USTANOVENÉ ČASY NÁRODŮ

Ježíš mluvil o zničení, které má přijít na město Jeruzalém, a potom řekl: „A Jeruzalém bude pošlapáván národy, dokud se nenaplní ustanovené časy národů [„časové pohanů“, KB].“ (Lk 21:24) Období označované slovním spojením „ustanovené časy národů [řec. kai·roiʹ e·thnonʹ]“ vyvolalo mnoho diskusí o tom, jaký je jeho význam a k čemu povede.

Význam pojmu „ustanovené časy“. Slovní spojení „ustanovené časy“, které je zde použito, je odvozeno z řeckého slova kai·rosʹ (mn. č. kai·roiʹ), které podle díla Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1981, sv. 4, s. 138) „označovalo pevně stanovené či jednoznačné období, sezónu, někdy příhodný či vhodný čas“. V Liddellově a Scottově díle Greek-English Lexicon (1968, s. 859) je uvedena další definice: „přesný či rozhodující čas“. Slovo kai·rosʹ je tedy používáno pro „období“ žně, „období“ ovoce a „období“ fíků (Mt 13:30; 21:34; Mr 11:13), pro „pravý čas“ k rozdělování pokrmu (Mt 24:45; Lk 12:42), pro „ustanovený čas“ začátku Ježíšovy služby a příznivého období, které tato služba přinesla (Mr 1:15; Mt 16:3; Lk 12:56; 19:44), a pro „ustanovený čas“ Ježíšovy smrti. (Mt 26:18) Démoni, které chtěl Ježíš vyhnat z jistých lidí, na Ježíše ječeli: „Přišel jsi sem, abys nás trýznil před ustanoveným časem?“ (Mt 8:29)

Kai·rosʹ je používáno také v souvislosti s budoucími časy či obdobími v Božím uspořádání nebo časovém plánu, zejména ve vztahu ke Kristově přítomnosti a k jeho Království. (Sk 1:7; 3:19; 1Te 5:1) Proto apoštol Pavel mluví o ‚posvátném tajemství‘, které zjevil Bůh „pro správu na plné hranici ustanovených časů [kai·ronʹ], totiž opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef 1:9, 10) Vzhledem k tomu, v jakém významu je slovo kai·rosʹ používáno v biblickém textu, je možné správně očekávat, že slovním spojením „ustanovené časy národů“ není myšleno něco nejasného nebo neurčitého, ale naopak „pevně stanovené či jednoznačné období“, „přesný či rozhodující čas“, období, které má jasný začátek a jasný konec.

„Národy“ a „Jeruzalém“. Význam Ježíšova výroku je nutně spjat s Ježíšovou zmínkou o ‚pošlapávání Jeruzaléma‘; Ježíš řekl, že toto pošlapávání bude trvat tak dlouho, dokud se nenaplní „ustanovené časy národů“. Výrazy „národy“ nebo „pohané“ jsou překladem řeckého slova eʹthne; jeho význam je „národy“ a bibličtí pisatelé ho používali zejména k označení nežidovských národů. Na základě toho se někteří znalci domnívají, že se toto proroctví týká časového období, během něhož území, na kterém leželo starověké město Jeruzalém, mělo být pod nadvládou a vlivem pohanů.

Když Ježíš popisoval zničení Jeruzaléma, které mělo přijít a také přišlo v roce 70 n. l., kdy ho zničili Římané, mluvil o doslovném městě Jeruzalém. Ale výrokem týkajícím se ‚ustanovených časů národů‘ se toto proroctví, jak uvádějí mnozí komentátoři, dostává daleko za tento bod. O slovech v Lukášovi 21:24 proto F. C. Cook ve známém díle Commentary napsal: „Slouží to k oddělení přísně eschatologické části [tedy části týkající se posledních dnů] velkého proroctví od části, která správně patří ke zničení Jeruzaléma.“ Má-li se tedy zjistit, zda se „ustanovené časy národů“ vztahují pouze k doslovnému městu Jeruzalém, nebo k něčemu dalšímu a většímu, je nutné určit, jaký význam je v inspirovaném Písmu ‚Jeruzalému‘ připisován.

