Listopad

Když si v Bibli čteme o Jonášovi, mohli bychom kvůli nedostatku informací snadno dojít k závěru, že byl nespolehlivý, nebo dokonce nevěrný Bohu. Dostal od Jehovy jasný příkaz, aby v Ninive ohlašoval rozsudek nad jeho obyvateli. Jonáš ale neposlechl a nastoupil na loď, která se plavila opačným směrem, „daleko od Jehovy“. (Jon. 1:1–3) Dal bys mu druhou šanci, aby svůj úkol splnil? Možná ne. Ale Jehova viděl, že si ji zaslouží. (Jon. 3:1, 2) To, jaký Jonáš byl, je patrné z jedné jeho modlitby. (Jon. 2:1, 2, 9) Určitě se modlil mnohokrát, ale z té, kterou pronesl v břiše ryby, vidíme, že Jonáš nebyl jenom člověk, který utekl před svým úkolem. Jeho slova odhalují, že byl pokorný, vděčný a odhodlaný poslouchat Jehovu. Takže se není čemu divit, že Jehova Jonáše kvůli jeho chybě neodepsal, ale na jeho modlitbu reagoval a dál ho používal jako proroka. Je opravdu důležité, aby si každý starší nejdřív vyslechl skutečnosti a až potom někomu radil. w20.04 15 ¶4–6

Učedníci v prvním století křesťanské nauky přijali a spoléhali se na to, že jim svatý duch pomůže Božímu Slovu rozumět. Přesvědčili se, že tyto nauky opravdu vycházejí z Písma. (Sk. 17:11, 12; Hebr. 5:14) Nezaložili svoji víru jenom na emocích a nesloužili Jehovovi jenom proto, že se s bratry a sestrami cítili dobře. Jejich víra byla založená na „přesném poznání Boha“. (Kol. 1:9, 10) Pravda z Božího Slova zůstává stále stejná. (Žalm 119:160) Nemění se, když nám někdo ze spoluvěřících ublíží nebo když vážně zhřeší. A nemění se, ani když zažíváme těžkosti. Proto musíme dobře vědět, co Bible říká, a být přesvědčení, že je to pravda. Podobně jako loď může díky kotvě přestát prudkou bouři, my můžeme díky pevné víře přestát období náročných zkoušek. w20.07 9 ¶6, 7

To, co děláme pro Ježíšovy pomazané bratry, on vnímá, jako bychom to dělali pro něj. (Mat. 25:34–40) Hlavní způsob, jak je podporujeme, je to, že kážeme dobrou zprávu a pomáháme lidem stát se Ježíšovými učedníky. Tím plníme úkol, který dal svým následovníkům. (Mat. 28:19, 20) Oznamovat dobrou zprávu po celém světě dnes Kristovi bratři můžou jedině díky pomoci „jiných ovcí“. (Jan 10:16) Pokud k této skupině patříš, tak pokaždé, když jsi ve službě, dáváš najevo lásku nejen k pomazaným, ale také k Ježíšovi. Přátelství s Jehovou a Ježíšem si vytváříme také tím, že finančně podporujeme činnost, kterou řídí. (Luk. 16:9) Například můžeme darovat peníze na celosvětovou činnost naší organizace. Tyto prostředky se používají například na zajištění humanitární pomoci pro ty, které postihla nějaká katastrofa. Také můžeme finančně podpořit náš vlastní sbor nebo darovat peníze někomu, kdo se ocitl v nouzi. (Přísl. 19:17) w20.04 24 ¶12, 13

Jak se splnilo proroctví, že král severu „nebude brát v úvahu Boha svých otců“? Sovětský svaz chtěl vymýtit náboženství, a proto se snažil oslabit moc tradičních církví a náboženských skupin. Například už v roce 1918 vydal nařízení, které otevřelo cestu výuce ateismu ve školách. A jak král severu vzdával „slávu bohu pevností“? Aby Sovětský svaz upevnil svoji moc, vynakládal obrovské množství peněz na budování armády a na výrobu tisíců jaderných zbraní. Oba králové, král severu i král jihu, nakonec nahromadili obrovskou ničivou sílu, která by dokázala zabít miliardy lidí. V jedné důležité věci král severu krále jihu podporuje. V Danielově proroctví se píše, že „dají na místo ohavnost působící zpustošení“ – Organizaci spojených národů. (Dan. 11:31) w20.05 6, 7 ¶16, 17

