Kdo si zaslouží být nazýván rabbi?

NEZASVĚCENÝ turista neměl šanci, že se dostane na letiště včas. Stovky policistů se snažily řídit dopravu, a přitom dávali pozor na více než 300 000 truchlících, kteří zaplnili ulice Jeruzaléma. Noviny The Jerusalem Post to označily za „velký pohřební průvod, jaký bývá obvykle vyhrazen jen prezidentům, králům nebo totalitním diktátorům“. Kdo mohl být příčinou takových výlevů oddanosti, které na celé hodiny ochromily izraelské hlavní město? Jistý vážený rabín. Proč postavení rabínů Židům přikazuje, aby jim projevovali takovou úctu a oddanost? Kdy začalo být označení „rabín“ poprvé používáno? Kdo by jím správně měl být označován?

Byl Mojžíš Rabbi?

Nejváženější osobou je v judaismu Mojžíš, prostředník izraelské smlouvy Zákona. Nábožní Židé mu říkají „Mojžíš ‚náš Rabbi‘ “. Přesto Bible titulem „Rabbi“ nikde Mojžíše neoznačuje. Skutečnost je taková, že v Hebrejských písmech slovo „rabbi“ není ani jednou použito. Jak tedy došlo k tomu, že Židé začali takto mluvit o Mojžíšovi?

Povinnost a oprávnění vyučovat a vysvětlovat Zákon byla podle Hebrejských písem svěřena potomkům Árona, kněžím z kmene Levi. (3. Mojžíšova 10:8–11; 5. Mojžíšova 24:8; Malachiáš 2:7) Avšak v druhém století př. n. l. začala v judaismu tichá revoluce, která od té doby nezapomenutelně ovlivňovala uvažování Židů.

Daniel Jeremy Silver o tomto duchovním přerodu píše v knize A History of Judaism (Dějiny judaismu): „Tehdy začala třída nekněžských znalců Zákona a učenců zpochybňovat legitimitu kněžského monopolu na výklad Tóry [mojžíšského Zákona]. Všichni se shodovali na tom, že kněží jsou nezbytní pro provoz chrámu, ale otázkou bylo, zda by měli mít poslední slovo v záležitostech Tóry.“ Kdo vyprovokoval toto zpochybňování autority kněžské třídy? Byla to nová judaistická třída nazývaná farizeové. Pan Silver připojuje: „Farizeové učinili své akademie přístupné na základě zásluh, a ne podle narození [kněžského původu], a tak jejich působením získala vedoucí náboženské postavení nová třída Židů.“

V prvním století n. l. se absolventi těchto farizejských akademií stali známí jako učitelé neboli mistři židovského Zákona. Na znamení úcty jim druzí Židé začali říkat „můj učitel“ či „můj mistr“ — hebrejsky rabbi.

Nic nemohlo dát tomuto novému titulu větší legitimitu, než že byl připsán Mojžíšovi, který byl považován za největšího učitele v židovských dějinách. Výsledkem bylo to, že význam kněžstva slábl, zatímco společenské postavení stále vlivnějších farizejských vůdců bylo upevňováno. A tak byl Mojžíš asi tisíc pět set let po své smrti dodatečně prohlášen za „Rabbiho“.

Napodobovat mistra

Výraz „rabbi“ („můj mistr“) sice někdy užívaly zástupy lidí k označení jiných učitelů, kteří si údajně zasloužili úctu, avšak obvykle byl užíván na přední učitele z řad farizeů — na „mudrce“. Zničení chrámu v roce 70 n. l. v podstatě ukončilo působení kněžstva, a tak se farizejští rabíni stali nenapadnutelnými vůdci judaismu. Jejich bezkonkurenční postavení přispělo k rozvoji jakéhosi kultu soustředěného kolem rabínských mudrců.