Jeruzalém byl hlavním městem izraelského národa, o jehož králích v Davidově linii je řečeno, že ‚seděli na Jehovově trůnu‘. (1Pa 29:23) Vzhledem k tomu představoval Jeruzalém sídlo vlády ustanovené Bohem neboli sídlo předobrazného Božího království, které svou vládu vykonávalo prostřednictvím Davidova domu. Se svou horou Sion byl Jeruzalém ‚městečkem vznešeného Krále‘. (Ža 48:1, 2) Začal tedy být symbolem království v dynastii krále Davida, podobně jako jsou Washington, Londýn, Paříž a Moskva symbolem vládnoucích mocností současných národů a jsou v tomto smyslu používány v úředních zprávách. Potom, co byl Jeruzalém pošlapán Babylóňany, jeho král byl odveden do vyhnanství a země zůstala zpustošená, nevládl z pozemského Jeruzaléma už žádný člen Davidovy dynastie. Písmo ale ukazuje, že Mesiáš, který se narodil v Davidově linii, má panovat z nebeské hory Sion, z nebeského Jeruzaléma. (Ža 2:6, 7; Heb 5:5; Zj 14:1, 3)

Začátek ‚pošlapávání‘. Pošlapávání království panovníků z Davidovy dynastie nezačalo zničením Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. Začalo o staletí dříve, když tuto dynastii svrhli v roce 607 př. n. l. Babylóňané; tehdy Nebukadnecar zničil Jeruzalém, zajal sesazeného krále Sedekjáše, a země zůstala zpustošená. (2Kr 25:1–26; viz heslo CHRONOLOGIE.) To bylo v souladu s prorockými slovy u Ezekiela 21:25–27, která byla určena Sedekjášovi: „Odstraň turban a sejmi korunu. Tohle nebude stejné. . . . Zkázu, zkázu, zkázu z toho udělám. Pokud jde také o tohle, to jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to dám.“ Ten, kdo má „zákonné právo“ na Davidovu korunu, o niž Sedekjáš přišel, je, jak to ukazují Křesťanská řecká písma, Ježíš Kristus. Anděl, který oznámil jeho narození, o něm řekl: „Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, a bude kralovat nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ (Lk 1:32, 33)

Po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. začaly pohanské mocnosti vládnout nad celou zemí. Davidova dynastie a vláda byly přerušeny, a tak měl být Jeruzalém — čili to, co symbolizoval — dále „pošlapáván“, dokud bylo Boží království, které svou vládu vykonávalo prostřednictvím Davidova domu, v poníženém stavu nečinnosti pod pohanskými mocnostmi. O této souvislosti s panstvím se v díle Unger’s Bible Dictionary (1965, s. 398) píše: „Proto jdou pohané jakožto ‚národy‘ vstříc konci svého správcovství vykonávaného v postavení panovníků země. Ukončení tohoto období bude znamenat konec ‚časů pohanů‘. (Luk. 21:24; Dan. 2:36–44).“ (Srovnej Ez 17:12–21; také popis pádu Médo-Persie v Da 8:7, 20.)

Souvislost s Danielovými proroctvími. V tomto proroctví o času konce se Ježíš nejméně dvakrát zmínil o tom, co je obsaženo v knize proroka Daniela. (Srovnej Mt 24:15, 21 s Da 11:31; 12:1.) V knize Daniel je vykreslen obraz vlády nad zemí, vlády vykonávané pohanskými mocnostmi během jejich ‚ustanovených časů‘. Druhá kapitola Daniela obsahuje prorocké vidění velké sochy (které dostal král Nebukadnecar). Daniel pod inspirací ukázal, že socha představuje postup pohanských světových velmocí, jež budou nakonec zničeny Královstvím, které zřídí „nebeský Bůh“; toto Království pak bude vládnout nad celou zemí. (Da 2:31–45) Je třeba si povšimnout, že vidění sochy začíná Babylónskou říší, první světovou velmocí, která ‚pošlapávala Jeruzalém‘ tím, že svrhla Davidovu dynastii a způsobila, že ‚Jehovův trůn‘ v Jeruzalémě zůstal prázdný. I to potvrzuje, že „ustanovené časy národů“ začaly v roce, kdy byl Jeruzalém zničen, tedy v roce 607 př. n. l.