Kdo všechno může nečinné hledat? Každý z nás – starší, průkopníci, příbuzní i ostatní zvěstovatelé. Máš kamaráda nebo příbuzného, kteří jsou nečinní? Potkal jsi někoho z nečinných, když jsi sloužil dům od domu nebo na veřejnosti? Vysvětli mu, že pokud by si přál, aby ho navštívili starší z místního sboru, rád jim předáš jeho kontaktní informace. Thomas, který slouží jako starší, říká: „Nejdřív se bratrů a sester zeptám, jestli nevědí, kde nečinní zvěstovatelé momentálně bydlí. Nebo se jich zeptám, jestli si nepamatují na někoho, kdo už nechodí na shromáždění. Když pak nečinné bratry a sestry navštívím, poptám se jich na děti a jiné příbuzné. Někteří nečinní s sebou dřív brali děti na shromáždění a ty možná byly nějakou dobu zvěstovateli. I jim můžeme pomoct, aby se vrátily k Jehovovi.“ w20.06 24 ¶1; 25 ¶6, 7

Ze všech tvorů na zemi pouze lidé dokážou vyvozovat morální ponaučení z toho, co zažili. K tomu právě potřebujeme paměť a schopnost svoje zážitky analyzovat. Díky tomu můžeme měnit svůj způsob myšlení a života a stávat se lepšími lidmi. (1. Kor. 6:9–11; Kol. 3:9, 10) Můžeme dokonce vyškolit svoje svědomí, aby nám pomáhalo poznat, co je dobré a špatné. (Hebr. 5:14) Také se můžeme učit druhé milovat, mít s nimi soucit a být k nim laskaví. A můžeme si osvojovat Jehovova měřítka toho, co je správné. Jak můžeme dát Jehovovi najevo vděčnost za to, že nám dal tak úžasnou paměť? Jedním způsobem je to, že se budeme snažit zapamatovat si všechny situace, kdy nám Jehova pomohl a utěšil nás. Posílí to naši důvěru, že nám bude pomáhat i dál. (Žalm 77:12; 78:4, 7) Dalším způsobem je to, že si budeme pamatovat, co pro nás udělali druzí, a budeme jim za to vděční. Výzkumy ukázaly, že vděční lidé bývají šťastnější. w20.05 23, 24 ¶12, 13

Představ si, jak se asi Mojžíš cítil, když se krčil v trhlině ve skále a viděl, jak kolem něj prochází Jehovova sláva. Hlubší pochopení Písma k tomu říká, že to byl „takový bázeň vzbuzující zážitek, jaký pravděpodobně před příchodem Ježíše Krista neměl žádný jiný člověk“. Mojžíš pak uslyšel slova, která nejspíš pronesl anděl: „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a soucitný, trpělivý a plný věrné lásky a pravdy, projevuje věrnou lásku tisícům, promíjí provinění, přestupek a hřích.“ (2. Mojž. 33:17–23; 34:5–7) Když Mojžíš používal Jehovovo jméno, možná se mu tato událost vybavovala, jak je to uvedeno ve verši na dnešní den. Když používáme Jehovovo jméno, je dobré přemýšlet, jaký je ten, komu toto jméno patří. Můžeme uvažovat o jeho vlastnostech, jako je moc, moudrost, spravedlnost, láska a další. Když to budeme dělat, budeme k němu cítit hlubokou úctu. (Žalm 77:11–15) w20.06 8, 9 ¶3, 4

