„Jsi žena krásného vzhledu“

SÁRA stojí uprostřed místnosti a rozhlíží se kolem sebe. Jako žena z Blízkého východu musela mít překrásné tmavé oči. Přelétl po nich stín smutku? Nebylo by divu. Vždyť ten dům představuje kus jejího života. Spolu se svým milovaným manželem Abrahamem tu zažili spoustu radostných chvil.a Je to jejich společný domov.

Bydlí v Uru, prosperujícím městě plném umělců, řemeslníků a obchodníků, takže si určitě nežijí špatně. Ale pro Sáru představuje jejich dům daleko víc než jenom místo, kde mají všechny svoje věci. Se svým manželem tu prožila roky plné štěstí i různých zklamání. Nespočetněkrát se tu modlili ke svému milovanému Bohu Jehovovi. Sára má dost důvodů, proč jí ten dům přirostl k srdci.

Přesto je ochotná odejít a opustit všechno, co tak dobře zná. Ve svých asi 60 letech se vydá na cestu do neznáma a čeká ji život plný nebezpečí a těžkostí bez vyhlídky na návrat. Co ji k tak velké změně vede? A co se z jejího příkladu můžeme naučit o víře?

Sára v Uru pravděpodobně vyrůstala. Dnes z něho zbyly jenom ruiny. Ale v době, kdy žila Sára, řeku Eufrat brázdily obchodní lodě, které do tohoto pulzujícího města ze široka daleka přivážely vzácné zboží. V úzkých, klikatých uličkách se to hemžilo lidmi, u přístavního mola se pohupoval bezpočet lodí a obchodníci v tržnicích nabízeli spoustu všelijakého zboží. Představte si, jak Sára v tomto rušném městě vyrůstala a postupně poznala hodně místních lidí. A oni ji určitě taky znali, protože to byla překrásná žena. Navíc tu měla mnoho příbuzných.

Z Bible o Sáře víme, že měla silnou víru. Na rozdíl od většiny lidí v Uru ale neuctívala měsíčního boha, jehož věž se tyčila nad městem. Uctívala pravého Boha Jehovu. Biblická zpráva neuvádí, jak tuto víru získala. Její otec byl přinejmenším nějakou dobu modlář. Víme ale, že se provdala za Abrahama, o deset let staršího muže.b (1. Mojžíšova 17:17) Abraham začal být později známý jako otec „všech těch, kdo mají víru“. (Římanům 4:11) Se Sárou si vytvořili krásný a pevný vztah. Jejich manželství se vyznačovalo úctou, dobrou komunikací a ochotou spolupracovat i ve velmi náročných chvílích. Největší vliv na jejich vztah ale měla láska k Bohu.

Sára svého manžela moc milovala. Rozhodli se bydlet v Uru, kde žili jejich příbuzní. Nedlouho po svatbě ale přišlo velké zklamání. Bible říká, že Sára byla „neplodná; neměla dítě“. (1. Mojžíšova 11:30) V tehdejší době a kultuře to pro ni bylo mimořádně těžké. Přesto zůstala věrná svému Bohu i manželovi. Když jejich synovci Lotovi umřel otec, očividně ho přijali za syna. Jejich život poklidně plynul až do dne, kdy se všechno změnilo.

Abraham přišel za Sárou naprosto ohromený. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Bůh, kterého uctívali, k němu promluvil – a dokonce se mu objevil, bezpochyby skrze anděla. Představte si, jak Sára na manžela upírá své krásné oči a se zatajeným dechem se ho ptá: „Co ti řekl? Povídej!“ Abraham si možná nejdřív sedl, aby si utřídil myšlenky. Pak jí pověděl, co mu Jehova řekl: „Vyjdi ze své země a od svých příbuzných a pojď do země, kterou ti ukážu.“ (Skutky 7:2, 3) Když počáteční nadšení trochu opadlo, začali uvažovat o úkolu, který před ně Jehova postavil. Měli opustit svoje zázemí a pohodlné bydlení a žít jako kočovníci. Jak na to Sára zareaguje? Abraham ji určitě s napětím sledoval. Bude ochotná ho podpořit, i když se jí tím život obrátí naruby?