Vidění stromu popsané ve 4. kapitole Daniela. V Danielově knize nacházíme další těsnou paralelu k tomu, jak Ježíš použil slovo „časy“ vzhledem k ‚národům‘ neboli pohanským velmocím. A zase je to Nebukadnecar — král, který sesadil Davidova potomka Sedekjáše —, kdo dostal další vidění, jež se podle Danielova výkladu vztahuje ke kralování, které ustanovil Bůh. Šlo o symbolické vidění obrovského stromu, který měl být na příkaz jednoho nebeského anděla skácen. Jeho pařez byl pak opásán železem a mědí a měl v tomto stavu zůstat uprostřed polní trávy, dokud nad ním neuplyne „sedm časů“. „Ať se jeho srdce změní z lidského a ať je mu dáno zvířecí srdce a ať nad ním přejde sedm časů . . . , aby žijící lidé poznali, že Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva a že je dává tomu, komu chce, a dosazuje nad ním dokonce nejponíženějšího z lidstva.“ (Da 4:10–17; viz 4:16, Rbi8, ppč.)

Ve vztahu k ‚ustanoveným časům národů‘. Je jisté, že se toto vidění splnilo na samotném Nebukadnecarovi. (Viz Da 4:31–35.) Proto se někteří učenci domnívají, že se přímé prorocké uplatnění tohoto vidění týkalo jen Nebukadnecara, a domnívají se, že tímto viděním je pouze prezentována věčná pravda o ‚Boží nadřazenosti nad všemi ostatními mocnostmi — lidskými či zdánlivě božskými‘. Uznávají sice, že tato pravda či zásada nemá uplatnění jen v případě Nebukadnecara, ale nevidí žádnou souvislost s nějakým konkrétním časovým obdobím či božským plánem. Ze zkoumání celé Danielovy knihy však vychází najevo, že časový prvek má ve viděních a v proroctvích, která jsou v této knize obsažena, významné místo; navíc světové velmoci, o nichž se v každém takovém vidění píše, nejsou popisovány odděleně a události nejsou líčeny tak, jako by se staly náhodně a časový prvek zůstal nejasný, ale jsou předkládány tak, že zapadají do historického rámce neboli časové posloupnosti. (Srovnej Da 2:36–45; 7:3–12, 17–26; 8:3–14, 20–25; 9:2, 24–27; 11:2–45; 12:7–13.) Danielova kniha kromě toho opakovaně poukazuje na závěr, který tvoří téma jejích proroctví: zřízení svrchovaného a věčného Božího Království, jehož vláda je vykonávána prostřednictvím ‚syna člověka‘. (Da 2:35, 44, 45; 4:17, 25, 32; 7:9–14, 18, 22, 27; 12:1) Danielova kniha má v Hebrejských písmech význačné místo také proto, že se opakovaně zmiňuje o „čase konce“. (Da 8:19; 11:35, 40; 12:4, 9)

