Otázky čtenářů
● Proč svědkové Jehovovi neslaví narozeniny?
V podstatě proto, že respektují Boží slovo a upřímně chtějí jednat podle toho, co ukazuje.
Oslavování narozenin je oblíbené v celém světě a je to tak již celá tisíciletí. Často se schází společnost a dávají si dárky. Říká však Bible něco o narozeninách?
Na začátku je možno říci, že Bible nás neodrazuje od štědrosti, když něco dáváme milovanému člověku. (1. Moj. 33:10, 11; Luk. 15:22; 2. Kor. 8:19) Ani nám neříká, že bychom se neměli účastnit nějaké hostiny nebo společnosti, protože umírněné jídlo a pití se doporučuje jako jeden ze způsobů, jak je možno radovat se ze života. (Kaz. 3:12, 13) Ježíš se účastnil svatební hostiny. Jobovy děti se účastnily hostin, jež byly možná hostinami žňovými, při nichž se schází celá rodina. Abrahám uspořádal hostinu, když byl odstaven Izák. (Jan 2:1, 2; Job 1:4, 5, 13; 1. Mojž. 21:8) A i když to nebylo na Boží příkaz, dodržovali Židé každoročně svátek při výročí opětovného zasvěcení chrámu, a Ježíš se této slavnosti účastnil. — Jan 10:22, 23.
Bible však ukazuje, že je nutná určitá opatrnost, protože by nebylo správné účastnit se jakékoli oslavy bez ohledu na její důvod nebo povahu. (2. Mojž. 32:1, 6; 1. Petra 4:3; 1. Kor. 10:20, 21) Co lze říci o dodržování a oslavování narozenin?
Je zřejmé, že mnozí praví ctitelé vedli záznamy o datech narození. Kněží a jiní znali svůj věk. Něco takového nebylo ponecháno dohadům. (4. Mojž. 1:2, 3; 4:3; 8:23–25) Nic v Písmu však nenaznačuje, že by praví ctitelé každoročně oslavovali narozeniny.
Bible se zmiňuje jen o dvou oslavách narozenin, a to osob, jež nebyly služebníky pravého Boha.
První byla oslava narozenin egyptského faraóna. Vyznačovala s tím, že při ní byl pověšen faraónův pekař, který byl předtím ve vězení s Josefem. (1. Mojž. 40:18–22) Dr. Adam Clarke podává následující komentář k 1. Mojž. 40:20: „Zdá se, že hostina na oslavu narozenin je velice starý zvyk. Pravděpodobně to vzniklo z představy o nesmrtelnosti lidské duše, protože začátek života se musel jevit velmi závažným pro toho, kdo věřil, že má žít navždy.“
Druhá oslava byla o 1 800 let později, a byly to narozeniny Heroda Antipy. Zpráva u Marka 6:21–24 zní:
„Ale vhodný den nastal, když Herodes na své narozeniny uspořádal večeři pro muže vysokého postavení, vojenské velitele a ty nejpřednější z Galileje. A dcera právě té Herodiady vešla, tančila a líbila se Herodovi a těm, kteří s ním spočívali. Král řekl dívce: ‚Požádej mě, o co chceš, a dám ti to.‘ Ano, přísahal jí: ‚O cokoli mě požádáš, ti dám, až do poloviny svého království.‘ Vyšla a řekla své matce: ‚Oč bych měla požádat?‘ Ona řekla: ‚O hlavu Jana, který křtí.‘“ — Viz též Matouš 14:6–11.
Ke zprávě o narozeninách Herodových poznamenává dr. Richard Lenski: „Židé měli v ošklivosti dodržování narozenin, protože to považovali za pohanský zvyk, ale Herodes dokonce v těchto oslavách překonal Římany, takže výraz ‚Herodovy narozeniny‘ (Herodis dies) se stal příslovečným označením pro okázalý a výstřední svátek.“
Jak se máme dívat na tyto dvě oslavy narozenin? Je to jen shoda okolností, že je o nich zmínka a že se týkaly osob, jež neměly Boží schválení? Nebo dal Jehova úmyslně zaznamenat tyto podrobnosti do svého slova, o němž říká, že je „užitečné k učení, ke kárání, k napravování věcí“? (2. Tim. 3:16) Přinejmenším je možno říci, že tyto dvě zprávy v Bibli staví oslavy narozenin do špatného světla jako zvyk těch, kteří byli odcizeni Bohu.
Také stojí za povšimnutí, že Bůh nezaznamenal přesně datum Ježíšova narození, což by jistě bylo nanejvýše důležité datum narození, kdyby Boží služebníci měli oslavovat narozeniny. Bible místo toho poukazuje na datum Ježíšovy smrti a dává křesťanům pokyn, aby na ni každoročně vzpomínali ve výroční den. (Luk. 22:19; 1. Kor. 11:23–26) To odpovídá biblickému výroku, že den něčí smrti je významnější než den jeho narození, pokud si člověk za svého života učinil u Boha dobré jméno. — Kaz. 7:1,8.
První křesťané jednali důsledně podle toho, co ukazuje Bible, a neslavili narozeniny.
„Představa o svátku narozenin byla velmi vzdálena od myšlenek, které zastávali křesťané všeobecně v té době.“ — „Dějiny křesťanského náboženství a církve v prvních třech stoletích“ od Augusta Neandera (angl.).
Během času docházelo k odklonu od čistého křesťanství a tehdy se začalo vzpomínat ne na narození, ale na smrt.
„Mučedníci byli ve velké úctě, což vedlo k nevhodnému zdůrazňování dějiště a dne jejich smrti. Někdo přišel na myšlenku, aby se den mučedníkovy smrti označoval jako den narozenin. Na místa, kde mučedníci zemřeli, se lidé dívali s posvátnou bázní . . . Ve výročních dnech byly bohoslužby [v kostelech] většinou zasvěceny vzpomínce na jeho službu a na to, čím se vyznačoval . . . Je však nutno připomenout, že tyto (každoroční) vzpomínkové bohoslužby nebyly částí všeobecného řádu v církvi.“ — „Dějiny křesťanské církve“ od dr. Johna F. Hursta, sv. 1, str. 350, 351, angl.
I když tedy Bible neobsahuje výslovný zákaz ohledně oslavování narozenin, svědkové Jehovovi již dávno dbají toho, co Bible ukazuje, a neoslavují narozeniny. Řídí se v tom vzorem prvních křesťanů.
Bible sice neříká, že bychom měli každoročně slavit den smrti nějakého křesťana, ale můžeme souhlasit s tím, že den smrti je lepší než den jeho narození. Tak bychom se měli soustředit ne na den narozenin, ale na každý den, a měli bychom napodobovat Krista a zrcadlit obraz Boží. Kdybychom snad zemřeli, pak jsme svým způsobem života oslavovali Boha, a on na nás jistě bude pamatovat. — Žid. 5:9; 11:6; Fil. 3:8–11.