Profesor Dov Zlotnick pojednává o tomto přechodném období prvního století: „ ‚Pozornost věnovaná mudrcům‘ se stala důležitější než studium Tóry.“ Židovský učenec Jacob Neusner dále vysvětluje: „ ‚Učedník mudrců‘ je žák, který se pevně přimkne k rabínovi. Dělá to, protože se chce naučit ‚Tóru‘ . . . Tóra se nevyučuje pomocí zákona, ale je vyjadřována jeho ztělesněním v pohybech a skutcích žijících mudrců. Ti vyučují zákon tím, co dělají, a ne jen tím, co říkají.“

Na doklad toho talmudský učenec Adin Steinsaltz napsal: „Samotní mudrci říkali, že ‚náhodné rozhovory, žerty či příležitostné výroky mudrců by se měly studovat‘.“ Do jaké míry by to mohlo být uplatněno? Pan Steinsaltz poznamenává: „Extrémním příkladem takového studia byl učedník, který se prý schoval pod postel svého velkého učitele, aby zjistil, jak se učitel chová ke své ženě. Když byl dotázán na svou všetečnost, mladý učedník odpověděl: ‚Je to věc Tóry a zasluhuje to studium.‘ Takto to chápali jak rabíni, tak žáci.“

Judaismus začal od prvního století n. l. klást větší důraz na rabíny než na Tóru — ta byla vyučována prostřednictvím rabínů —, a proto se stal náboženstvím soustředěným kolem rabínů. Člověk se mohl přiblížit k Bohu ne prostřednictvím inspirovaného psaného Slova, ale pomocí osobního vzoru mistra, rabína. A tak se důraz přirozeně přesunul z inspirovaného Písma na ústní zákon a tradice, které tito rabíni vyučovali. Od té doby se židovská literatura, jako například Talmud, soustředí více na rozhovory, anekdoty a chování rabínů než na výroky Boha.

Rabíni během staletí

První rabíni sice měli obrovskou autoritu a vliv, ale svou náboženskou činností se neživili. Dílo Encyclopaedia Judaica uvádí: „Talmudský rabbi byl . . . zcela odlišný od současného nositele tohoto titulu. Talmudský rabbi byl zprostředkovatelem a vykladačem Bible a Ústního Zákona, a téměř bez výjimky měl zaměstnání, jež mu skýtalo živobytí. Teprve až ve středověku se rabbi stal . . . učitelem, kazatelem a duchovním vůdcem židovského sboru či komunity.“

Když rabíni začali měnit své postavení na placené zaměstnání, někteří to kritizovali. Maimonides, věhlasný rabbi, který žil ve dvanáctém století a vydělával si na obživu jako lékař, takové rabíny ostře kritizoval. „Určili si, co pro sebe požadují od jednotlivců a obcí, a přiměli lidi bláhově si myslet, že je závazné a patřičné [finančně] vypomáhat mudrcům, učencům a lidem studujícím Tóru. Tak se Tóra stala jejich řemeslem. To je však zcela nesprávné. Ani v Tóře, ani ve výrocích mudrců není jediné slovo, které by to podpořilo.“ (Komentář k Mišně, Avot 4:5) Následující generace rabínů však na Maimonidovo veřejné odsouzení těchto praktik nereagovaly.

Když judaismus vstoupil do novověku, rozštěpil se na frakce reformní, konzervativní a ortodoxní. Pro mnoho Židů se náboženské názory a zvyklosti staly podružnými. Výsledkem bylo, že postavení rabínů bylo oslabeno. Rabín se stal především ordinovanou hlavou sboru, placeným profesionálním učitelem a rádcem členů své skupiny. Avšak mezi ultraortodoxními chasidskými skupinami se pojetí rabína jako mistra a vzoru rozvinulo ještě dále.

Povšimněme si, jak se Edward Hoffman vyjádřil ve své knize o chasidském chabad-lubavičském hnutí: „Prvotní Chasidim také zdůrazňovali, že v každé generaci existuje jediný židovský vůdce, cadik [spravedlivý člověk], jenž je ‚Mojžíšem‘ své doby a jehož učenost a starostlivost o druhé nemá obdobu. Všechny skupiny Chasidim si myslely, že jejich Rebe [rabbi v jidiš] může díky své nesmírné zbožnosti ovlivňovat dokonce výnosy Všemohoucího. Pro své odhalující rozpravy byl považován nejen za vzor, ale vzhlíželo se k němu s očekáváním, že už jen svým způsobem života (‚tím, jak si zavazuje tkaničky‘, jak to bylo jednou vyjádřeno) pozdvihne lidstvo a předá přesné značení na cestě k Bohu.“

