„Já to chci hned!“ Věk okamžitého uspokojování tužeb
Postoj malého Honzíka má vyjadřovat intenzívní utrpení, ale těžko se bráníte smíchu. Ramena má svěšená, kolena se mu podlamují, plouží se, jako by měl nohy z olova. Jeho obličej je karikaturou zármutku — nakrabacené čelo, prosebný pohled a ústa zkřivená bolestí. Myslí jen na jedno: Zákusek.
„Ale mami—“ kňourá. Dál se nedostane. Matka se k němu zprudka otočí s miskou a vařečkou v ruce. „Naposled ti říkám, Honzíku: NE!“ praví pevně. „Když si teď vezmeš zákusek, nebudeš večeřet. A stejně už za čtvrt hodiny jíme!“
„Ale já ho chci HNED!“ kvílí syn. Matka přestane míchat a upře na něho planoucí pohled. Ten pohled zná; moudře vycouvá a jde mlčky trpět do sousedního pokoje. Brzy se rozptýlí, a než je večeře hotová, dávno na jídlo zapomněl.
Děti se někdy jeví téměř jako otroci okamžiku. Když něco chtějí, chtějí to hned. Velmi těžko chápou, že by měly čekat na lepší odměnu, nebo že by si měly odepřít nějaký požitek, protože by jim později mohl uškodit. Přesto je to něco, čemu by se měly naučit — a my všichni také.
Nedávná studie vědců z Kolumbijské univerzity ve Spojených státech zkoumala schopnost malých dětí odložit okamžité uspokojení kvůli žádoucí odměně. Děti dostaly na vybranou mezi dvěma pamlsky, přičemž jeden byl o něco lákavější než druhý — řekněme jedna sušenka proti dvěma. Ten lepší mohly dostat, jen když vyčkaly, až se vrátí učitel. Mohly však čekání kdykoli přerušit zazvoněním na zvonek, načež dostaly menší pamlsek a o lepší přišly. Vědci zaznamenali jejich chování a po deseti letech si ověřili, jak se tyto děti vyvinuly.
Časopis Science uvádí, že děti, které ochotněji odkládaly uspokojení, byly jako dospívající úspěšnější. Byly schopnější společensky i studijně a lépe zvládaly stres a zklamání. Schopnost odkládat uspokojení — oddálit získání toho, co chceme — je životně důležitá dovednost a prospívá i dospělým.
Všichni jsme denně nuceni volit mezi okamžitým a odloženým uspokojováním. Některé volby se zdají malicherné: ‚Mám ten dort sníst, nebo mám počítat kalorie?‘ ‚Mám se dívat na televizi, nebo bych měl dělat něco užitečnějšího?‘ ‚Mám tu poznámku vyslovit, nebo mám raději držet jazyk za zuby?‘ V každém případě musíme zvážit přitažlivost okamžitého uspokojení proti dlouhodobějším následkům. Nemusí to být samozřejmě nic světoborného.
Dalekosáhlejší jsou mravní rozhodnutí, před nimiž lidé stojí. ‚Mám zalhat, abych se z té situace dostal, nebo mám hledat poctivou a taktní cestu?‘ ‚Mám na to flirtování reagovat a počkat, co se bude dít, nebo bych měl ctít své manželství?‘ ‚Mám se připojit k ostatním a kouřit marihuanu, nebo mám poslechnout zákon a chránit své tělo?‘ Jistě jste již vypozoroval, že jít za okamžitým uspokojením může člověku v okamžiku rozvrátit život.
Časopis Science to vyjádřil: „Chtějí-li si jednotlivci počínat efektivně, musí dobrovolně odkládat okamžité uspokojení a kvůli pozdějším výsledkům vytrvávat v cílevědomém chování.“ Zřejmě tedy nepovedeme dobrý život, jestliže musíme ihned ukájet každé své puzení.
Přesto žijeme ve světě, který je posedlý okamžitým uspokojováním tužeb, ve světě, který jako by řídily nespočetné tisíce malých Honzíků v dospělém vydání, zaměřených na to, aby ihned dostali, co chtějí, slepých k následkům. Jejich postoj utvářel náš moderní svět, a ne právě k lepšímu.