Ježíš řekl, že podle lásky bude možné poznat jeho učedníky. (Jan 13:34, 35) Pokud ale chceme mít pevnou víru, je potřeba něco víc. Naše víra nemůže být založená jen na tom, že si Boží služebníci projevují lásku. Proč ne? Představ si, že někdo z tvých spoluvěřících – možná dokonce starší nebo průkopník – vážně zhřeší. Nebo ti někdo ze sboru ublíží. Anebo se z někoho stane odpadlík a začne tvrdit, že svědkové Jehovovi neučí pravdu. Co v takovém případě uděláš? Opustíš pravdu? Přestaneš sloužit Jehovovi? Pamatuj: Kdyby tvoje víra stála jen na tom, jak se chovají druzí, a ne na tvém vztahu s Jehovou, nebyla by pevná. Když si buduješ víru, nemůžeš stavět jen na emocích, ale i na faktech a logice. Musíš se přesvědčit, že v Bibli je pravda o Jehovovi. (Řím. 12:2) w20.07 8 ¶2, 3

Z mnoha zkušeností je vidět, že při hledání nečinných, kteří se touží vrátit k Jehovovi, s námi spolupracují andělé. (Zjev. 14:6) Například Silvio z Ekvádoru se úpěnlivě modlil, aby mu Jehova poslal někoho, kdo mu pomůže vrátit se do sboru. Vtom někdo zazvonil. U dveří stáli dva starší. Byli šťastní, že s ním můžou mluvit a podat mu pomocnou ruku. Když budeme duchovně zesláblým bratrům a sestrám pomáhat vrátit se k Jehovovi, přinese nám to spoustu radosti. Salvador, který slouží jako průkopník a hodně se nečinným věnuje, říká: „Někdy mám takovou radost, že se neubráním slzám. Dojímá mě, když si uvědomím, že Jehova zachránil jednu ze svých drahocenných oveček ze Satanova světa a já jsem s ním na tom mohl spolupracovat.“ I když ses přestal stýkat s Božím lidem, můžeš si být jistý, že tě Jehova pořád miluje. Vyhlíží tě a rád tě přivítá doma. w20.06 29 ¶16–18

Jehova je „Vznešený učitel“ a nechal do svého Slova zapsat příběhy lidí, které jsou velmi poučné. (Iz. 30:21) Učíme se od těch, kdo měli hezké vlastnosti. Ale poučit se můžeme i z toho, jak dopadli ti, kdo je neměli. (Žalm 37:37; 1. Kor. 10:11) Přemýšlej o tom, co se stalo králi Saulovi. Na začátku byl pokorný. Neměl o sobě příliš vysoké mínění, a dokonce se zdráhal přijmout odpovědný úkol. (1. Sam. 9:21; 10:20–22) Ale po nějaké době začal jednat troufale. Tahle špatná vlastnost se projevila krátce potom, co se stal králem. Jednou, když čekal na proroka Samuela, ztratil trpělivost a předložil oběť, i když na to neměl právo. Kvůli tomu přišel o Jehovovu přízeň, a nakonec i o království. (1. Sam. 13:8–14) Uděláme dobře, když se z tohoto varovného příkladu poučíme a nejednáme troufale. w20.08 10 ¶10, 11

Jehova dal prostřednictvím Krista svému sboru „lidi jako dary“. (Ef. 4:8) K těmto darům patří členové vedoucího sboru, pomocníci vedoucího sboru, členové výborů poboček, krajští dozorci, celodobí instruktoři, sboroví starší a služební pomocníci. Všichni tito bratři jsou jmenováni svatým duchem, aby pečovali o Jehovovy drahocenné ovečky a posilovali sbory. (1. Petra 5:2, 3) Bratři jsou jmenováni svatým duchem, aby ve sboru vykonávali různé úkoly. Stejně jako různé části těla, třeba ruce nebo nohy, pracují tak, aby z toho mělo užitek celé tělo, tak i jmenovaní bratři tvrdě pracují k užitku celého sboru. Nedělají to proto, aby je druzí oslavovali. Jde jim o to, aby bratry a sestry povzbuzovali a posilovali. (1. Tes. 2:6–8) Za takové nesobecké a duchovně způsobilé muže jsme Jehovovi moc vděční! w20.08 21 ¶5, 6

