Job
29 A Job pokračoval ve své řeči:
2 „Kéž bych se měl jako kdysi,
jako ve dnech, kdy mě Bůh chránil,
3 když mi nad hlavou nechával zářit svou lampu
a v jeho světle jsem kráčel tmou,+
4 když jsem byl na vrcholu sil
a ve svém stanu jsem se těšil z Božího přátelství,+
5 když byl ještě Všemohoucí se mnou
a kolem mě byly moje děti,*
6 když jsem si nohy koupal v másle
a ze skal mi tekly proudy oleje.+
7 Když jsem vycházel k městské bráně+
a na náměstí si sedával na své místo,+
8 mladí muži ustupovali,* hned jak mě viděli,
a dokonce i starci se zvedali a zůstávali stát.+
9 Knížata přestávala mluvit,
rukou si zakrývala ústa.
10 Hlas významných mužů utichl
a jazyk jim přilnul k patru.
11 Kdo mě slyšel, dobře o mně mluvil,
a kdo mě viděl, mluvil o mně s uznáním.
14 Spravedlnost jsem si oblékal jako oděv.
Právo mi bylo rouchem* a turbanem.
15 Slepému jsem se stal očima
a chromému nohama.
19 Moje kořeny dosáhnou až k vodám
a na mých větvích celou noc zůstane rosa.
20 Moje sláva nezvadne
a luk v mé ruce nepřestane střílet.‘