Vánoce — Proč jsou nebezpečné?

„VÁNOCE,“ napsal v roce 1897 George Bernard Shaw, „jsou váhavému a znechucenému národu vnucovány obchodníky a tiskem.“ Bylo tomu tak tehdy? A co je ještě důležitější, je tomu tak i dnes?

Ve vánočním poselství roku 1983, jež vyšlo v listu „The Star“ v jihoafrickém městě Johannesburgu, se objevilo zastesknutí: „Z rádia, televize, z velkých obchodních domů, z novin a časopisů zaznívá hlasitá výzva, aby se utrácelo a utrácelo a utrácelo, a tak mnoho lidí ztratilo v nákupní horečce ze zřetele poselství lásky.“

Proto nábožní lidé naléhají: „Vraťte Kristu jeho místo ve vánocích.“ Křesťané však mají důvod k otázce: Měl vůbec někdy Ježíš Kristus nějakou úlohu při oslavování vánoc? To je rozhodující otázka, protože praví křesťané jsou si vědomi nebezpečí. Budou-li se podílet na náboženské činnosti, kterou Bůh neschvaluje, nebudou mít jeho požehnání. Jaký je tedy původ vánoc?

Jejich původ

Starověké severské národy se obávaly, že dlouhá prosincová tma přemůže slunce. Jako součást magického rituálu zdobili si domy cesmínou, břečťanem, jmelím, vavřínem a jinými stále zelenými rostlinami, protože se zdálo, že mají nadpřirozenou schopnost přežít. Byly rozsvěcovány svíčky a zažehovány ohně ve snaze opět oživit umírající slunce. Na některých místech v Evropě se stále ještě provádí slavnostní pálení klády. Co se skrývá za tímto zvykem, který dnes patří k vánočním obyčejům? „Zřejmě ze splynutí dvou starých zvyků — používání světel a stále zelených rostlin — vznikl náš dnešní vánoční stromek,“ uzavírá Michael Harrison ve své knize „The Story of Christmas“.

Staří Římané slavili zimní slavnosti, které se jmenovaly saturnálie a trvaly od 17. do 24. prosince. Dr. Conway popisuje tyto oslavy ve své knize „Starověká Itálie a moderní náboženství“ (angl.): „Na základě všeobecného souhlasu se každodenní život úplně obrátil naruby: lidé zanechávali důležité činnosti, a pokud právě nehodovali v něčím domě, potulovali se po ulicích a volali na sebe navzájem: ‚Io Saturnalia‘, stejně jako my říkáme: ‚Veselé vánoce‘. . . Při tomto svátku se očekávalo, že dá každý nějaký dárek všem svým přátelům;. . . ten, kdo by byl během saturnálií střízlivý, by byl považován za velice nespolečenskou osobu!“

Asi v roce 85 n. l. vydal římský básník Martialis dvě knihy, a to „Xenia“ a „Apophoreta“, jež sestávaly z 350 epigramů. Tyto krátké básně měly být opisovány a přikládány k dárkům, jež se rozesílaly při saturnáliích, aby jim dodaly, jak vysvětluje dr. Conway, „příjemný literární tón“. Nepřipomíná nám to dnešní vánoční pohlednice? A mnohé z Martialových veršů byly velmi nemravné, podobně jako některé dnešní vánoční pohlednice.

Sotva skončily saturnálie, slavili Římané novoroční slavnost Kalend. „V tomto období všeobecného veselí,“ vysvětluje kniha „The Story of Christmas“, „byl vyhrazen jeden den zvláštnímu uctívání slunce, jehož zřejmé znovuzrození při zimním slunovratu bylo původně omluvou pro tyto rozšířené pohanské radovánky. Ten den byl známý jako dies natalis solis invicti, den narození nepřemožitelného slunce, a připadal podle našeho kalendáře na 25.prosinec.“ Tato oslava byla později označena jako vánoce, aby se římské obyvatelstvo cítilo přitahováno k úpadkovému „křesťanství“.

Ano, původ vánoc je v nekřesťanském uctívání slunce. Stopy této slavnosti můžeme dále sledovat až do starověké Babylónie, kde lidé uctívali slunečního boha Šamaše. V knize „The Englishman’s Christmas“ připouští historik Pimlott, že se „v babylónských novoročních oslavách objevují zlověstné obdoby vánočních zvyků“.

