10 Život se mi zhnusil.+
Dám průchod svým pocitům, budu si stěžovat na svůj úděl,
budu mluvit o svém hořkém trápení!
2 Řeknu Bohu: ‚Neodsuzuj mě.
Vysvětli mi, proč se mnou bojuješ.
3 Co máš z toho, že mě utlačuješ,
že pohrdáš dílem svých rukou+
a napomáháš záměrům zlých?
4 Máš tělesné oči
a vidíš jako smrtelný člověk?
5 Jsou tvoje dny jako dny smrtelných lidí
a tvoje roky jako roky člověka,+
6 že na mě hledáš chyby
a pátráš po mém hříchu?+
7 Víš přece, že jsem nevinný.+
Ale nikdo mě nemůže zachránit z tvé ruky.+
8 Vytvaroval jsi mě a udělal vlastníma rukama,+
a teď mě chceš úplně zničit?
9 Pamatuj prosím, že jsi mě vytvořil z hlíny.+
Chceš mě teď vrátit do prachu?+
10 Nevylil jsi mě jako mléko
a nenechal srazit jako sýr?
11 Kůží a masem jsi mě oblékl
a protkal jsi mě kostmi a šlachami.+
12 Dal jsi mi život a věrnou lásku,
starostlivě jsi bděl nad mým duchem.+
13 Ale tajně jsi plánoval, čím mě postihneš,
vím, že tohle je od tebe.
14 Pokud jsem zhřešil, viděl bys to+
a neodpustil bys mi moje chyby.
15 Pokud jsem se provinil, běda mi!
A pokud jsem nevinný, stejně nedokážu zvednout hlavu,+
protože jsem přesycený hanbou a trápením.+
16 A když hlavu zvednu, honíš mě jako lev+
a znovu mi dáváš okusit svou moc.
17 Přivádíš proti mně nové svědky
a hněváš se na mě stále víc,
takže mě stíhá jedno neštěstí za druhým.
18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna?+
Měl jsem zemřít dřív, než mě zahlédlo něčí oko.
19 Bylo by to, jako bych nikdy nežil,
z lůna by mě odnesli rovnou do hrobu.‘
20 Copak mi nezbývá už jen pár dnů?+
Ať mě nechá být,
ať ode mě odvrátí svůj zrak, abych si trochu oddechl,+
21 než nenávratně odejdu+
do země nejhlubší tmy,+
22 do země neproniknutelné temnoty,
kde vládne hluboký stín a zmatek,
kde i světlo je temnotou.“