Jedním důvodem, proč kážeme, je to, že lidé jsou „zubožení a bezradní“ a nutně potřebují slyšet pravdu o Království. (Mat. 9:36) Jehova „si přeje, aby byli lidé všeho druhu zachráněni a přesně poznali pravdu“. (1. Tim. 2:4) Chuť kázat budeme mít, když si uvědomíme, co dobrého díky tomu lidé můžou získat. Zachráníme jim život. (Řím. 10:13–15; 1. Tim. 4:16) Také musíme mít to správné vybavení do služby a umět s ním zacházet. Ježíš dal svým učedníkům jasné pokyny, jak „chytat“ lidi. Řekl jim, co mají mít s sebou, kde mají kázat a o čem mají mluvit. (Mat. 10:5–7; Luk. 10:1–11) Dnes Jehovova organizace poskytuje základní výbavu do služby, která obsahuje osvědčené nástroje, a učí nás, jak je používat. Díky tomuto školení získáváme jistotu a dovednosti, které potřebujeme, abychom svoji práci dělali dobře. (2. Tim. 2:15) w20.09 4 ¶6, 7, 10

Umíš si představit, jakou radost měl apoštol Jan, když slyšel, že ti, kterým pomohl poznat biblickou pravdu, dál věrně slouží Jehovovi? Měli spoustu problémů a Jan dělal, co mohl, aby posiloval jejich víru. Považoval je totiž za své duchovní děti. Podobně i my máme radost, když naše děti – ať už vlastní, nebo duchovní – zasvětí svůj život Jehovovi a dál mu slouží. (3. Jana 3) Kolem roku 98 napsal Jan pod vedením Jehovova svatého ducha tři dopisy. Chtěl povzbudit věrné křesťany, aby dál věřili v Ježíše a žili v pravdě. Janovi dělalo starosti, že na křesťany ve sborech mají špatný vliv falešní učitelé. (1. Jana 2:18, 19, 26) Tito odpadlíci tvrdili, že znají Boha, ale neposlouchali jeho příkazy. w20.07 20 ¶1–3

Dobré zprávě pevně věříme, a proto o ní chceme mluvit s co nejvíce lidmi. Nepochybujeme o tom, že se splní sliby zapsané v Božím Slově. (Žalm 119:42; Iz. 40:8) Na vlastní oči vidíme, jak se splňují biblická proroctví. Jsme svědky toho, jak lidé mění svůj život, když začnou uplatňovat rady z Bible. Díky těmto skutečnostem jsme naprosto přesvědčení, že dobrá zpráva o Království je to, co každý potřebuje slyšet. Věříme taky Jehovovi, od kterého dobrá zpráva pochází, a Ježíšovi, kterého dosadil na trůn ve svém království. Ať už se nám stane cokoli, Jehova bude vždycky naším útočištěm a silou. (Žalm 46:1–3) Navíc jsme si jistí, že Ježíš řídí kazatelskou činnost z nebe a používá k tomu sílu a moc od Jehovy. (Mat. 28:18–20) Díky víře jsme si jistější, že Jehova naši snahu odmění. w20.09 12 ¶15–17

Když se sestry dostanou do nějaké těžké situace, potřebují, aby jim někdo pomohl. (Iz. 1:17) Například vdova nebo rozvedená sestra by možná ocenila, kdyby jí někdo pomohl s věcmi, které dělával její manžel. Stará sestra možná bude ráda, když jí někdo pomůže promluvit si s lékařem. Nebo průkopnice, která pracuje i na jiných teokratických projektech, možná potřebuje, aby se jí někdo zastal, když ji druzí kritizují za to, že ve službě netráví tolik času jako ostatní průkopníci. Podívejme se na Ježíšův příklad. Ježíš se neváhal zastat svých duchovních sester, když jim někdo křivdil. Například bránil Marii, když ji Marta kritizovala. (Luk. 10:38–42) A Marie se zastal i podruhé, když ji druzí odsuzovali za to, že se podle nich rozhodla špatně. (Mar. 14:3–9) Ježíš její rozhodnutí chápal a pochválil ji. Dokonce předpověděl, že o jejím laskavém skutku se bude vyprávět, „kdekoli na světě se bude kázat dobrá zpráva“. w20.09 24 ¶15, 16