Může nám připadat, že rozhodnutí, před kterým Sára stála, se nás nijak netýká. Možná si říkáme: Ode mě nebo mého manželského partnera Bůh nic takového nechce. Nestojíme ale všichni před podobnou volbou? Žijeme ve světě posedlém penězi, který nás nutí upřednostňovat v životě pohodlí, majetek a vlastní spokojenost. Bible nás ale vybízí, abychom si zvolili něco jiného – abychom dávali na první místo duchovní věci a snažili se dělat radost Bohu spíš než sobě. (Matouš 6:33) Když přemýšlíme nad tím, jak se Sára rozhodla, můžeme se sami sebe zeptat: Pro co se v životě rozhodnu já?

Jak Sára balila svoje věci, musela řešit dilema, co si vezme s sebou a co v Uru nechá. Bude tu muset zůstat všechno, co by osli nebo velbloudi neunesli, všechno, co by bylo pro kočovný život nepraktické. Hodně věcí asi bude muset prodat nebo rozdat. A spolu s tím za sebou nechá i výhody městského života – obchody a tržnice, kde nakupovala obilí, maso, ovoce, oblečení a další potřebné věci i drobnosti pro radost.

Ještě těžší ale mohlo pro Sáru být opustit samotný dům. Jestli vypadal podobně jako většina domů v Uru, které archeologové odkryli, přišla Sára o opravdový komfort. Některé z těchto domů měly přes dvanáct místností, sladkovodní fontány, vodovod a kanalizaci. I ten nejobyčejnější dům měl bytelnou střechu, zdi a dveře, které se daly zavřít na zástrčku. Může je stan stejně dobře ochránit před zloději? Nebo před lvy, levharty, medvědy a vlky, kteří se v biblických dobách na Blízkém východě běžně vyskytovali?

A co rodina? Koho bude muset Sára opustit? Boží příkaz, aby vyšli „ze své země a od svých příbuzných“, pro ni mohl být zvlášť náročný. Pravděpodobně měla bratry a sestry, neteře a synovce, strýce a tety, a protože to byla srdečná a citlivá žena, měla je všechny moc ráda. Teď to vypadalo, že už je nikdy neuvidí. Sára to ale nesla statečně a den za dnem se připravovala na odchod.

V určený den byla Sára sbalená a nachystaná na cestu. K Abrahamovi a Sáře se připojil Terach, i když mu bylo už asi 200 let. (1. Mojžíšova 11:31) Sára určitě počítala s tím, že se bude o svého stárnoucího otce starat. Připojil se k nim i Lot a společně poslechli Jehovův příkaz a vyšli „ze země Chaldejců“. (Skutky 7:4)

Karavana se nejdřív vydala podél řeky Eufrat do Charanu, který ležel asi 960 kilometrů na severozápad. Tam se na nějakou dobu usadili. Terach byl možná nemocný a nemohl pokračovat v cestě. Rodina tu zůstala, dokud ve svých 205 letech nezemřel. Ještě předtím než z Charanu odešli, Jehova znovu promluvil k Abrahamovi a zopakoval mu, že se má vydat do země, kterou mu ukáže. Tentokrát mu navíc dal úžasný slib: „Učiním z tebe velký národ.“ (1. Mojžíšova 12:2–4) Když ale opouštěli Charan, bylo Abrahamovi 75 let a Sáře 65 a neměli žádné děti. Jak tedy mohl z Abrahama vzejít národ? Vezme si jinou manželku? Polygamie byla v té době běžná, takže Sára si to klidně mohla myslet.

V každém případě odešli z Charanu a putovali dál. Za povšimnutí stojí, kdo všechno se s nimi vydal na cestu. Zpráva nám říká, že spolu s majetkem, který si nashromáždili, s sebou vzali i lidi, které získali v Charanu. (1. Mojžíšova 12:5) Co to bylo za lidi? Velmi pravděpodobně sluhové. Abraham se Sárou určitě o své víře mluvili se všemi, kdo jim chtěli naslouchat. Některé starověké židovské komentáře proto k tomuto verši uvádějí, že zmínění lidé byli zároveň proselyté, to znamená, že se k Abrahamovi a Sáře připojili v uctívání Jehovy. Pokud to tak bylo, je z toho vidět, že Sára díky své silné víře s přesvědčivostí mluvila s ostatními o svém Bohu a naději. Je dobré o tom přemýšlet, protože v dnešním světě je víry a naděje zoufale málo. Když se z Bible dozvíte něco pěkného, mohli byste se o to s někým podělit?

