JONÁŠ
[holubice].
1. ‚Syn Amittaiův‘; Jehovův prorok z Gat-cheferu (2Kr 14:25), hraničního města na území kmene Zebulon. (Joz 19:10, 13) Jehovovo slovo, které mluvil prostřednictvím Jonáše, se splnilo tím, že se izraelskému králi Jeroboamovi II. podařilo obnovit „hranici Izraele od vstupu do Chamatu až k moři Araby [Solnému moři]“. (2Kr 14:23–25; srovnej 5Mo 3:17.) Zdá se tedy, že Jonáš sloužil jako prorok desetikmennému království někdy za vlády Jeroboama II. Zjevně tentýž člověk dostal od Jehovy pověření, aby ohlašoval soud nad Ninive (Jon 1:1, 2), a tudíž byl také pisatelem knihy, která nese jeho jméno.
Místo toho, aby Jonáš šel, a splnil své pověření kázat Ninivským, rozhodl se, že uteče pryč. V mořském přístavu Joppe si zajistil místo na lodi, která plula do Taršiše (obvykle se ztotožňuje se Španělskem), což je více než 3 500 km na Z od Ninive. (Jon 1:1–3; 4:2)
Jonáš nastoupil do krytého plavidla a v jeho ‚nejvnitřnější části‘ usnul. Bůh mezitím seslal prudký vítr a lodi hrozilo ztroskotání. Námořníci proto volali každý ke svému bohu, a aby loď odlehčili, vyhazovali do moře různé předměty. Kapitán lodě Jonáše probudil a vybídl ho, aby také volal ke svému „bohu“. Námořníci nakonec začali metat los, aby zjistili, kvůli komu bouře vznikla. Jehova zjevně způsobil, že los padl na Jonáše. Když se Jonáše dotazovali, přiznal se, že nesplnil své poslání. Jonáš nechtěl, aby ostatní na lodi kvůli němu zahynuli, a proto žádal, aby ho hodili do moře. Když se přes veškeré úsilí nepodařilo dostat loď k souši, námořníci udělali s Jonášem to, co jim řekl, a moře přestalo běsnit. (Jon 1:4–15)
Když Jonáš klesal ke dnu, ovinuly se mu kolem hlavy chaluhy. Nakonec přestal mít pocit, že se topí, a zjistil, že je uvnitř velké ryby. Jonáš se modlil k Jehovovi, oslavoval ho jako Zachránce a sliboval mu, že splní, co slíbil. Třetího dne byl prorok vyvržen na suchou zemi. (Jon 1:17–2:10)
Je rozumné věřit, že po Jonášově varování činili Ninivští pokání v pytlovině?
Jonáš dostal podruhé pověření, aby šel do Ninive, a proto se vydal na dlouhou cestu do tohoto města. „Konečně začal Jonáš vstupovat do města do vzdálenosti jednoho dne chůze a neustále ohlašoval a říkal: ‚Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.‘“ (Jon 3:1–4) Bible neříká, zda Jonáš uměl asyrsky, nebo zda byl zázračně obdařen schopností mluvit tímto jazykem. Mohl mluvit i hebrejsky a jeho prohlášení mohlo být později překládáno někým, kdo tento jazyk znal. Pokud Jonáš mluvil hebrejsky, mohla jeho slova vzbuzovat velkou zvědavost, protože se mnozí lidé zajímali o to, co ten cizinec vlastně říká.
Někteří kritici se domnívají, že není možné, aby Ninivští, včetně jejich krále, reagovali na Jonášovo kázání. (Jon 3:5–9) V tomto ohledu je zajímavý postřeh učence C. F. Keila: „Mocný dojem, jaký na Ninivské udělalo Jonášovo kázání, kdy všichni ve městě činili pokání v pytlovině a popelu, je zcela pochopitelný, když jednoduše vezmeme v úvahu ohromnou vnímavost Orientálců k emocím, jejich bázeň před Nejvyšší bytostí, která je typická pro všechna pohanská náboženství Asie, a to, že v Asýrii byly od nejdávnějších dob předpovědi a zjevení ve velké úctě . . . ; budeme-li také počítat s tou okolností, že se objevil cizinec, který bez nějakého pochopitelného osobního zájmu s velkou smělostí odhaloval velkému královskému městu jeho bezbožné cesty a s důvěrou, příznačnou pro proroky poslané Bohem, oznamoval, že během krátké doby dojde ke zničení města, nepochybně musel udělat mocný dojem na mysl lidí, a tento dojem musel být ještě silnější, jestliže do Ninive pronikla zpráva o zázračných skutcích izraelských proroků.“ (Commentary on the Old Testament, 1973, sv. X, Jonah 3:9, s. 407, 408)
Uplynulo 40 dnů a s Ninive se dosud nic nedělo. Jonášovi se velmi nelíbilo, že Jehova město nezničil. Modlil se dokonce k Bohu, aby ho nechal zemřít. Jehova však Jonášovi odpověděl otázkou: „Rozpálil ses hněvem oprávněně?“ (Jon 3:10–4:4) Nato prorok odešel z města a později si postavil chýši. Tam, na V od Ninive, Jonáš pozoroval, co se bude s městem dít. (Jon 4:5)
Prorok Jonáš byl velmi potěšen, když zázračně vyrostla lahvovitá tykev a poskytla mu stín. Jeho radost však netrvala dlouho. Následující ráno napadl tykev červ a způsobil, že uschla. Připraven o stín, který mu poskytovala, byl Jonáš vystaven vysoušejícímu vých. větru a na hlavu mu pálil sluneční žár. Opět žádal, aby zemřel. (Jon 4:6–8)
Prostřednictvím této tykvovité rostliny dostal Jonáš lekci o milosrdenství. Bylo mu této rostliny líto a pravděpodobně se zajímal, proč musela uschnout. A přitom ji Jonáš ani nezasadil, ani se o ni nestaral. Naproti tomu Jehova, který je Tvůrce a Zachovatel života, měl mnohem větší důvod, aby se slitoval nad Ninive. Cena obyvatel tohoto města a domácích zvířat byla daleko větší než cena té lahvovité tykve. Jehova se proto Jonáše zeptal: „Já bych se neměl slitovat nad velkým městem Ninive, v němž existuje kromě mnoha domácích zvířat více než sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí?“ (Jon 4:9–11) Jonáš to pochopil, jak je patrné z jeho upřímného líčení vlastní zkušenosti.
O něco později Jonáš pravděpodobně v jeruzalémském chrámu potkal přinejmenším jednoho člověka, který byl na palubě lodi, jež plula z Joppe. Dověděl se od něj o slavnostních slibech, které námořníci složili, když bouře polevila. (Jon 1:16; srovnej Jon 2:4, 9; viz hesla JONÁŠ [KNIHA]; NINIVE.)
2. Otec apoštola Petra a Ondřeje (Mt 16:17; Jan 1:40–42); některé rukopisy ho u Jana 1:42; 21:15–17 nazývají také Jan.
[Mapa na straně 904]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Joppe
Ninive
Velké moře
TARŠIŠ