Dobrý úmysl nestačí
LÉKAŘI to skutečně mysleli dobře. Vždyť jejich pacient byl nejvýznamnější občan jejich nově zrozené země. Lékaři svědomitě provedli tehdejší léčebnou proceduru — pouštění žilou. Ale místo aby pomohli, ve skutečnosti urychlili smrt svého významného amerického pacienta, George Washingtona.
Lékaři v tehdejší době se stejně pohotově uchylovali k pouštění žilou, jako dnes mnozí nařizují krevní transfúzi, která nezřídka ve skutečnosti pacientům ublíží. Potvrzuje to pravdivost úsloví: ‚Dobrý úmysl nestačí‘.
Obraťme se však od světské historie k historii biblické. Apoštol Matouš ve zprávě svého evangelia zaznamenal případ, který přináší totéž poučení.
Ježíš Kristus se kdysi zeptal svých apoštolů, za koho jej považují. Petr odvážně prohlásil: „Ty jsi ten Kristus, Syn živého Boha.“ Ježíš Petra pochválil za tento výrok. Ale když Kristus řekl svým učedníkům, že bude muset mnoho trpět a že bude v Jeruzalémě usmrcen, bylo to tak neočekávané, že Petr vzal Ježíše stranou a domlouval mu: „Buď k sobě laskavý, Pane, tento osud tě vůbec nepotká.“ Ježíš mu odpověděl: „Kliď se za mne, satane! Jsi mi důvodem ke klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.“ (Mat. 16:13–23) Petr zřejmě neměl dost poznání ani porozumění. Dobře to myslel, ale to nestačilo.
JE NEZBYTNĚ NUTNÉ POROZUMĚNÍ A VYROVNANOST
Nestačí jen dobře něco myslet. Musíme také mít poznání, osvícení a porozumění. Apoštol Pavel proto řekl svým milovaným spolukřesťanům ve Filipech: „Za to se stále modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojnila přesným poznáním a plnou rozlišovací schopností, abyste se ujistili o důležitějších věcech, a tak [abyste] byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání.“ — Fil. 1:9–11.
Ano, chceme-li skutečně působit dobro jiným, a zvlášť těm, které milujeme, nestačí, abychom to jen dobře mysleli, ale naše cítění musí být v rovnováze s moudrostí a dobrým úsudkem. To zejména potřebují otcové a matky.
Rodiče se často v jednání se svými dětmi dávají vést jen cítěním a laskavostí, a nemyslí dostatečně na to, jak to zapůsobí na jejich děti. Sentimentální postoj vede mnohé rodiče k tomu, že své děti rozmazlují, že jim všechno dovolují a tak je ve skutečnosti kazí. Může se stát, že rodiče dovolí svým dětem, aby šly svou vlastní cestou, nebo jim poskytují více volnosti, než je moudré. Takoví rodiče si ovšem možná myslí, že tak budou jejich děti šťastné. Ale příliš často to dětem přinese zklamání a dovede je to do těžkostí, když jsou starší a mohou více projevit svou vůli.
Ano, chtějí-li rodiče skutečně projevit svým dětem lásku, budou tuto lásku moudře vyrovnávat pevností a kázní. Protože „pošetilost je přivázána k srdci chlapce“, stává se někdy, že lásku projevíme tím, když ho ukázňujeme. Boží slovo o tom říká: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo jej miluje, ten ho vyhledává s kázní.“ (Přísl. 22:15; 13:24) A buď ujištěn, že tato zásada platí jak pro syny, tak pro dcery.
Není to ve skutečnosti způsob, jak Bůh jedná se svými pozemskými dětmi? „Koho. . . Jehova miluje, toho ukázňuje; ano bičuje každého, koho přijímá za syna.“ (Žid. 12:5, 6) Jehova nám poskytuje ukázňování, protože ví, že to potřebujeme a že to je k našemu největšímu dobru. Ukázňování samo o sobě však není radostné. „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ –Žid. 12:11.
I ve vztahu mezi manželem a manželkou platí zásada, že nestačí, abychom něco dobře mysleli. Jeden odborník v oboru výživy jednou poznamenal, že muž, který si vezme za manželku dobrou kuchařku, je ve smrtelném nebezpečí. Proč? Protože mnoho nemocí může vzniknout z nemírného jedení a také z příliš bohaté stravy. Manželka tedy může mít jistě ty nejlepší úmysly, když povzbuzuje manžela, který má chuť k jídlu, aby jedl ještě víc. Ale je to moudré?
U manžela se to může projevit jinak, jestliže něco myslí dobře. Někteří lidé jsou ve své práci tak svědomití, že jim pak zbývá jen málo času a energie pro jejich rodinu. Nebo některý křesťanský manžel může tak horlivě pomáhat jiným ve sboru, že zanedbává svou vlastní rodinu a nevěnuje jí takovou pozornost, jakou prokazuje jiným, kteří to potřebují. Nestačí jen dobře něco myslet. Manžel musí udržovat své povinnosti k jiným v rovnováze s povinnostmi k vlastní rodině.
Co vyplývá z těchto příkladů? Že je nutná vyrovnanost. Náš stvořitel, Jehova Bůh, je vyrovnaný. Jeho jednání je vždy naprosto v souladu s jeho čtyřmi hlavními vlastnostmi, moudrostí, spravedlností, mocí a láskou. Je to možné například poznat z popisu, který o sobě dal Bůh, když jeho služebník Mojžíš prosil, aby mohl vidět jeho slávu. Nejdříve bylo Mojžíšovi řečeno, že nikdo nemůže Boha vidět, a přece zůstat naživu, a potom Mojžíš slyšel hlas, který popisoval Boha slovy: „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, který zachovává milující laskavost pro tisíce, promíjí provinění a přestupky a hřích.“ Zůstal však Jehova jen při tom? Ne, neboť někdo by mohl Jehovova milosrdenství a milující laskavosti zneužívat. Bylo proto vhodné, že Mojžíš slyšel tato slova, jež poukazují na vyrovnanost: „Ale [Jehova] rozhodně neosvobodí od trestu.“ — 2. Mojž. 34:6, 7.
Totéž platí na všechno, co konáme jako křesťané. Máme-li vykonat co nejvíce dobra, nestačí, abychom nesobecky projevovali lásku a laskavost, ale musíme se v těchto vlastnostech také dát vést moudrostí a spravedlností. Je to nezbytné, protože jen dobrý úmysl nestačí.