Potom co Abraham a Sára pravděpodobně 14. nisanu 1943 př. n. l. překročili Eufrat, vstoupili do země, kterou jim Jehova slíbil, a putovali dál na jih. (2. Mojžíšova 12:40, 41) Představte si, jak se Sára rozhlíží po okolí, překvapená krásou a rozmanitostí krajiny a příjemným podnebím. Blízko velkých stromů More nedaleko Šekemu se Jehova znovu objevil Abrahamovi a řekl mu: „Tvému potomstvu dám tuto zemi.“ Ten slib měl pro Abrahama obrovský význam. Určitě si vzpomněl, jak Jehova v zahradě Eden předpověděl, že jakýsi potomek jednoho dne zničí Satana. Jehova už dřív Abrahamovi řekl, že díky národu, který z něho vzejde, budou moct všichni lidé získat požehnání. (1. Mojžíšova 3:15; 12:2, 3, 6, 7, Jeruzalémská bible)

Přesto se ale rodina nevyhnula problémům. Zemi Kanaán postihl hladomor a Abraham se rozhodl, že se vydají do Egypta. Byla ale jedna věc, které se tam obával. Řekl Sáře: „Prosím, dobře vím, že jsi žena krásného vzhledu. Tak se jistě stane, že tě Egypťané uvidí a řeknou: ‚To je jeho manželka.‘ A určitě mě zabijí, ale tebe zachovají naživu. Prosím, řekni, že jsi má sestra, aby se mi kvůli tobě dobře vedlo, a má duše bude kvůli tobě jistě žít.“ (1. Mojžíšova 12:10–13) Proč ji Abraham o něco tak neobvyklého prosil?

Abraham nebyl ani lhář, ani zbabělec, jak ho z toho někteří kritici obviňují. Sára byla skutečně jeho nevlastní sestra. A Abrahamova opatrnost byla opodstatněná. Abraham a Sára věděli, že nic není důležitější než Boží záměr, aby z Abrahama vzešel výjimečný potomek a národ. Takže jeho bezpečí bylo na prvním místě. Archeologické nálezy navíc dokládají, že nebylo nic neobvyklého, když vysoce postavení muži v Egyptě nechali unést nějakou ženu a zabít jejího manžela. Abraham tedy jednal moudře a Sára s ním pokorně spolupracovala.

Nedlouho potom daly události Abrahamovi za pravdu. Některá z faraonových knížat si všimla Sářiny nevšední krásy, což bylo vzhledem k jejímu věku pozoruhodné. Doporučili ji faraonovi a on nařídil, aby ji přivedli do paláce. Těžko si asi umíme představit, jaká muka musel prožívat Abraham a jaký strach musel sužovat Sáru. Zdá se však, že se s ní nezacházelo jako s rukojmím, ale jako s váženým hostem. Faraon se o ni možná chtěl ucházet, udělat na ni dojem svým bohatstvím a později vyjednat s jejím „bratrem“, že si ji vezme za manželku. (1. Mojžíšova 12:14–16)

Představte si, jak se z okna nebo balkonu paláce Sára rozhlíží po egyptské krajině. Jaké to pro ni bylo znovu žít mezi zdmi, mít střechu nad hlavou a vychutnávat si výborná jídla? Lákal ji život v luxusu? Život, kdy mohla být obklopená daleko větším bohatstvím než v Uru? Satan by byl určitě nadšený, kdyby opustila Abrahama a stala se faraonovou manželkou. Ale Sára na nic takového ani nepomyslela. Byla věrná svému manželovi, jejich manželství i svému Bohu. V dnešním nemorálním světě je to ale často jinak. Kdyby tak každý, kdo je v manželství, projevoval stejnou věrnost jako Sára! Můžete být členům rodiny a přátelům věrní tak jako ona?

Jehova zasáhl a faraonovi a jeho domácnosti způsobil různé těžkosti. Tak Sáru ochránil. Když faraon zjistil, že Sára je Abrahamova manželka, vrátil mu ji a požádal, aby celá rodina opustila Egypt. (1. Mojžíšova 12:17–20) Abraham byl určitě šťastný, že Sára je zase doma. Však jí taky předtím s láskou řekl: „Dobře vím, že jsi žena krásného vzhledu.“ Ale mnohem víc na ní oceňoval jiný, daleko hlubší druh krásy. Sára měla krásnou osobnost a to je něco, čeho si velmi váží i Jehova. (1. Petra 3:1–5) Takovou krásu bychom měli rozvíjet všichni. Když budeme upřednostňovat duchovní věci před hmotnými, snažit se s druhými mluvit o Bohu a navzdory pokušením se věrně držet Božích morálních zásad, pak budeme Sářinu víru napodobovat.