Chápeš tedy, proč je možné spojit s vánocemi slovo „nebezpečí“? Bible důrazně varuje křesťany ohledně Velikého Babylóna (k němuž patří náboženství založené na starověkých babylónských naukách). Boží slovo radí: „Vyjděte z něj, můj lide, jestliže se s ním nechcete podílet na jeho hříších a jestliže nechcete dostat část z jeho ran.“ (Zjev. 18:4) Někteří lidé si snad myslí, že je poněkud přehnané považovat vánoce v duchovním ohledu za nebezpečné. Povšimněme si však historických skutečností, abychom zjistili, jak se dívali první křesťané na dodržování svátku, který byl údajně zaměřen na Ježíšovo narození, ale ve skutečnosti byl spojen s pohanskou oslavou.

Oslavovali první křesťané vánoce?

Profesor Ferguson říká ve své knize „Náboženství římské říše“ ( angl.), že „první křesťané neslavili Ježíšovo narození; nebyl o něm žádný záznam“. Bible neudává přesné datum Ježíšova narození. A kromě toho naznačuje, že se Ježíš nenarodil v chladném, deštivém měsíci prosinci nebo lednu, ale v teplejším období. Proč to můžeme říci?

Asi v době Ježíšova narození přikázal římský císař Caesar Augustus, že mají poddaní cestovat do města svého narození a dát se tam zapsat. Bible podává zprávu: „Všichni lidé cestovali, aby byli zapsáni, každý do svého města.“ (Luk. 2:1–7) Josef a Marie cestovali přes 110 kilometrů z Nazaretu do Betléma. Bylo to v chladném, deštivém prosinci praktické nebo vůbec možné?

To ale není všechno. O době Ježíšova narození Bible dodává: „V téže krajině byli také pastýři, kteří žili venku a v noci bděli nad svými stády.“ (Luk. 2:8) Tento popis se nehodí na izraelský deštivý měsíc, který odpovídá našemu dnešnímu prosinci — době, kdy může teplota v okolí Betléma klesnout velmi nízko. — Ezdr. 10:9, 13; Jer. 36:22.

Je ještě další důležitý bod. Jestliže Ježíš chtěl, aby jeho následovníci oslavovali jeho narozeniny, proč jim k tomu nedal pokyn? Pokud jde o den své smrti, popsal jednoduchou oslavu a přikázal: „Stále to čiňte jako upomínku na mne.“ (Luk. 22:19) Ježíš nedal žádný takový pokyn ohledně svého narození.

Slovo „vánoce“ se v Bibli vůbec nevyskytuje, protože Ježíšovi první následovníci nic takového neslavili. Dr. R. S. Conway vysvětluje: „Velký teolog Origenes opakoval na začátku třetího století několikrát poznámku, kterou, jak říká, převzal od jednoho ze svých předchůdců, že žádný člověk ani žádný křesťanský svatý nikdy neslavil žádné narozeniny, ani svoje ani kohokoli jiného. V Písmu je zmínka jen o tom, že se slavily narozeniny špatných lidí, jako byl farao nebo Herodes. To jasně ukazuje, že by byl rozhodně zavrhl takový svátek, jako jsou vánoce, pokud by o něm vůbec slyšel.“

Odpadlí křesťané a pohanské zimní svátky

Křesťané v raných dobách odolávali pokušení připojit se ke svým sousedům v pohanských oslavách. Ale Bible předpověděla, že časem vznikne mezi křesťany velké odpadnutí. (Sk. 20:29, 30; 2. Tes. 2:3; 1. Tim. 4:1–3; 2. Petra 2:1, 2) Koncem druhého století musel církevní pisatel Tertullianus kárat „křesťany“ za to, že slavili „saturnálie, a slavnosti Ianovy a zimní slunovrat“. Zmiňuje se o „rozdávání dárků“ a vyjadřuje překvapení, že mnozí zdobili své domovy „lampami a vavříny“.

