Klenoty Markova evangelia

JEHOVŮV duch inspiroval Marka, aby napsal zprávu naplněnou dějem o Ježíšově pozemském životě a službě. Toto evangelium sice nemluví o tom, že jeho pisatelem byl Marek, ale důkazy o tom podávají díla Papia, Justina Mučedníka, Tertulliana, Origena, Eusebia, Jeronýma a dalších, kteří psali v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu.

Podle tradice poskytl základní informace pro toto evangelium apoštol Petr. Origenes se například vyjádřil, že ho Marek napsal „podle Petrových pokynů“. Marek však měl zřejmě přístup i k jiným pramenům, protože se setkával s učedníky v domě své matky. Marek byl totiž onen „mladý muž“, který unikl těm, kteří zatýkali Ježíše, a proto pravděpodobně mohl osobně přijít do styku s Kristem. — Mar. 14:51, 52; Sk. 12:12.

Pro koho bylo napsáno?

Marek psal zřejmě především s ohledem na čtenáře z pohanů. Jeho stručný sloh byl například vhodný pro povahu Římanů. Definoval „korban“ jako „dar věnovaný Bohu“ (7:11) a naznačil, že chrám mohl být vidět z Olivové hory. (13:3) Marek také vysvětlil, že se farizeové „postili“ a že saduceové ‚říkali, že není vzkříšení‘. (2:18; 12:18) Takovéto komentáře by byly zbytečné pro židovské čtenáře.

Ze čtení Markova evangelia může mít samozřejmě užitek každý. Jaké zajímavé informace o něm nám mohou pomoci, abychom ocenili některé jeho klenoty?

Boží Syn působí zázrak

Marek líčí, jak Kristus konal zázraky Boží mocí. Při jedné příležitosti byl například přítomen takový zástup, že ve střeše musel být prokopán otvor, aby jím mohl být spuštěn ochrnutý před Ježíše, který by jej vyléčil. (2:4) Dům byl přeplněný lidmi, a proto museli tohoto muže vynést po žebříku nebo po vnějším schodišti. Proč se však museli prokopat střechou? Většinou byly totiž střechy ploché a byly podepřeny trámy, jež vedly od jedné zdi ke druhé. Kolmo k trámům byly upevněny střešní nosníky, jež byly přikryty větvemi, rákosem a podobně. Navrchu byla tenká vrstva zeminy pokrytá omítkou z hlíny nebo z hlíny a vápna. Když tedy muži chtěli dostat ochrnutého k Ježíšovi, museli se prokopat hliněnou střechou. Když to udělali, zažili velké požehnání. Kristus toho muže vyléčil a všichni, kteří byli nablízku, oslavovali Boha. (2:1–12) To nás ujišťuje o tom, že Jehovův Syn bude v novém světě zázračně uzdravovat.

Jeden ze svých zázraků vykonal Ježíš na palubě člunu, když utišil větrnou bouři na Galilejském moři poté, co ho vzbudili, když spal „na polštáři“. (4:35–41) Polštář zřejmě nebyla ta dnešní měkká podložka pod hlavu, která se používá do postele. Snad to bylo jen rouno, na němž seděli veslaři, nebo podhlavník či poduška, jež sloužila jako sedadlo u kormidla. Když Ježíš řekl moři: „Mlč! Buď zticha!“, dostali přítomní důkaz činné víry, protože „vítr polevil a nastal velký klid“.

Služba v Dekapoli

Ježíš se přeplavil přes Galilejské moře a vstoupil do Dekapole neboli do oblasti deseti měst. Tato města měla nepochybně velký počet židovského obyvatelstva, ale přesto to byla střediska řecké neboli helénské kultury. Tam v zemi Gerasenských Ježíš osvobodil z moci démonů jednoho muže, který „pobýval mezi hrobkami“. — 5:1–20.

