7 Není život smrtelného člověka na zemi jako nucená práce
a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka?+
2 Jako otrok touží po stínu,
jako najatý dělník čeká na svou mzdu.+
3 Zdědil jsem měsíce marnosti
a byly mi přiděleny noci plné útrap.+
4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy už vstanu?‘+
Ale noc se vleče a já se neklidně převaluji až do svítání.
5 Tělo mám pokryté larvami a hrudkami prachu,+
moje kůže je plná strupů a hnisá.+
6 Moje dny běží rychleji než tkalcovský člunek+
a spějí ke konci v beznaději.+
7 Bože, pamatuj, že můj život je jen závan větru,+
že už nikdy neuvidím štěstí.
8 Oči, které se na mě teď dívají, mě už nespatří,
tvoje oči mě budou hledat, ale já tu nebudu.+
9 Jako se oblak rozplyne a zmizí,
tak ten, kdo sestupuje do hrobu, z něj už nevyjde.+
10 Už se nevrátí do svého domu
a v místě, kde žil, na něj zapomenou.+
11 Proto nebudu krotit svá ústa.
Budu mluvit z bolesti svého srdce,
budu si stěžovat, protože mám hořké trápení!+
12 Jsem snad moře nebo mořská obluda,
že jsi mě dal střežit?
13 Když si řeknu: ‚V posteli se mi uleví,
na lůžku se zmírní moje trápení‘,
14 ty mě vyděsíš sny
a naženeš mi hrůzu vidinami.
15 Proto bych se raději udusil,
raději smrt než takový život!+
16 Život se mi zhnusil,+ už nechci dál žít.
Nech mě, vždyť moje dny jsou jako pára.+
17 Co je smrtelný člověk, že se o něj zajímáš
a že mu věnuješ takovou pozornost?+
18 Proč ho každé ráno prověřuješ
a každou chvíli ho zkoušíš?+
19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?+
Nenecháš mě ani polknout slinu?
20 Pokud jsem zhřešil, čím jsem ublížil tobě, pozorovateli lidí?+
Proč sis ze mě udělal terč?
Začal jsem ti být na obtíž?
21 Proč nepromineš můj hřích
a neodpustíš moje provinění?
Vždyť brzy ulehnu do prachu,+
budeš mě hledat, a už tu nebudu.“