Vzhledem k těmto skutečnostem se nezdá být rozumné hodnotit vidění symbolického ‚stromu‘ a zmínky o ‚sedmi časech‘, které jsou v tomto vidění obsažené, tak, jako by se nemohly uplatnit na nic jiného než na sedm let šílenství, následného uzdravení a návratu k moci jednoho babylónského panovníka, a to zejména ve světle Ježíšovy prorocké zmínky o ‚ustanovených časech národů‘. Doba, ve které bylo vidění dáno — rozhodující okamžik dějin, kdy Bůh, Svrchovaný Panovník, dovolil, aby to království, které zřídil ve svém smluvním národě, bylo svrženo —, člověk, kterému bylo toto vidění zjeveno — panovník, jenž sloužil jako Boží nástroj ke svržení tohoto království a jenž tímto způsobem získal s Božím svolením vládu nad světem, tedy vládu, do níž nezasahovalo žádné předobrazné království Jehovy Boha —, a celý námět vidění — totiž že ‚žijící lidé mají poznat, že Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva a že je dává tomu, komu chce, a dosazuje nad ním dokonce nejponíženějšího z lidstva‘ (Da 4:17) — to všechno jsou silné důvody pro víru v to, že toto dlouhé vidění a jeho výklad byly do Danielovy knihy zařazeny proto, že zjevují délku ‚ustanovených časů národů‘ a dobu, kdy má být zřízeno Boží Království vládnoucí prostřednictvím Krista.

Symbolika stromu a Boží svrchovanost. Symbolika použitá v tomto prorockém vidění není nijak ojedinělá. I na jiných místech v Bibli jsou stromy používány jako symbol vládnoucích mocností, mimo jiné i Božího předobrazného království v Jeruzalémě. (Srovnej Sd 9:6–15; Ez 17:1–24; 31:2–18.) Na mnoha místech se mluví také o pařezu, který byl ponechán, aby vypučel, a také o symbolickém ‚proutku‘ nebo ‚výhonku‘, čímž je znázorněno obnovení panství v určitém rodu nebo v určité linii, a to zejména v proroctvích o Mesiášovi. (Iz 10:33–11:10; 53:2–7; Jer 23:5; Ez 17:22–24; Ze 6:12, 13; srovnej Joba 14:7–9.) Ježíš o sobě řekl, že je „kořen a potomek Davidův“. (Zj 5:5; 22:16)

Hlavní myšlenkou tohoto vidění je nepochybně skutečnost, že Jehova Bůh uplatňuje neomezenou svrchovanost v „království lidstva“; to poskytuje vodítko pro úplné pochopení vidění. Je ukázáno, že strom je použit na Nebukadnecara, který v daném okamžiku v dějinách byl hlavou dominantní světové velmoci, Babylóna. Ale než Nebukadnecar dobyl Jeruzalém, sloužilo jako prostředek, kterým Jehova uplatňoval svou právoplatnou svrchovanost vzhledem k zemi, předobrazné Boží království, jež vládlo právě z Jeruzaléma. Bylo tedy překážkou, kterou Bůh Nebukadnecarovi bránil v dosažení jeho cíle — získat vládu nad světem. Tím, že připustil svržení předobrazného království v Jeruzalémě, Jehova dovolil, aby byl ‚skácen‘ jeho vlastní viditelný projev svrchovanosti vyjádřený Davidovou dynastií králů. Projevování a uplatňování nadvlády v „království lidstva“, nadvlády, která nebyla brzděna žádným předobrazným Božím královstvím, nyní přešlo do rukou pohanských národů. (Ná 1:5; 2:2, 16, 17) Ve světle těchto skutečností je možné poznat, že „strom“ představuje (kromě jeho uplatnění na Nebukadnecara) svrchovanost či nadvládu nad světem prostřednictvím Božího uspořádání.

Obnovení nadvlády nad světem. Bůh zde však objasňuje, že nadvládu nad světem nepředal pohanským mocnostem navždy. Vidění ukazuje, že stav (představovaný železným a měděným opásáním pařezu stromu), ve kterém Bůh sám sebe omezil, bude pokračovat, „dokud nad ním nepřejde sedm časů“. (Da 4:16, 23, 25) Potom, vzhledem k tomu, že „Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva“, dá Bůh nadvládu nad světem „tomu, komu chce“. (Da 4:17) Prorocká kniha Daniel ukazuje, že to má být ‚syn člověka‘, kterému bude dáno „panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky“. (Da 7:13, 14) Samotné Ježíšovo proroctví, v němž se mluví o ‚ustanovených časech národů‘, poukazuje jednoznačně na to, že tuto nadvládu nad světem bude vykonávat Kristus Ježíš jakožto Boží vyvolený Král, dědic z Davidovy dynastie. (Mt 24:30, 31; Lk 21:27–31, 36) Tak měl symbolický pařez — symbol toho, že se Bůh zřekl svrchovaného práva vykonávat nadvládu nad světem v „království lidstva“ — opět vypučet, a to Královstvím jeho Syna. (Ža 89:27, 35–37)