„Vy se nenechte nazývat Rabbi“

Ježíš, Žid, který v prvním století založil křesťanství, žil v době, kdy farizejské pojetí rabína začalo v judaismu nabývat na síle. Nebyl farizeus, ani nebyl vzdělán v jejich akademiích, a přesto byl také nazýván Rabbi. (Marek 9:5; Jan 1:38; 3:2)

Rabínský trend v judaismu Ježíš odsoudil: „Znalci Zákona a farizeové se posadili na Mojžíšově místě. Mají rádi nejvýznamnější místo na večeřích a přední sedadla v synagógách a pozdravy na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi. Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři.“ (Matouš 23:2, 6–8)

Ježíš varoval před dělením na duchovní a laiky, které se tehdy v judaismu rozvíjelo. Odsuzoval, když lidé byli takto nepatřičně vyvyšováni. Odvážně prohlásil: „Jeden je váš učitel.“ Kdo jím byl?

Mojžíš, „jehož znal Jehova tváří v tvář“ a jehož samotní mudrcové nazvali „náš Rabbi“, byl nedokonalý člověk. I on chyboval. (5. Mojžíšova 32:48–51; 34:10; Kazatel 7:20) Jehova nevyzdvihoval Mojžíše jako nejvyšší příklad, ale řekl mu: „Vzbudím pro ně proroka ze středu jejich bratrů, podobného tobě; a vskutku mu vložím do úst svá slova, a jistě k nim bude mluvit všechno, co mu přikážu. A stane se, že od muže, který nebude naslouchat mým slovům, jež bude mluvit v mém jménu, od toho budu sám vyžadovat účet.“ (5. Mojžíšova 18:18, 19)

Biblická proroctví dokazují, že se tato slova splnila na Ježíšovi, který byl Mesiášem.a Ježíš nebyl jen „podobný“ Mojžíšovi — byl větší než Mojžíš. (Hebrejcům 3:1–3) Písmo ukazuje, že Ježíš se narodil jako dokonalý člověk a na rozdíl od Mojžíše sloužil Bohu „bez hříchu“. (Hebrejcům 4:15)

Následovat vzor

Intenzívní studium každého činu a slova rabínů Židy k Bohu nepřiblížilo. Nedokonalý člověk sice může být vzorem věrnosti, ale jestliže budeme studovat a napodobovat každý jeho čin, napodobíme jak jeho dobré vlastnosti, tak i jeho chyby a nedostatky. Přisuzovali bychom tak nepatřičnou slávu spíše někomu stvořenému než Stvořiteli. (Římanům 1:25)

Jehova však Vzor pro lidstvo opatřil. Podle Písma měl Ježíš předlidskou existenci. Je o něm výslovně řečeno, že je „obrazem neviditelného Boha, prvorozeným všeho stvoření“. (Kolosanům 1:15) Ježíš sloužil v nebesích blíže neurčený počet tisíciletí jako Boží ‚mistr v díle‘, a tak právě on nám může nejvíce pomoci poznat Jehovu. (Přísloví 8:22–30; Jan 14:9, 10)

Proto mohl Petr napsat: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám vzor, abyste věrně následovali jeho šlépěje.“ (1. Petra 2:21) Apoštol Pavel povzbudil křesťany, aby se ‚upřeně dívali na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele jejich víry‘. Také vysvětlil, že „v něm jsou pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání“. (Hebrejcům 12:2; Kolosanům 2:3) Žádný jiný člověk — ani Mojžíš, ani žádný rabínský mudrc — takové pozornosti není hoden. Pokud bychom někoho měli věrně napodobovat, pak je to Ježíš. Boží služebníci vůbec nepotřebují takové tituly, jako je rabbi, a to zvláště vzhledem k tomu, jak se dnes toto slovo používá. Pokud si však někdo zasloužil být nazýván Rabbi, pak to byl Ježíš.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 28]

© Brian Hendler 1995. Všechna práva vyhrazena