V hrobkách vytesaných ve skále byly někdy úkryty duševně nemocných, skrýše zločinců nebo příbytky chudých. (Srovnej Izajáše 22:16; 65:2–4.) Podle údaje v jednom díle z 19. století řekl jeden návštěvník území, kde se Ježíš setkal s člověkem posedlým démonem, o takovém sídle: „Hrobka byla uvnitř téměř 2,5 metru vysoká, protože tam byl velký sklon strmého schodu od kamenného prahu k podlaze. Byla čtvercová o rozměrech dvanácti kroků, ale světlo tam přicházelo pouze dveřmi, a proto jsme nemohli vidět, zda je tam vnitřní místnost, jako byla v některých jiných. Hrobka je i nadále dokonalým sarkofágem, který však nyní používají rodiny jako komoru na obilí a další zásoby. Zrušený hrob se tedy stal bezpečnou, chladnou a výhodnou skrýší pro živobytí.“

Ježíš a tradice

Při jedné příležitosti si farizeové a někteří znalci Písma stěžovali, že Ježíšovi učedníci jedí s nemytýma rukama. Marek vysvětlil čtenářům z pohanů, že farizeové a jiní Židé „nejedli, dokud si neumyli ruce až po loket“. Po návratu z trhu jedli teprve tehdy, když se očistili postříkáním, a k jejich tradicím také patřily „křty pohárů, džbánů a měděných nádob“. — 7:1–4.

Tito Židé se nejen licoměrně postříkali před jídlem, ale křtili neboli ponořovali ve vodě poháry, džbány a měděné nádoby, které používali při jídle. Jak byli svázáni tradicemi, znázornil badatel John Lightfoot. Citováním z rabínských spisů ukázal, že Židé věnovali značnou pozornost takovým podrobnostem, jako například množství vody, způsobu a času postačujících pro omývání. Lightfoot citoval jeden pramen, který uváděl, že někteří Židé se pečlivě umývali proto, aby neutrpěli škodu od Šibty, „zlého ducha, který se v noci posadí lidem na ruce; a kdyby se někdo dotkl svého jídla neumytýma rukama, ten duch se na to jídlo posadí, a to je nebezpečné“. Nedivíme se tedy, že Ježíš odsoudil znalce Písma a farizey, protože ‚opustili Boží přikázání a drží se lidského ústního podání‘. — 7:5–8.

Závěr Ježíšovy veřejné služby

Po zprávě o Ježíšově pozdější službě v Galileji a o jeho díle v Pereji Marek zaměřil svou pozornost na události v Jeruzalémě a okolo něj. Vyprávěl například o jedné příležitosti, kdy Kristus pozoroval lidi, jak vhazují peníze do chrámových pokladnic. Ježíš viděl, jak jedna chudá vdova přispěla jen ‚dvěma malými mincemi nepatrné hodnoty‘. Ježíš přesto řekl, že dala víc než všichni ostatní, protože ti přispívali ze svého přebytku, ale ona „ze svého nedostatku vhodila všechno, co měla, své celé živobytí“. (12:41–44) Podle řeckého textu přispěla dvěma lepta. Lepton byla nejmenší židovská měděná či bronzová mince a její dnešní peněžní hodnota je prakticky zanedbatelná. Tato chudá žena však dělala, co mohla, aby dávala výborný příklad při podpoře pravého uctívání. — 2. Kor. 9:6, 7.

Když se Ježíšova služba blížila k závěru, vyslýchal ho Pontský Pilát, jehož jméno a titul „prefekt“ je vidět na nápisu, který byl objeven v Césareji v roce 1961. Místodržitel (prefekt) ve vzdálených provinciích, jako byla Judea, měl vojenský dozor, byl odpovědný za finanční správu a sloužil jako soudce. Pilát měl autoritu propustit Krista, ale podvolil se Ježíšovým nepřátelům a snažil se uspokojit zástup tím, že jim ho vydal, aby ho pověsili na kůl, a osvobodil buřičského vraha Barabáše. — 15:1–15.

O Pilátově pozdějším životě a smrti kolovaly různé zkazky. Historik Eusebios například napsal: „Pilát, místodržitel z doby Spasitele, byl osobně postižen takovými pohromami, do nichž byl vehnán, aby se stal vlastním popravčím a potrestal se vlastní rukou; zdá se, že božská spravedlnost ho brzy dostihla.“ Ať už to bylo jakkoli, největší význam měla stejně smrt Ježíšova. Důstojník římské armády (centurio), který dosvědčil Ježíšovu smrt i výjimečné události kolem ní, skutečně mluvil pravdu, když řekl: „Tento člověk byl jistě Boží Syn.“ — 15:33–39.