Přes tato napomínání se původní čistý křesťanský sbor pokazil. Odpadlí křesťané se stále zhoršovali a ospravedlňovali své jednání tím, že dávali pohanským oslavám jméno „křesťanské“. V knize „Vánoce“ (angl.) se připouští: „Křesťanská církev. . . ve 4. století považovala za výhodné převzít svatý pohanský den 25. prosince, zimní slunovrat. . . Narozeniny slunce se staly narozeninami Božího Syna.“

Proč jsou vánoce tak nebezpečné

Někteří lidé mají dojem, že oslavování vánoc je nebezpečné proto, že podporuje ducha sobectví. Například estrádní umělec Danie Martins řekl ve vysílání jihoafrického rozhlasu, že ho velmi překvapilo, jak se děti dívají na vánoce. Při dětských slavnostech se jich ptal, proč „slavíme vánoce“. Obvykle odpověděly: „Abychom dostaly dárky.“ Autoři Martin a Deidre Bobganovi, kteří mají sami děti, poukázali na další nebezpečí: „Mnozí dospělí předkládají dětem nečestné a zkreslené věci, což nakonec může vést k ateismu. Jestliže je ježíšek, o němž se říká, že to je skutečná osoba, lží, pak by mohl z dětského stanoviska být lží i Bůh, o němž se také říká, že je skutečnou osobou.“

Ale nejvážnější nebezpečí, pokud jde o oslavy vánoc, tkví v tom, že mohou vést ke ztrátě Boží přízně. Proč? Je k tomu mnoho důvodů. Vánoce například podporují modlářství, které Bible zakazuje. (1. Jana 5:21) Veřejně se pěstuje při mnoha vánočních hrách, jako například v římském kostele Santa Maria d’Aracoeli. Jak je to se zavedením pohanských vánočních stromů do mnoha protestantských církví? Není to ve skutečnosti také modloslužba?

A dále, oslavování vánoc podporuje uctívání Ježíše na místě jeho Otce, Jehovy Boha. To je další forma modlářství, protože oslavený Pán Ježíš Kristus je „počátek Božího stvoření“. (Zjev. 3:14; viz též Římanům 1:25.) Zpíváním koled se vštípila tato nesprávná myšlenka do miliard dětských srdcí. V jedné oblíbené anglické koledě jsou obsažena slova: „Uprostřed studené zimy postačila stáj Pánu Bohu všemohoucímu, Ježíši Kristu.“

Ježíš ve skutečnosti nikdy netvrdil, že by byl všemohoucím Bohem. Naopak, Ježíš prohlásil: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28) Zdůrazňoval, že všechno uctívání patří jeho Otci, když řekl: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat svatou službu.“ (Mat. 4:10) I po svém vzkříšení obracel Ježíš dále pozornost na uctívání svého nebeského Otce. — Jan 20:17.

Vánoce ve skutečnosti slouží jako náboženská zástěrka tomu, co je vlastně obdobím hýření a nevázanosti. Volné chování při vánočních společnostech je častou příčinou manželských problémů. Podle Britské národní instituce pro porady v manželství přišlo v roce 1983 v týdnu po vánocích na poradu dvojnásobně více manželských dvojic. K příčinám patřily vánoční večírky a také „nedostatek peněz na jídlo, dárky a hračky“. Takové věci mají vztah k dalšímu vážnému problému. „Počet sebevražd a pokusů o sebevraždu znepokojivě roste právě v této době,“ řekl jeden psychiatr z Johannesburgu.

Nesmíme také přehlížet skutečnost, že ti, kteří zůstávají nábožensky připoutáni k „Velikému Babylónu“, jsou ve velkém nebezpečí. Biblické proroctví poukazuje na to, že je velmi blízko čas jeho soudu. — 2. Tim. 3:1–5.

Světová říše falešného náboženství bude zcela jistě velmi brzy odstraněna i se svými náboženskými praktikami a svátky. Odděl se nyní, dokud je ještě čas, od jejího přitažlivého počínání. Pěstuj místo toho společenství s pravými křesťany, kteří přežijí, aby se navždy těšili z pokoje a dobré vůle mezi lidmi. — Žalm 37:29.

[Obrázek na straně 5]

Mají scény o narození, jako tato v jednom římském kostele, něco společného s křesťanským uctíváním?