7 Není pro smrtelného člověka na zemi povinná práce+
a nejsou jeho dny jako dny námezdného dělníka?+
2 Prahne po stínu jako otrok+
a čeká na svou mzdu jako námezdný dělník.+
3 Tak jsem dostal do vlastnictví bezcenné lunární měsíce+
a odpočítali mi noci těžkostí.+
4 Když jsem uléhal, říkal jsem také: ‚Kdy vstanu?‘+
A [když] večer skutečně dojde své míry, také jsem zahlcen neklidem až do ranního svítání.
5 Mé tělo se obléklo larvami+ a hrudkami prachu;+
na kůži se mi nadělaly strupy, a ona se rozpouští.+
6 Mé dny se staly rychlejšími+ než tkalcovský člunek
a dospívají ke konci v beznaději.+
7 Pamatuj, že můj život je vítr;+
že mé oko již neuvidí dobré.
8 Oko toho, který mě vidí, mě nespatří;
tvé oči [se upřou] na mne, ale já nebudu.+
9 Oblak jistě dospívá ke svému konci a odchází;
tak ten, který sestupuje do šeolu, nevyjde.+
10 Už se nevrátí do svého domu
a jeho místo už ho neuzná.+
11 Já, také já nebudu zdržovat svá ústa.
Budu mluvit v tísni svého ducha;
budu se zabývat hořkostí své duše!+
12 Jsem moře nebo mořská obluda,
že bys měl nade mnou stavět stráž?+
13 Když jsem řekl: ‚Má pohovka mě utěší,
mé lůžko mi pomůže nést mou starost‘,
14 dokonce jsi mě zděsil sny
a viděními působíš, že sebou trhám úlekem,
15 takže si má duše volí zadušení,
smrt+ raději než mé kosti.
16 Zavrhl jsem [to];+ nechtěl bych žít na neurčitý čas.
Přestaň se mnou, vždyť mé dny jsou výpar.+
17 Co je smrtelný člověk,+ abys ho vychovával
a abys k němu upínal své srdce
18 a abys mu věnoval pozornost každé ráno,
abys ho v každém okamžiku zkoušel?+
19 Proč ode mne neodvrátíš upřený pohled+
ani mě nenecháš být, dokud nespolknu svou slinu?
20 Jestliže jsem zhřešil, co mohu dokázat proti tobě, Pozorovateli lidstva?+
Proč sis mě postavil jako terč, abych se ti stal břemenem?
21 A proč nepromineš můj přestupek+
a nepřehlédneš mé provinění?
Vždyť nyní ulehnu do prachu;+
a jistě mě budeš hledat, a já nebudu.“