Sedm symbolických časů. Když se toto vidění plnilo na samotném Nebukadnecarovi, „sedm časů“ nepochybně představovalo sedm let, během nichž Nebukadnecar zešílel (symptomy, které se u něho projevily, připomínají lykantropii), opustil svůj trůn a jedl trávu jako polní zvíře. (Da 4:31–36) Za zmínku stojí to, že v Bibli je nadvláda nad světem v rukou pohanských mocností znázorňována zvířaty, která stojí v odporu proti svatému Božímu národu a jeho „Knížeti knížat“. (Srovnej Da 7:2–8, 12, 17–26; 8:3–12, 20–25; Zj 11:7; 13:1–11; 17:7–14.) Pokud jde o slovo „časy“ (z aramejského výrazu ʽid·danʹ) použité v Danielově proroctví, lexikografové ukazují, že jeho význam je „roky“. (Viz Lexicon in Veteris Testamenti Libros, L. Koehler a W. Baumgartner, Leiden, 1958, s. 1106; A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament, Brown, Driver a Briggs, 1980, s. 1105; Lexicon Linguae Aramaicae Veteris Testamenti, E. Vogt, ed., Řím, 1971, s. 124.) Jeden rok použitý v tomto smyslu má 360 dnů, protože jak vyplývá ze Zjevení 12:6, 14, tři a půl času se rovná ‚tisíci dvěma stům šedesáti dnům‘. (Srovnej také Zj 11:2, 3.) Podle tohoto výpočtu „sedm časů“ odpovídá 2 520 dnům. Ze zpráv ve 4. Mojžíšově 14:34 a v Ezekielovi 4:6 je patrné, že určitý počet dnů může být v Bibli prorocky použit jako symbol odpovídajícího počtu let. Pravidlo „den za rok“ uvedené v těchto verších je třeba uplatnit na „sedm časů“ z Danielova proroctví; jedině tak může mít vidění ze 4. kapitoly knihy Daniel významné splnění dlouho po tom, co žil Nebukadnecar, který je dnes již dávno mrtvý. A v souladu se skutečnostmi, které byly dosud předloženy, je možné takové splnění rozumně očekávat. „Sedm časů“ tedy představuje 2 520 let.

Za zmínku stojí historická skutečnost, že na základě uvedených myšlenek a důkazů bylo v časopise Strážná věž z března 1880 ukázáno, že rok 1914 je rokem, kdy mají skončit „ustanovené časy národů“ (a kdy má skončit moc propůjčená pohanským panovníkům). To bylo 34 let před uvedeným rokem a před významnými událostmi, které v tom roce měly začít. V tehdejším předním deníku The World z 30. srpna 1914 byl v nedělní příloze uveřejněn hlavní článek, ve kterém se mimo jiné psalo: „Strašlivá válka, která vypukla v Evropě, je splněním význačného proroctví. Už čtvrt století předem prostřednictvím kazatelů a prostřednictvím tisku ‚Mezinárodní badatelé Bible‘ . . . ohlašovali světu, že Den zloby prorokovaný v Bibli začne svítat v roce 1914.“

Události, které od roku 1914 n. l. nastaly, jsou všeobecně známou historií, která začíná vypuknutím velké války, první světové války v dějinách lidstva a první války, která se vedla kvůli otázce nadvlády nejen nad Evropou, Afrikou či Asií, ale nadvlády nad světem. (Lk 21:7–24; Zj 11:15–18; viz hesla POSLEDNÍ DNY; PŘÍTOMNOST.)