Pyšný regent přichází o říši
„POKUD jde o krále Belšacara,“ napsal prorok Daniel, „ten udělal velkou hostinu pro tisíc svých šlechticů a před tím tisícem pil víno.“ V průběhu hostiny se však králi „změnila samotná barva jeho pleti a začaly ho lekat jeho vlastní myšlenky a povolovaly mu kyčelní klouby, a kolena, ta mu tloukla o sebe“. Než noc skončila, „byl chaldejský král Belšacar zabit a království přijal Dareios Médský“. (Daniel 5:1, 6, 30, 31)
Kdo byl Belšacar? Jak to, že se mu říkalo „chaldejský král“? Jaké bylo přesně jeho postavení v Novobabylónské říši? Jak o tuto říši přišel?
Spoluvládce, nebo král?
Daniel se zmiňuje o tom, že Nebukadnecar je otec Belšacara. (Daniel 5:2, 11, 18, 22) Toto označení jejich příbuzenského vztahu však není přesné. Kniha Nabonidus and Belshazzar od Raymonda P. Doughertyho naznačuje, že Nebukadnecar byl snad Belšacarovým dědem, otcem jeho matky Nitokris. Také je možné, že Nebukadnecar byl Belšacarovým „otcem“ jen se zřetelem k trůnu, protože jako král byl jeho předchůdcem. (Srovnej 1. Mojžíšovu 28:10, 13.) V každém případě nápisy zaznamenané v klínovém písmu na několika hliněných válcích, které byly v průběhu 19. století objeveny v jižním Iráku, označují Belšacara jako nejstaršího syna babylónského krále Nabonida.
Zpráva v 5. kapitole knihy Daniel se zaměřuje na události, k nimž došlo v roce 539 př. n. l., té noci, kdy padl Babylón, a proto nepopisuje, jak Belšacar přišel ke své královské autoritě. Určitou představu o vztazích mezi Nabonidem a Belšacarem však poskytují archeologické prameny. „Babylónské texty odhalují, že Nabonid byl výstřední panovník,“ říká archeolog a znalec starověkých semitských jazyků Alan Millard a dodává: „Neodmítal sice babylónské bohy, ale . . . značnou pozornost věnoval měsíčnímu bohu ve dvou jiných městech, v Uru a Charanu. Několik let v době svého panování Nabonid ani v Babylóně nežil; místo toho pobýval ve vzdálené oáze Teima [neboli Tema] v severní Arábii.“ Nabonid rozhodně strávil značnou část období svého panování mimo hlavní město Babylón. V době jeho nepřítomnosti byla administrativní pravomoc svěřena Belšacarovi.
Belšacarovo skutečné postavení více osvětluje klínopisný dokument označený jako „Hanopis na Nabonida“, který uvádí: „[Nabonid] svěřil ‚Tábor‘ svému nejstaršímu (synovi), prvorozenému, oddíly všude v zemi podřídil jeho (velení). Nechal (všechno) být, svěřil kralování jemu.“ Belšacar byl tedy spoluvládcem.
Může však být spoluvládce považován za krále? V sedmdesátých letech tohoto století byla v severní Sýrii nalezena socha starověkého panovníka, z níž je vidět, že to nebylo nic divného říkat nějakému panovníkovi král, i když — přesně řečeno — měl nižší postavení. Socha představovala panovníka Gozanu a byly na ní dva nápisy, jeden v asyrštině a druhý v aramejštině. V asyrském nápisu byl tento muž nazván místodržitel Gozanu, ale v paralelním aramejském nápisu byl označen jako král. Nebylo to tedy nic zvláštního, že Belšacar byl v úředních babylónských nápisech označován jako korunní princ, zatímco v Danielově aramejském spisu se mu říká král.
Společná vláda Nabonida a Belšacara pokračovala až do posledních dnů Novobabylónské říše. Právě té noci, kdy padl Babylón, tedy Belšacar nabídl Danielovi, že ho udělá třetím panovníkem v království, ne druhým. (Daniel 5:16)
Příliš sebejistý a pyšný regent
Poslední události Belšacarova panování ukazují, že tento princ byl přehnaně sebejistý a pyšný. Když 5. října 539 př. n. l. jeho vláda skončila, Nabonid byl v Borsippě, kam se uchýlil potom, co utrpěl porážku od médo-perského vojska. Babylón byl obležen. Belšacar se však ve městě obklopeném masivními hradbami cítil tak bezpečný, že právě v tu noc pořádal „velkou hostinu pro tisíc svých šlechticů“. Hérodotos, řecký historik z pátého století př. n. l., říká, že lidé ve městě ‚v té době tančili a veselili se‘.
Médo-perské vojsko za babylónskými hradbami však bdělo. Pod vedením Kýra vojáci odklonili vody Eufratu, který protékal středem města. Byli připraveni brodit se řečištěm, jakmile hladina vody dostatečně klesne. Pak vyšplhali po svahu a vstoupili do města otevřenými měděnými dveřmi v hradbách, jež byly vybudovány podél řeky.
Kdyby si Belšacar povšiml, co se děje za hradbami města, mohl by dát zavřít měděné brány, postavil by své silné muže na hradby vybudované na březích řeky a nepřítele by dostal do pasti. Opovážlivý Belšacar však pod vlivem vína dal místo toho přinést nádoby z Jehovova chrámu. Potom z nich on, jeho hosté, jeho manželky a jeho konkubíny vyzývavě pili a přitom vzdávali chválu babylónským bohům. Náhle se zázračně objevila ruka a začala něco psát na stěnu paláce. Belšacar dostal strach a povolal své mudrce, aby mu podali výklad tohoto poselství. Ti však „nebyli dost způsobilí, aby přečetli písmo nebo dali králi na vědomí výklad“. Konečně ‚uvedli před krále‘ Daniela. Pod Boží inspirací Jehovův odvážný prorok odhalil význam zázračně sděleného poselství a předpověděl, že Babylón podlehne Médům a Peršanům. (Daniel 5:2–28)
Médové a Peršané snadno město dobyli a Belšacar tu noc nepřežil. Jeho smrtí a tím, že se Nabonid zjevně Kýrovi vzdal, Novobabylónská říše zanikla.
[Obrázek na straně 8]
Daniel vysvětluje poselství o zkáze Babylónské říše