekonatelnou lásku tím, že dá svůj život za apoštoly a také za všechny ostatní, kteří v něho budou projevovat víru. Jeho příklad by měl jeho následovníky podněcovat, aby měli stejnou obětavou lásku jeden ke druhému. Podle takové lásky je bude možné poznat, jak to Ježíš řekl dříve: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“

Ježíš ukazuje, kdo jsou jeho přátelé, když říká: „Jste moji přátelé, jestliže děláte, co vám přikazuji. Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal na vědomí všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“

Vztah, v němž jsou, je skutečně drahocenný — jsou Ježíšovými důvěrnými přáteli. Mají-li však jeho následovníci v tomto vztahu zůstat, musí ‚stále přinášet ovoce‘. Ježíš říká, že pokud to budou dělat, ‚cokoli, oč poprosí Otce v jeho jménu, jim dá‘. To je opravdu velkolepá odměna za to, že přinášejí ovoce Království. Ježíš znovu vybízí apoštoly, aby „milovali jeden druhého“, a pak jim vysvětluje, že je svět bude nenávidět. Dává však útěchu: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mě nenáviděl dříve, než nenáviděl vás.“ Potom ukazuje, proč svět nenávidí jeho následovníky: „Protože. . . nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“

Ježíš vysvětluje ještě dále, proč je bude svět nenávidět: „To všechno proti vám budou dělat kvůli mému jménu, protože neznají toho, kdo mě poslal [Jehovu Boha].“ Ježíšovy zázračné skutky vlastně usvědčují ty, kteří ho nenávidí. Říká o tom: „Kdybych byl mezi nimi neučinil skutky, které neučinil nikdo jiný, neměli by hřích; nyní však viděli i nenáviděli jak mě, tak mého Otce.“ Tak se podle Ježíšových slov splnil text Písma: „Nenáviděli mě bez příčiny.“

Znovu jako předtím je Ježíš utěšuje slibem pomocníka, svatého ducha, což je Boží mocná činná síla. „Ten bude o mně vydávat svědectví; i vy máte vydávat svědectví.“

Další vybídka na rozloučenou

Ježíš a apoštolové jsou na odchodu z horní místnosti. „To jsem k vám mluvil, abyste neklopýtli,“ pokračuje. Pak dává vážnou výstrahu: „Lidé vás vyženou ze synagógy. Vskutku, přichází hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude představovat, že Bohu prokázal posvátnou službu.“

Tato výstraha apoštoly zjevně velmi znepokojí. Přestože Ježíš již dříve říkal, že je bude svět nenávidět, nezjevil tak otevřeně, že budou zabíjeni. „Zpočátku jsem vám to však nepověděl,“ vysvětluje Ježíš, „protože jsem byl s vámi.“ Jak znamenité však je, že je vyzbrojuje touto informací předtím, než odejde!

„Ale nyní,“ pokračuje Ježíš, „jdu k tomu, kdo mě poslal, a přece se mě ani jeden z vás neptá: ‚Kam jdeš?‘ “ Dříve toho večera se vyptávali, kam jde, ale nyní jsou tak otřeseni tím, co jim pověděl, že se na to dál neptají. Jak říká Ježíš: „Protože jsem k vám o tom mluvil, zármutek naplnil vaše srdce.“ Apoštolové jsou zarmouceni nejen proto, že se dověděli, že budou trpět strašným pronásledováním a budou zabíjeni, ale také proto, že je opouští jejich Mistr.

Ježíš tedy vysvětluje: „Je k vašemu prospěchu, že odcházím. Neodejdu-li totiž, pomocník k vám rozhodně nepřijde; ale jestliže opravdu odejdu, chci vám ho poslat.“ Ježíš nemůže být jako člověk na dvou místech současně, ale až bude v nebi, může poslat pomocníka, Božího svatého ducha, svým následovníkům, ať jsou na zemi kdekoli. To, že je Ježíš opustí, tedy bude k jejich prospěchu.

Svatý duch, říká Ježíš, „dá světu přesvědčivý důkaz o hříchu a o spravedlnosti a o soudu“. Bude odhalen hřích světa, to, že neprojevil víru v Božího Syna. Ježíšova spravedlnost bude navíc přesvědčivě dokázána jeho vystoupením k Otci. A to, že Satan a jeho ničemný svět nedokázali zlomit Ježíšovu ryzost, je přesvědčivý důkaz, že panovník tohoto světa byl odsouzen.

„Mám vám říci ještě mnohé,“ pokračuje Ježíš, „ale nyní to nejste schopni snést.“ Proto Ježíš slibuje, že až vylije svatého ducha, Boží činnou sílu, že ten je povede, aby těmto věcem porozuměli, a to v souladu se svou schopností je chápat.

