Setkání s irským vlkodavem

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V IRSKU

„Tento vznešený obr z psí říše.“

To byl jeden z popisů irského vlkodava. Už jste ho někdy potkali? Je pravda, že v současné době žádní vlci v Irsku nejsou, ale kdysi zde bývali. Žili zde také divoká prasata a obrovští losi. Říká se, že poslední vlk byl v Irsku zabit asi před dvěma sty lety. Než k tomu došlo, byli vlkodavové proslulí lovem vlků a jiných velkých zvířat. Dochoval se příběh, který vypráví o vlkodavovi, jenž byl poslán do Skalistých hor ve Spojených státech. Příběh vypráví, že v roce 1892 tento vlkodav „zabil za jednu zimu bez pomoci čtyřicet vlků“. Ale žádný strach! Vlkodavové nejsou lovci ani zabijáci lidí!

NĚKTEŘÍ historikové mají za to, že vlkodav byl v Irsku dobře znám již v pátém století př. n. l. Keltové tyto psy později používali i pro jiné účely. Pověst a historie potvrzují, že tito psi také doprovázeli do bitev irské krále a bojovníky.

Vlkodav si na celém světě získal pověst velmi zvláštního psího plemene. Vlkodavové se dokonce dostali do Říma, kde byli předváděni v aréně. Zprávy o římském konzulovi, který se jmenoval Quintus Aurelius Symmachus, ukazují, že v roce 393 n. l. napsal svému bratrovi dopis, ve kterém mu poděkoval za to, že do Říma poslal sedm irských vlkodavů. Zdá se, že tito psi Římany doslova uchvátili. Konzul Symmachus napsal: „Všichni Římané k nim vzhlíželi s obdivem a představovali si, že sem museli být přepraveni v železných klecích.“

K tomuto závěru lidi snad dovedla mohutnost těchto psů. Psi mají výšku v kohoutku 86 centimetrů, někteří jsou však mnohem větší. Podle jisté zprávy měl největší vlkodav v kohoutku více než 100 centimetrů. Fenky jsou obvykle o tři až pět centimetrů nižší. Díky své výšce může vlkodav snadno získat nějakou potravu navíc. Skotský romanopisec sir Walter Scott upozornil jednoho ze svých přátel, aby obědval opatrně. Jinak by mu prý jeho vlkodav, který měl „od čenichu až po ocas dva metry, bez problémů sežral plný talíř, aniž by musel položit tlapu na stůl či židli“.

Narozená štěňata jsou velmi malá — váží pouze asi 0,7 kilogramu —, ale rychle rostou. Jedna žena, která je nadšenou chovatelkou vlkodavů, řekla, že když jsou ještě štěňátky, jsou to „úchvatní tvorečci“, kteří se však „s úžasnou rychlostí“ změní „z boubelatých uzlíčků na vytáhlé a ušlechtilé tvory, kteří mají nápadně dlouhé nohy“.

Vlkodavové moc neštěkají. Jsou to spíše silné osobnosti s tichou povahou. Když ovšem zaštěkají, stojí to za to. Jeden muž zaslechl štěkot vlkodava, a prý řekl, že to byl „nejhlubší a nejmelancholičtější štěkot, jaký kdy slyšel“.

Irský vlkodav je popsán jako „divoký, s pronikavýma očima, hustým obočím a hrubou tmavě šedou srstí“ — typ psa, jemuž byste se při zběžném pohledu snad raději vyhnuli. Říká se však také, že vlkodavové jsou „tak přátelští, že by si s nimi mohlo hrát dítě“. Jeden zkušený majitel konstatoval, že jsou vlastně „velmi přítulní“. Všichni nejsou jen šediví. Někteří mají bílou, nažloutlou, rezavou nebo černou srst.

Slavný irský spisovatel Oliver Goldsmith pěl na vlkodavy ódy. Řekl: „Slavný irský vlkodav je výjimečně krásný a vznešený, . . . nejslavnější z psího pokolení, jaké lze potkat na zemi.“ Zřejmě ho zaujalo jejich drsné vzezření, a to obočí, řasy a chlupy na bradě, které dohromady dávají „ten pravý irský výraz“.

Proč tedy toto plemeno téměř vyhynulo? Jedním důvodem byla popularita těchto psů. Obdivovatelé je využívali jako cenné dárky, které mohli věnovat důležitým lidem, například vládcům. Byla po nich „sháňka a byli posíláni do všech částí světa“. V důsledku toho byli všude rozptýleni v malém počtu. Navíc, když už nemohli být využiti jako lovci vlků, upadl tento druh v Irsku v zapomnění.

V roce 1839 komentoval tuto smutnou situaci jeden milovník vlkodavů takto: „Je politováníhodné, že toto ušlechtilé psí plemeno rychle mizí před očima. Nevyvine-li se výjimečné úsilí, toto plemeno v průběhu několika let nevyhnutelně vymře.“ Vlkodavů bylo tak málo, že někteří lidé tvrdili, že ten jejich je „poslední svého druhu“. Vlkodavové však přežili.

Byli zachráněni ‚výjimečným úsilím‘ lidí, jako byl George A. Graham. Ten si v roce 1862 uvědomil, v jaké jsou nepříznivé situaci. Ze zbývajících vlkodavů dal dohromady tolik, kolik jen mohl. Uvážlivým chovem položil základ nutný k tomu, aby se jejich situace postupně zlepšila. V roce 1893 jeden historik poznamenal, že bez pomoci G. A. Grahama by „již nyní mohl být zbytek tohoto mocného psího plemene vyhynulý“.

Phyllis Gardnerová, jedna z obdivovatelek vlkodavů a jejich uznávaná chovatelka, napsala: „V tomto světě není nic jistého, ale vyloučíme-li katastrofu, zdá se, že toto ušlechtilé plemeno uteklo hrobníkovi z lopaty a v současné době se stále zvyšuje stupeň jeho popularity.“

[Obrázek na straně 23]

Asi čtyři týdny stará štěňata vlkodava

[Obrázky na straně 23]

Přátelský vlkodav v severoirském městě Newtownards