Dobrý pastýř chápal, že ovce se může ztratit. A když se to stalo a on ji pak našel, nezacházel s ní drsně. Podívejme se na to, jak Jehova pomáhal některým svým služebníkům, kteří se od něj na čas vzdálili. Můžeme si z toho vzít příklad. Prorok Jonáš odmítl splnit úkol, který dostal. Přesto to s ním Jehova rychle nevzdal. Jako dobrý pastýř ho zachránil a pomohl mu získat sílu, aby svůj úkol zvládl. (Jon. 2:7; 3:1, 2) Později nechal vyrůst a uschnout tykev, aby Jonášovi pomohl pochopit, jakou cenu má každý lidský život. (Jon. 4:10, 11) Co se z toho učíme? Sboroví starší to nesmí s těmi, kdo se stali nečinnými, rychle vzdávat. Snaží se pochopit, proč se ovečka od stáda vzdálila. A když se vrací k Jehovovi, dál se o ni s láskou zajímají. w20.06 20, 21 ¶10–12

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 dostal Boží lid na tomto ohromném území „trochu pomoci“ – zažíval období svobody. Díky tomu mohli bratři a sestry bez překážek kázat a zanedlouho počet zvěstovatelů v bývalém komunistickém bloku vzrostl na statisíce. Postupně se králem severu stalo Rusko a jeho spojenci. Aby nějaká vláda mohla být králem severu nebo králem jihu, musí splňovat tři podmínky: 1. významně zasahovat do života Božího lidu, 2. dávat svým jednáním najevo, že je nepřítelem Jehovy a jeho lidu, a 3. soupeřit s tím druhým králem. Rusko a jeho spojenci mají přímý vliv na život Božího lidu, když zakazují kazatelskou činnost a pronásledují desetitisíce bratrů a sester. Svým jednáním dávají najevo, že nenávidí Jehovu a jeho lid. A soupeří s králem jihu, britsko-americkou světovou velmocí. w20.05 12, 13 ¶3, 4

Protože je vyučování tak úzce spojené s činěním učedníků, chceme to dělat co nejlépe. Po celém světě studujeme pravidelně Bibli s miliony lidí. To, co učíme druhé z Božího Slova, milujeme, a tak nás někdy láká o tom dlouze povídat. Nicméně při vedení studia Strážné věže, sborového studia Bible nebo domácího biblického studia by ten, kdo ho vede, neměl mluvit příliš. Když má učitel nechat vyučovat Bibli, musí projevovat sebeovládání a nesnažit se vysvětlit všechno, co o dané biblické pasáži nebo námětu ví. (Jan 16:12) Porovnej, co jsi z Bible věděl v době svého křtu, s tím, co víš teď. Dost možná jsi tehdy rozuměl jenom základním naukám. (Hebr. 6:1) Trvalo roky, než ses naučil to, co víš dnes, a tak se nesnaž zájemce naučit všechno hned. w20.10 14, 15 ¶2–4

Jehova vybral Ježíšovi skvělé rodiče. (Mat. 1:18–23; Luk. 1:26–38) V Bibli jsou zaznamenané upřímné výroky Marie, ze kterých je vidět, že hluboce milovala Jehovu a jeho Slovo. (Luk. 1:46–55) A to, jak Josef reagoval na Jehovovy pokyny, dokazuje, že měl před ním bázeň a chtěl se mu líbit. (Mat. 1:24) Jehova Ježíšovi nevybral bohaté rodiče. Z oběti, kterou Josef a Marie po Ježíšově narození přinesli, je vidět, že byli chudí. (Luk. 2:24) Asi neměli moc peněz a žili jednoduše, zřejmě i proto, že se jejich rodina rozrůstala a nakonec měli minimálně sedm dětí. (Mat. 13:55, 56) Jehova Ježíše do určité míry chránil, ale ne před vším. (Mat. 2:13–15) Ježíš měl například nevěřící příbuzné, kteří ho ze začátku nepřijali jako Mesiáše. (Mar. 3:21; Jan 7:5) Ježíšovi také pravděpodobně zemřel jeho adoptivní otec Josef. w20.10 27 ¶4–6