Apoštolové zejména nechápou, že Ježíš zemře a pak se jim objeví, až bude vzkříšen. Proto se jeden druhého ptají: „Co to znamená, že nám říká: ‚Za chvilku mě nespatříte a opět za chvilku mě uvidíte‘ a ‚protože jdu k Otci‘?“

Ježíš si uvědomuje, že se ho chtějí zeptat, a proto vysvětluje: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Budete plakat a bědovat, ale svět se bude radovat; budete zarmouceni, ale váš zármutek se promění v radost.“ Později toho dne odpoledne, když je Ježíš zabit, světští náboženští vůdcové se radují, ale učedníci jsou zarmouceni. Ale jakmile je Ježíš vzkříšen, jejich zármutek se mění v radost. A jejich radost trvá, když je Ježíš o letnicích zmocní, aby byli jeho svědky, tím, že na ně vylije Božího svatého ducha.

Ježíš přirovnává situaci apoštolů k situaci ženy v porodních bolestech: „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina.“ Ale stejně jako si na své soužení dále nevzpomíná, jakmile se dítě narodí, „také vy,“ říká Ježíš, „máte nyní opravdu zármutek, ale uvidím vás opět [až budu vzkříšen] a vaše srdce se bude radovat a nikdo vám vaši radost nevezme.“

Až do této doby učedníci nikdy nevznášeli prosby ve jménu Ježíše. Ale teď jim říká: „Jestliže Otce o něco poprosíte, dá vám to v mém jménu. . . Vždyť sám Otec k vám má náklonnost, protože jste měli náklonnost ke mně a uvěřili jste, že jsem vyšel jako Otcův představitel. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem do světa. Dále, opouštím svět a odcházím k Otci.“

Ježíšova slova jsou pro apoštoly velkým povzbuzením. „Podle toho věříme, že jsi vyšel od Boha,“ říkají. „Nyní věříte?“ ptá se Ježíš. „Pohleďte, přichází hodina, vskutku přišla, kdy se rozptýlíte každý do svého vlastního domu a necháte mě samotného.“ Zdá se to sice neuvěřitelné, ale stane se to dřív, než skončí noc.

„Řekl jsem vám to, abyste mým prostřednictvím měli pokoj,“ končí Ježíš. „Ve světě máte soužení, ale vzchopte se! Zvítězil jsem nad světem.“ Ježíš zvítězil nad světem tím, že věrně plnil Boží vůli navzdory všemu, o co se pokoušel Satan a jeho svět, aby zlomili Ježíšovu ryzost.

Závěrečná modlitba v horní místnosti

Ježíš hluboce miloval své učedníky, a proto je připravoval na to, že od nich bude muset zanedlouho odejít. Obšírně jim radil a povzbuzoval je, a nyní pozvedá oči k nebi a prosí svého Otce: „Oslav svého syna, aby tvůj syn oslavil tebe podle toho, jak jsi mu dal autoritu nade vším tělem, aby dal věčný život plnému počtu těch, které jsi mu dal.“

Ježíš zde uvádí opravdu vzrušující námět — věčný život! Dostal „autoritu nade vším tělem“, a proto může přinést dobrodiní své výkupní oběti celému umírajícímu lidstvu. „Věčný život“ však poskytne jen těm, které schválí jeho nebeský Otec. Tento námět věčného života pak Ježíš dále ve své modlitbě rozvíjí:

„To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ Ano, záchrana závisí na tom, zda přijímáme poznání jak o Bohu, tak o jeho Synovi. Potřebujeme však víc než jen teoretické poznání.

Musíme je důvěrně poznat a vybudovat si s nimi přátelství, jež se vyznačuje porozuměním. Musíme mít na věci stejný názor jako oni a vidět věci jejich očima. A především se musíme snažit napodobovat jejich nesrovnatelné vlastnosti v jednání s druhými.

Ježíš se dále modlí: „Oslavil jsem tě na zemi, když jsem dokončil dílo, které jsi mi dal, abych je konal.“ Tak splnil svůj úkol až do tohoto okamžiku a s důvěrou, že bude úspěšný i nadále, prosí: „Otče, nyní mě tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ Ano, prosí nyní, aby byl vzkříšením uveden zpět do své dřívější nebeské slávy.

Svou hlavní práci na zemi Ježíš shrnuje slovy: „Učinil jsem tvé jméno zjevné lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji, a dal jsi je mně, a zachovali tvé slovo.“ Ježíš používal ve své službě Boží jméno, Jehova, a ukazoval, jak se má správně vyslovovat. Ale vykonal ještě více, aby bylo apoštolům Boží jméno zjevné. Rozšířil také jejich poznání a ocenění Jehovy, jeho osobnosti a jeho předsevzetí.

