Dávání, které má opravdu cenu
KDO se neraduje, když dostane dar od někoho, kdo nemá postranní myšlenky! Nesobecké dávání jde k srdci. Ale jak je tomu s dáváním, které je běžné o vánocích? Děje se z nesobeckých pohnutek? A co je ještě důležitější: Děje se v souladu se vznešenými požadavky, které Bible ukládá dárcům? Platí takové dávání u Boha?
Mnozí lidé si myslí, že vánoční dary jsou v souladu s Biblí. Domnívají se totiž, že „Štědrý den“ je svatým dnem ke cti Kristově a že tři „mudrci“ také Ježíši dali dary. Je to však pravda? Odkud ve skutečnosti pochází slavení vánoc?
V úvodníku lékařského časopisu MD z prosince 1974 stálo: „Tato slavnostní příležitost, považovaná v některých zemích stále ještě za svatý den a ne pouze za svátek, spojuje jak náboženské, tak světské zvyky, z nichž většina pochází z pohanských a mytických pramenů. . .
25. prosinec byl původně svátkem ke cti Slunce, vzniklý z bázně člověka, jehož život závisí na světle a teple slunce, z bázně, že by zlatý, kulatý bůh se nemusel vrátit na nebe po své roční pouti. . . V ledových severských zemích byl zimní slunovrat okamžikem k zapálení ohromných radostných ohňů, kterými měla být zimnímu slunci propůjčena síla a mělo být probuzeno k životu. Ze zimního slunovratu — návratu světla — se nakonec stal symbol narození Krista, světla lidí. Ve 4. století církevní otcové rozhodli, že zimní slunovrat je nejvhodnější datum pro oslavu Kristova narození, které tím symbolicky spojila s datem, jež mělo pro pohany velký význam.“ (Str. 13, něm.)
Protože slavení vánoc pochází ze starých nekřesťanských zvyků, neměli bychom očekávat, že s ním spojené zvyky jsou v souladu s Božím slovem. Nemohlo by však charakteristické obdarování být výjimkou?
Někteří lidé si myslí, že dary, které Ježíši přinesli „mudrci od východu“ (Sýkora, Petrů), tvoří podklad pro vánoční obdarovávání. Biblická zpráva zní: „A když vešli do domu, uviděli děťátko s Marií, jeho matkou, a padli a vzdali mu poctu. Otevřeli také své poklady a obdarovali je dary, zlatem a vonnou pryskyřicí a myrhou.“ (Mat. 2:11) Ale tito „mudrci“, kteří byli ve skutečnosti astrology („mágy“, Žilka) a jejichž počet nebyl uveden, dělali pouze to, co bylo tehdy zvykem při návštěvě význačné osobnosti — v tomto případě „narozeného krále židovského“. (Mat. 2:2) O původu běžného vánočního obdarovávání čteme v díle The Encyclopedia Americana (1959, sv. VI. , str. 622, angl.), že „hodování, vzájemné obdarovávání a zapalování svíček“ pochází z římského svátku ke cti boha Saturna.
Může se Bohu líbit dávání vánočních darů, pomyslíme-li, že tento mrav pochází ze starých zvyků, které byly spojeny s modloslužbou? Jak by tomu mohlo být, když ve svém Slově odsuzuje směšování pravého uctívání s modloslužbou, kterou srovnává s temnotou? Čteme: „Které společenství [má] světlo s tmou? A kterou shodu má Kristus s Beliálem [satanem], aneb který díl má věřící s nevěřícím?. . . Protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se, praví Hospodin, a nečistého se nedotýkejte.“ — 2. Kor. 6:14–17, katol. překlad dr. Sýkory.
Také v jiném ohledu neodpovídá běžné dávání o vánocích tomu, co Bible doporučuje každému dárci. Většina lidí dává dary, protože něco očekává nazpět. Nedávají z čisté radosti z dávání a proto, že by chtěli přispět k radosti druhých. Jejich činy dokazují, že nerozuměli slovům Ježíše Krista, kterého zdánlivě uctívají. Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ — Sk. 20:35.
Vánoce nejsou svátky, které by obšťastňovaly lidi, protože by nesobecky dávali, nýbrž často je opak pravdou, to jest, dávání a přijímání působí starosti, zklamání a zármutek. „I pro ‚normálního‘ člověka jsou vánoce,“ jak píše dr. Felix Marti–Ibañez, „dobou zesílení mnoha konfliktů: hrůzy z osamění, i finanční, sociální a citové nejistoty — prakticky bázně ze života.“ (MD, prosinec 1974, str. 14, něm.)
Mnozí lidé, kteří jsou nuceni dávat, nemají z toho radost. Dávají prostě z pocitu povinnosti. I to není v souladu s biblickými zásadami. Písmo říká: „Každý ať jedná podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, a ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh má rád takového, který dává s veselou tváří.“ — 2. Kor. 9:7, katol. překlad dr. Petrů.
Dávání, které má cenu v Božích očích, má se dít také bez vnější okázalosti. Dárce nemá na sebe obracet pozornost. Ježíš Kristus řekl: „Ale ty, když dáváš dary z milosrdenství, ať neví tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvé dary z milosrdenství byly skryté; potom ti tvůj Otec, který se dívá skrytě, odplatí.“ (Mat. 6:3, 4) A nezjišťujeme, že právě o vánocích se na tuto zásadu často nedbá?
Někteří lidé snad dávají ze správné pohnutky, ale většina dává, protože se cítí k tomu povinna. V jejich případě nejde o nesobecké, srdečné dávání, jak to doporučuje Bible. Ale bez ohledu na pohnutku, běžným vánočním obdarováváním se pokračuje ve zvyku, který pochází ze staré modloslužby. To je v Bibli zvlášť odsouzeno. Jak by tedy mohly mít vánoční dárky cenu v Božích očích?
Nestojíš nyní před rozhodnutím, kdy bys chtěl, aby tvé dávání bylo z Božího hlediska přijatelné? Neměl by ses raději vzdát zvyků, které jsou spojené s modloslužbou? Neudělalo by ti opravdu radost, kdybys dával dárky v jiné roční době — ne z nutnosti, nýbrž ochotně a ze srdce?