Připadal sis někdy na všechno úplně sám? Že nemáš nikoho, kdo by ti pomohl zvládat tvoje problémy? Se stejnými pocity bojuje hodně lidí, i věrní Boží služebníci. (1. Král. 19:14) Pokud se to někdy stalo i tobě, pamatuj na to, co Jehova slíbil: „Nikdy tě nenechám bez pomoci ani tě neopustím.“ Můžeš proto s jistotou říct: „Jehova je můj pomocník. Nebudu se bát.“ (Hebr. 13:5, 6) Apoštol Pavel napsal tahle slova svým spoluvěřícím v Judeji asi v roce 61 n. l. Připomíná nám to pocity, o kterých se píše v Žalmu 118:5–7. Stejně jako žalmista i Pavel z vlastní zkušenosti věděl, že Jehova je jeho pomocník. Například víc než dva roky před tím, než napsal dopis Hebrejcům, přežil nebezpečnou plavbu na rozbouřeném moři. (Sk. 27:4, 15, 20) Během té cesty, a už i předtím, mu Jehova různými způsoby pomáhal. w20.11 12 ¶1, 2

Proč není moudré si pořád říkat, že jsme se dřív měli líp? Když člověk nostalgicky vzpomíná na minulost, často se mu vybavují jenom ty hezké věci. Přesně to se stalo starověkým Izraelitům. Po odchodu z Egypta rychle zapomněli na to, jak těžký tam měli život. Jediné, na co vzpomínali, bylo jídlo. Říkali: „Když si vzpomeneme na ryby, které jsme zadarmo jedli v Egyptě, a na ty okurky, melouny, pórek, cibuli a česnek!“ (4. Mojž. 11:5) Ale bylo to jídlo opravdu „zadarmo“? Ne. Izraelité za něj platili vysokou cenu. Byli otroky a Egypťané s nimi zacházeli velmi krutě. (2. Mojž. 1:13, 14; 3:6–9) Na všechny těžkosti ale brzy zapomněli. Místo aby se zaměřili na to, co všechno pro ně Jehova udělal, nostalgicky vzpomínali na „staré dobré časy“. Jehovovi se to vůbec nelíbilo. (4. Mojž. 11:10) w20.11 25 ¶5, 6

Někdy můžeme mít pocit, že život je krátký a „plný trápení“. (Job 14:1) Je tedy pochopitelné, že se čas od času cítíme zdrcení. Cítili se tak i mnozí Jehovovi služebníci ve starověku. Někteří dokonce chtěli zemřít. (1. Král. 19:2–4; Job 3:1–3, 11; 7:15, 16) Ale Jehova, Bůh, kterému důvěřovali, je znovu a znovu utěšoval a posiloval. Zprávy o nich byly zapsané pro naše povzbuzení a poučení. (Řím. 15:4) Zamysleme se nad Jákobovým synem Josefem. Během krátké doby se z milovaného syna stal pouhým otrokem pohanského Egypťana. (1. Mojž. 37:3, 4, 21–28; 39:1) Potom ho Potifarova manželka křivě obvinila z pokusu o znásilnění. Potifar si neověřil fakta a uvrhl ho do vězení, kde ho spoutali okovy. (1. Mojž. 39:14–20; Žalm 105:17, 18) Josef měl rozhodně důvody být zdrcený. w20.12 16,17 ¶1–4

Ježíš ukázal, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, o které se máme modlit. Co Ježíšova slova vlastně znamenají? Posvětit něco znamená očistit to neboli způsobit, že se to stane svatým. Ale někoho možná napadne: Copak už Jehovovo jméno není čisté a svaté? Abychom na to dokázali odpovědět, musíme se nejdřív zamyslet nad tím, co všechno se jménem obecně souvisí. Jméno je víc než jen pár písmenek napsaných na papíře nebo slovo vyřčené nahlas. Všimněte si, co o tom říká Bible: „Dobré jméno si má člověk vybrat spíš než velké bohatství.“ (Přísl. 22:1; Kaz. 7:1) Proč má jméno takovou hodnotu? Protože je s ním spojená pověst člověka – co si o něm myslí druzí. Takže nejdůležitější není, jak jméno vypadá na papíře nebo jak se vyslovuje. To, na čem opravdu záleží, je, co si lidé představí, když to jméno vidí nebo slyší. Když lidé říkají o Jehovovi lži, poškozují tím jeho pověst. A když poškozují jeho pověst, špiní tím jeho jméno. w20.06 3 ¶5–7

