PROSELYTA
Konvertita, který přijal judaismus a — pokud to byl muž — podstoupil obřízku. (Mt 23:15, Rbi8, ppč) Řecké slovo pro·seʹly·tos (proselyta) se používá jak v Septuagintě, tak i v Křesťanských řeckých písmech.
Déle než 19 století Jehova jednal se zvláštním, vybraným lidem, s rodinou Abrahama a jeho semene, a to především s izraelským národem. Jestliže si však nějaký Nehebrejec neboli Neizraelita přál sloužit Jehovovi podle požadavků pravého uctívání, bylo to možné. Musel se ovšem obrátit k pravému náboženství, to znamená, že se musel stát proselytou. Mojžíšský Zákon obsahoval určitá ustanovení vztahující se na člověka, který nebyl rodem Izraelita a žil v Izraeli. Takový „cizí usedlík“ se mohl stát v plném rozsahu Jehovovým ctitelem, a pokud šlo o muže, musel se na důkaz toho, že přijal pravé uctívání, dát obřezat. (2Mo 12:48, 49) Proselyta byl povinen zachovávat celý Zákon, a rodilí Židé s ním měli jednat jako s bratrem. (3Mo 19:33, 34; 24:22; Ga 5:3; viz heslo CIZÍ USEDLÍK.) Hebrejské slovo ger, které se překládá výrazem „cizí usedlík“ („příchozí“, KB), se nevztahuje na takového náboženského konvertitu vždy (1Mo 15:13; 2Mo 2:22; Jer 14:8), ale ve více než 70 případech, o nichž se překladatelé Septuaginty patrně domnívali, že v nich o náboženského konvertitu jde, je tento výraz přeložen řeckým slovem pro·seʹly·tos.
Nežidé se stávali proselyty v průběhu celých izraelských dějin, a v podstatě o Židech říkali totéž, co řekla Moabka Rut, když mluvila s Noemi: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rut 1:16; Joz 6:25; Mt 1:5) Z modlitby, kterou pronesl Šalomoun při zasvěcení chrámu, je patrné, jak nezaujatě a štědře vycházel Bůh vstříc těm lidem, kteří pocházeli z mnoha národů a chtěli mu sloužit jako proselyté. (1Kr 8:41–43) K Nežidům, kteří se zřejmě stali proselyty a jsou uvedeni jménem, patřil Edomita Doeg (1Sa 21:7), Chetita Urijáš (2Sa 11:3, 11) a Etiop Ebed-melek (Jer 38:7–13). Když v Mordekaiově době dostali Židé povolení zastat se sami sebe a bránit se, „mnozí z národů země se prohlašovali za Židy“. (Es 8:17) Septuaginta zde uvádí: „A mnozí z pohanů byli obřezáni a stali se Židy.“ (Bagster)
Aktivní získávání proselytů. Vyhnanství v Babylóně vedlo k tomu, že se judaismus rozšířil do různých zemí. Židé v diaspoře přicházeli do styku s pohany z mnoha národů. Byly zřizovány synagógy a díky tomu, že Hebrejská písma byla dostupná v řečtině, mohli se lidé v celém římském světě snadněji poučit o židovském náboženství. Starověcí pisatelé, například Horatius a Seneca, potvrdili, že se k Židům připojilo mnoho lidí v různých zemích, a že se tak stali proselyty. Josephus sděluje, že Židé v syrské Antiochii stále „získávali pro své náboženství velké množství Řeků a tím je jaksi učinili svými příslušníky“. (Válka židovská, VII, 45) V díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible (G. Buttrick, ed., 1962, sv. 3, s. 925) se poukazuje na to, že „Židé v Římě projevovali při získávání proselytů tak agresivního ducha, že byli obviněni ze snahy nakazit Římany svým kultem, a v roce 139 př. Kr. vláda vyhnala hlavní propagátory z města“. Toto obvinění ovšem mohlo být neopodstatněné nebo přehnané a možná bylo motivováno politicky nebo vycházelo z nějakých rasových nebo náboženských předsudků. Sám Ježíš však o pokryteckých znalcích Zákona a farizeech prohlásil: „Cestujete přes moře a po suché zemi, abyste učinili jednoho proselytu, a když se jím stane, uděláte z něho poddaného gehenny dvakrát víc než sami ze sebe.“ (Mt 23:15)
Získávání proselytů násilím. Všichni židovští proselyté však nebyli získáni pokojnou cestou. Historik Josephus uvádí, že když si Jan Hyrkanos I. asi v roce 125 př. n. l. podmanil Idumejce, řekl tomuto lidu, že mohou zůstat ve své zemi jen pod tou podmínkou, že se podrobí obřízce, a tak je nutil, aby se stali proselyty. (Židovské starožitnosti, XIII, 257, 258 [ix, 1]) Aristobulos, syn Jana Hyrkana, jednal stejně s Iturejci. (XIII, 318 [xi, 3]) Později Židé pod vládou Alexandra Jannaia zničili Pellu, protože její obyvatelé odmítli stát se proselyty. (XIII, 397 [xv, 4]) To vše se bezpochyby dělo z politických důvodů, a ne z misionářské horlivosti.
Proselyté se stali křesťany. Ze záznamu v Křesťanských řeckých písmech je patrné, že někteří z obřezaných židovských proselytů uctívali Jehovu upřímně. V zástupu lidí z mnoha zemí, kteří v den Letnic roku 33 n. l. slyšeli Petra a stali se křesťany, byli „jak Židé, tak proselyté“. (Sk 2:10) Proselyté z jiných zemí přicestovali do Jeruzaléma, protože poslouchali Jehovův zákon. Podobně i etiopský eunuch, kterého pokřtil Filip, přijel do Jeruzaléma k uctívání a cestou domů četl Boží slovo. (Sk 8:27–38) Musel být eunuchem v tom smyslu, že byl „dvorním úředníkem“, protože kdyby byl vykastrován, nemohl by se stát proselytou. (5Mo 23:1; viz heslo ETIOPIE, ETIOP.) V raném období křesťanského sboru byl ‚Mikuláš, proselyta z Antiochie‘, jmenován, aby vykonával zvláštní povinnosti spojené s rozdělováním jídla, protože to byl muž ‚plný ducha a moudrosti‘. (Sk 6:2–6)
Dobrá zpráva se rozšiřuje mezi pohany. Do roku 36 n. l. bylo křesťanské poselství určeno výlučně Židům, pohanům, kteří se stali obřezanými židovskými proselyty, a Samaritánům. O Italovi Kornéliovi je napsáno, že to byl „oddaný muž, který se . . . bál Boha, a dával lidem mnoho darů z milosrdenství a neustále úpěnlivě prosil Boha“. Nebyl to však židovský proselyta, protože to byl neobřezaný pohan. (Sk 10:1, 2; srovnej Lk 7:2–10.) Jakmile se potom otevřely dveře pohanům, křesťanská misionářská činnost se rozšířila. Přesto když Pavel přicestoval do jednotlivých měst, často tam kázal nejdříve Židům a proselytům. Pavel své židovské bratry velmi miloval a toužil po tom, aby byli zachráněni. (Ří 9:3; 10:1) To, že se obrátil nejdříve na Židy a proselyty, bylo logické, protože ti Jehovu a jeho zákony znali a Mesiáše očekávali. Na základě svého původu mohli ti z nich, kdo měli dobré srdce, rozpoznat, že jejich naděje se splňuje v osobě Ježíše Krista. Tito lidé mohli tvořit pevné jádro sboru a mohli pak poučovat pohany, kteří o Jehovovi a o jeho Slovu nic nevěděli.