Otázky čtenářů
● Jak dalece by se měl křesťan zajímat o krev v potravinách?
Bůh řekl Noemovi a tím i celé lidské rodině: „Každý pohybující se živočich, který je naživu, ať vám slouží k jídlu. . . Pouze tělo s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1. Mojž. 9:3, 4) Praví ctitelé by tedy měli usilovat, aby se vyhnuli jedení masa, v němž zůstala krev, nebo jiné potravy, do níž byla krev přidána.
To může vyžadovat určitou míru péče. Například v některých zemích jsou zvířata obvykle zardoušena nebo zabita způsobem, který v nich ponechává krev. Tam, kde panuje takový místní zvyk, kupují křesťané obvykle jenom od obchodníků, řezníků či hospodářů, o nichž vědí, že prodávají maso ze zvířat správně vykrvácených.
Státní předpisy o porážce zvířat však v mnoha zemích (jako například ve Spojených státech) vyžadují, aby zvířata byla správně vykrvácena. Křesťané v těchto oblastech tudíž mají malou potřebu se o to zajímat. Mohou svobodně jíst maso, které se prodává v obchodech či předkládá v restauracích. (Srovnej 1. Korinťanům 10:25, 26, kde se poukazuje na maso, které bylo předloženo modlám: „Jezte všechno, co se prodává na masném trhu, a nedotazujte se kvůli svému svědomí, neboť ‚Jehovovi patří země a to, co ji naplňuje‘.“) Může však být zapotřebí vyptat se ohledně masa ze zvířete zabitého soukromě, jako je například maso z „divokých“ zvířat, ať již ho křesťan dostane od lovce, v řeznictví či v restauraci.
Co však lze říci o potravinových výrobcích, které mohou obsahovat krev či součást krve, jako například bílkoviny z krevní plazmy?
Některé vlády vyžadují, aby výrobci uvedli soupis složek na obalu potravinářského výrobku. Křesťané, kteří čas od času přezkoumali obaly výrobků, si možná všimli, že v jejich území se krev v potravě prakticky nepoužívá. Mohli tudíž správně omezit čtení obalů jenom na takové případy, kdy je nějaký důvod věřit, že by mohla být krev přidána jako složka potravy.
Avšak nedávno byl v Německé spolkové republice schválen zákon, který dovoluje masným výrobcům používat bez vyznačení na obalu až do dvou procent (nebo v některých případech až do deseti procent) sušenou krevní plazmu v „párcích, frankfurtských párcích a podobných výrobcích, včetně paštiky a masové rolády. . . karbanátků, masových nádivek, frikasé, ragú, masa v sádle. . .“ Co má svědomitý křesťan dělat v takových případech?
Může se vyptávat řezníka nebo výrobce. Dostali jsme zprávu, že někteří výrobci ve skandinávských zemích na takové dotazy poskytli pohotově ujištění, že krev se jako přísada v jejich masových výrobcích nevyskytuje; nechtějí ztratit zákazníky. Na některých místech však dostali svědkové, kteří se vyptávali řezníků či výrobců, nic neříkající nebo diskutabilní odpovědi. Lze však poznamenat, že i když zákon dovoluje výrobcům přidat nějakou krev, aniž by to uváděli, neznamená to nutně, že to všichni nebo většina z nich dělají.
Křesťané se proto musí osobně rozhodnout, co udělají. Svědomí některých je může pohnout k tomu, aby se vyhnuli všemu, o čem sami mají vážné pochybnosti, nebo aby podnikli takový výzkum, jaký je nutný k uklidnění jejich svědomí. (Řím. 14:23) V případech, kdy se zdá, že není možné získat rozumným vyptáváním naprosto spolehlivou informaci, mohou jiní křesťané dojít k závěru: „Jestliže nemám žádný podstatný důvod, abych si myslel, že je v tom jídle krev, nebo jestliže neexistuje žádný jistý způsob, jak to mohu rozhodnout, mohu s čistým svědomím ‚jíst‘.“ Měli by však zvažovat, co ve svém svědomí cítí druzí, jak také radil apoštol Pavel. — 1. Kor. 10:28–30; Řím. 14:13–21.
Praví křesťané by neměli být neteční vzhledem ke krvi. Měli by dělat všechno, co mohou, aby se vyhnuli přímému porušení Božího zákona. Hluboká úcta k tomuto zákonu má zásadní důležitost. Tím, že Boží lid dělá všechno, co je rozumně možné, aby se ‚zdržoval. . . krve‘, ukazuje ocenění pro svatost života a krve, která ho představuje. — Sk. 21:25. — „Strážná věž“ z 15. června 1978 (angl.), „Otázky čtenářů“.
● Jsou injekce séra slučitelné s křesťanskými zásadami?
Uznává se, že lékařská praxe stále více upouští od transfúzí celé krve. Namísto toho je lidská krev rozdělena na základní složky — červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky a plazmu, — které se pak mohou použít k transfúzi. Vzhledem k tomu jsme již dříve prohlásili: „Věříme, že použít krev k transfúzi [aby byl udržen život] nebo za podobným účelem použít složku krve je nepochybně v rozporu s biblickým příkazem ‚zdržovat se . . . krve‘. (Sk. 15:20)“ — „Strážná věž“ z 1. června 1974 (angl.), strany 351, 352; zde je také podrobné pojednání o použití vakcín (které neobsahují krev) a sér, jež jsou vyrobena z krve.
Co však lze říci o přijetí injekcí sér, která se používají pro boj s nemocemi jako je například záškrt, tetanus, virový zánět jater, vzteklina, hemofilie a neslučitelnost Rh faktoru? Zdá se, že to spadá do ‚šedé oblasti‘. Někteří křesťané věří, že přijetí malého množství látky získané z krve za takovým účelem by nebylo projevem neúcty k Božímu zákonu; jejich svědomí by jim to dovolilo. (Srovnej Lukáše 6:1–5) Jiní však cítí, že jim svědomí přikazuje odmítnout séra, protože obsahují krev, byť jen v nepatrném množství. Zaujali jsme tudíž postoj, že tuto otázku si musí osobně rozhodnout každý jednotlivec. Nabádáme každého křesťana, aby se snažil zachovat si čisté svědomí a byl citlivý na Boží vedení, které nalézáme v jeho Slově. — Žalm 119:105.