Starosti by nás mohly natolik pohltit, že už bychom nedokázali myslet na nic jiného. Můžeme mít například obavy, že si nevyděláme dost peněz na živobytí nebo že onemocníme a nebudeme moct chodit do práce, nebo o ni dokonce přijdeme. Taky můžeme mít strach, že když budeme v pokušení porušit Boží zákon, nedokážeme se ovládnout. A protože Satan už brzo podnítí ty, které má ve své moci, aby zaútočili na Boží lid, mohli bychom si dělat starosti, jak se zachováme. Možná si říkáme: Je na tom něco špatného, když mám z takových věcí obavy? Je pravda, že Ježíš svým následovníkům řekl: „Přestaňte si dělat starosti.“ (Mat. 6:25) Chtěl tím ale říct, že si nemáme dělat vůbec žádné starosti? V žádném případě. Koneckonců i někteří věrní Jehovovi služebníci v minulosti bojovali s úzkostí, ale Jehova je přesto nezavrhl. (1. Král. 19:4) Ježíš nás chtěl ve skutečnosti uklidnit. Nechtěl, abychom si o věci, které potřebujeme, dělali takové starosti, že by to mělo negativní vliv na naši službu Jehovovi. w21.01 3 ¶4, 5

Manžel se zodpovídá Jehovovi i Ježíšovi za to, jak se svou rodinou jedná. (1. Petra 3:7) Jehova je hlavou svojí velké rodiny, a proto má právo určovat pravidla, jak se mají jeho děti chovat, a trvat na jejich dodržování. (Iz. 33:22) Ježíš je zase hlava křesťanského sboru a i on má právo stanovovat pravidla a vyžadovat, abychom je dodržovali. (Gal. 6:2; Kol. 1:18–20) Stejně jako Jehova a Ježíš i hlava rodiny má právo rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho rodiny. (Řím. 7:2; Ef. 6:4) Ale má to své hranice. Například pravidla, která stanovuje, by měl založit na zásadách z Božího Slova. (Přísl. 3:5, 6) Taky nemá právo určovat pravidla těm, kdo do jeho rodiny nepatří. (Řím. 14:4) A když jeho děti vyrostou a odejdou z domova, už není jejich hlavou, i když si ho dál váží. (Mat. 19:5) w21.02 2, 3 ¶3–5

Jak může hlava rodiny ukázat, že svoji rodinu miluje? Jeden důležitý způsob je, že se stará o jejich hmotné potřeby. Nesmí ale zapomínat, že ještě důležitější je, aby se staral o jejich duchovní potřeby. (Mat. 5:3) Když Ježíš umíral na mučednickém kůlu, chtěl si být jistý, že o jeho matku Marii bude postaráno. I přes obrovskou bolest požádal apoštola Jana, aby se o Marii postaral. (Jan 19:26, 27) Bratr, který je hlavou rodiny, může mít spoustu různých povinností. Snaží se odvádět co nejlepší práci ve svém zaměstnání, aby dělal dobré jméno Jehovovi. (Ef. 6:5, 6; Tit. 2:9, 10) Možná má taky odpovědné úkoly ve sboru – věnuje se pastýřské péči a jde příkladem v kazatelské službě. Zároveň je důležité, aby s manželkou a dětmi pravidelně studoval Bibli. Když se stará o jejich fyzické, citové a duchovní zdraví, jeho rodina je mu za to moc vděčná. (Ef. 5:28, 29; 6:4) w21.01 12 ¶15, 17