Ježíš připisuje Jehovovi nadřazenost nad sebou, ukazuje, že slouží pod jeho vedením, a pokorně uznává: „Výroky, které jsi mi dal, jsem dal jim, a oni je přijali a určitě poznali, že jsem vyšel jako tvůj představitel, a uvěřili, že jsi mě vyslal.“

Ježíš dále dělá rozdíl mezi svými učedníky a ostatním lidstvem a modlí se: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal. . . Když jsem byl s nimi, bděl jsem nad nimi. . . a hlídal jsem je a ani jeden z nich není zničen, kromě syna zničení“, totiž Jidáše Iškariotského. V té chvíli je už Jidáš na cestě a chystá se hanebně zradit Ježíše. Tak Jidáš nevědomky splňuje Písma.

„Svět je nenávidí,“ modlí se Ježíš dále. „Prosím tě, ne abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému. Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ Ježíšovi následovníci jsou ve světě, v této organizované lidské společnosti, které vládne Satan, ale jsou od světa a od jeho ničemnosti odděleni, a v tom stavu musí stále zůstat.

„Posvěť je pravdou,“ pokračuje Ježíš, „tvé slovo je pravda.“ Ježíš zde označuje jako „pravdu“ Hebrejská písma, z nichž stále citoval. Ale to, co učil své učedníky a co později napsali pod inspirací jako Křesťanská řecká písma, je také „pravda“. Tato pravda může každého posvětit, může úplně změnit jeho život a učinit z něho člověka, který je oddělený od světa.

Nyní se Ježíš modlí „nejen za ně, ale také za ty, kteří [v něho] uvěří skrze jejich slovo“. Ježíš se tedy modlí za ty, kteří budou jeho pomazanými následovníky a jinými příštími učedníky a teprve budou shromážděni do „jednoho stáda“. Oč prosí, pokud jde o všechny tyto lidi?

„Aby všichni byli jedno, právě jako ty, Otče, jsi ve spojení se mnou a já ve spojení s tebou. . . aby byli jedno, právě jako my jsme jedno.“ Ježíš a jeho Otec nejsou doslova jedna osoba, ale ve všem spolu souhlasí. Ježíš se modlí, aby se jeho následovníci těšili ze stejné jednoty, „aby svět poznal, že jsi mě vyslal a že jsi je miloval, právě jako jsi miloval mne“.

Za ty, kteří budou jeho pomazanými následovníky, nyní Ježíš prosí svého nebeského Otce, „aby také oni byli se mnou, kde jsem já, aby spatřili mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval před založením světa“, totiž předtím, než Adam s Evou zplodili své první potomky. Mnohem dříve již miloval Bůh svého jediného zplozeného Syna, který se stal Ježíšem Kristem.

V závěru své modlitby Ježíš opět zdůrazňuje: „Dal jsem jim tvé jméno na vědomí a chci je dát na vědomí, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“ Poznání Božího jména znamenalo pro apoštoly to, že osobně poznali Boží lásku. Jan 14:1–17:26; 13:27, 35, 36; 10:16; Lukáš 22:3, 4; 2. Mojžíšova 24:10; 1. Královská 19:9–13; Izajáš 6:1–5; Galaťanům 6:16; Žalm 35:19; 69:4; Přísloví 8:22, 30.

▪ Kam Ježíš odchází a jakou odpověď ohledně této cesty dostane Tomáš?

▪ Co zřejmě žádá od Ježíše Filip?

▪ Proč ten, kdo viděl Ježíše, viděl i Otce?

▪ Jak budou Ježíšovi následovníci konat skutky větší než Ježíš?

▪ V jakém smyslu nemá Satan nad Ježíšem žádnou moc?

▪ Kdy Jehova zasadil symbolickou révu a kdy a jak se další stávají částí této révy?

▪ Kolik ratolestí má nakonec symbolická réva?

▪ Jaké ovoce Bůh vyžaduje od ratolestí?

▪ Jak můžeme být Ježíšovými přáteli?

▪ Proč svět nenávidí Ježíšovy následovníky?

▪ Jaká Ježíšova výstraha znepokojí apoštoly?

▪ Proč se apoštolové Ježíše neptají, kam jde?

▪ Zejména co apoštolové nechápou?

▪ Jak Ježíš znázorňuje, že se situace apoštolů změní ze zármutku v radost?

▪ Co podle Ježíše apoštolové brzy udělají?

▪ Jak Ježíš vítězí nad světem?

▪ V jakém smyslu je Ježíšovi dána ‚autorita nade vším tělem‘?

▪ Co znamená přijímat poznání o Bohu a jeho Synovi?

▪ Jakými způsoby činí Ježíš Boží jméno zjevným?

▪ Co je „pravda“ a jak ‚posvěcuje‘ křesťana?

▪ Jak je Bůh jedno se svým Synem a se všemi pravými ctiteli?

▪ Kdy došlo k „založení světa“?