Bible popisuje, co všechno může schopná manželka dělat. Říká, že se stará o chod domácnosti, kupuje a spravuje pozemky a obchoduje. (Přísl. 31:15, 16, 18) Není to nějaká otrokyně, která nemá právo říct svůj názor. Naopak její manžel jí důvěřuje a o její názory se zajímá. (Přísl. 31:11, 26) Když se muž chová ke své manželce s takovou úctou, bude se mu podřizovat ráda. I když Ježíš dosáhl úžasných věcí, nemyslí si, že podřizovat se Jehovovi je ponižující. (1. Kor. 15:28; Filip. 2:5, 6) A podobně i schopná manželka, která se řídí Ježíšovým příkladem, nemá pocit, že je pro ni ponižující podřizovat se svému manželovi. Podporuje ho nejenom proto, že ho miluje, ale hlavně proto, že miluje Jehovu a má k němu úctu. To, že se má křesťanka podřizovat svému manželovi, ale neznamená, že ho musí poslechnout i v případě, kdy po ní chce, aby jednala proti biblickým zákonům nebo zásadám. w21.02 11 ¶14, 15; 12 ¶19

Láska k Bohu vždycky pomáhala Jehovovým služebníkům vytrvávat v pronásledování. Když například mocný nejvyšší židovský soud přikázal apoštolům, aby přestali kázat, láska k Bohu je podnítila, aby poslouchali „především Boha, ne lidi“. (Sk. 5:29; 1. Jana 5:3) Taková nezlomná láska posiluje i bratry v dnešní době. Mnozí z nich vytrvávají, i když zažívají pronásledování ze strany krutých a mocných vlád. To, že snášíme nenávist světa, považujeme za čest a nejsme z toho zdrcení. (Sk. 5:41; Řím. 5:4, 5) Jedna z nejtěžších zkoušek může přijít od členů naší rodiny. Když se začneme zajímat o biblickou pravdu, někteří z nich si můžou myslet, že jsme se nechali oklamat nebo že jsme se zbláznili. (Srovnej s Markem 3:21.) Můžou se nám dokonce násilně stavět na odpor. To by nás nemělo překvapovat. Ježíš totiž řekl: „Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.“ (Mat. 10:36) w21.03 21 ¶6, 7

Pokud doprovázíš zvěstovatele na jeho biblické studium, dobře poslouchej, co učitel i zájemce říkají. Díky tomu se dokážeš zapojit ve správnou chvíli. Musíš mít samozřejmě dobrý úsudek. Například bys neměl mluvit moc, přerušovat učitele, když něco vysvětluje, nebo odbíhat od tématu. Ale krátkou poznámkou, přirovnáním nebo otázkou můžeš zájemci pomoct, aby líp pochopil myšlenku, která se rozebírá. Někdy můžeš mít pocit, že k tématu nemáš moc co dodat. Když ale zájemce pochválíš a budeš se o něj zajímat, hodně mu pomůžeš, aby dělal pokroky. Pokud se to hodí, můžeš zájemci stručně vyprávět, jak jsi poznal pravdu, jak jsi zvládl nějakou těžkou situaci nebo jak ti Jehova v životě pomohl. (Žalm 78:4, 7) Možná je to přesně to, co potřebuje slyšet. Může to posílit jeho víru nebo ho povzbudit, aby dál směřoval ke křtu. w21.03 10 ¶9, 10

Komu patří zásluha za jakékoli dobré výsledky, které ve službě máme? Pavel na to odpověděl ve svém dopise Korinťanům. Napsal: „Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh dával vzrůst. Ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, tedy nejsou nic, ale důležitý je Bůh, který dává vzrůst.“ (1. Kor. 3:6, 7) Za všechno, co se nám ve službě podařilo, bychom podobně jako Pavel měli vždycky připsat zásluhu Jehovovi. Jak můžeme dávat najevo vděčnost za výsadu spolupracovat s Bohem, Kristem a anděly? (2. Kor. 6:1) Tak, že budeme hledat příležitosti, abychom s druhými mluvili o dobré zprávě. Neměli bychom jenom sázet, ale také zalévat. Když někoho myšlenky z Bible zaujmou, snažíme se udělat maximum, abychom se za ním vrátili. Naším cílem je, aby začal studovat Bibli. Když se to podaří, je pak úžasné sledovat, jak Jehova zájemci pomáhá měnit jeho myšlení a postoje. w20.05 30, 31 ¶14, 16–18