POSLUŠNOST

Ochota podřizovat se autoritě, řídit se jejími pokyny, plnit její požadavky a nedělat to, co zakazuje.

V Hebrejských písmech je pojem poslušnost vyjádřen slovem ša·maʽʹ, jež v zásadě znamená „slyšet nebo naslouchat“. Slovo ša·maʽʹ má tedy někdy jednoduše význam něco slyšet neboli něco se dozvědět pomocí sluchu. (1Mo 3:10; 21:26; 34:5) Jestliže však pronesená slova vyjadřují přání, touhu, pokyn nebo příkaz, pak tento hebrejský výraz znamená těmto slovům „věnovat pozornost“ nebo je „poslechnout“. Adam „naslouchal“ hlasu své manželky, tedy přistoupil na její žádost a stejně jako ona jedl zakázané ovoce. (1Mo 3:17; srovnej 21:12.) Josef „nenaslouchal“ neodbytnému naléhání Potifarovy manželky. (1Mo 39:10) Král Saul se bál lidu, a tak „uposlechl jejich hlas [naslouchal jim]“, a tím překročil Jehovovo nařízení. (1Sa 15:24) Jehova dal Abrahamovi slib o semeni proto, že Abraham „naslouchal“ Jehovovu hlasu neboli uposlechl Jehovův hlas a dodržoval jeho přikázání. (1Mo 22:18; 26:4, 5; srovnej Heb 11:8; viz heslo UCHO.)

Stejný hebrejský výraz je používán tam, kde je řečeno, že Bůh ‚vyslýchá‘ lidi neboli jim ‚naslouchá‘. V těchto případech není vhodné použít české slovo ‚poslouchat‘, protože lidé nemohou Bohu nic přikazovat, mohou ho pouze o něco prosebně žádat nebo snažně prosit. Když tedy Bůh řekl Abrahamovi „ohledně Išmaela jsem tě vyslyšel“, říkal mu tím, že věnoval pozornost jeho prosbě a že této prosbě vyhoví. (1Mo 17:20) Podobně Bůh „slyšel“ neboli věnoval pozornost prosbě lidí v dobách těžkostí nebo trápení, a pokud považoval za vhodné projevit milosrdenství, tyto prosby vyslyšel. (1Mo 16:11; 29:33; 21:17; 2Mo 3:7–9; srovnej 5Mo 1:45.)

Podobně jako hebrejské slovo ša·maʽʹ, nese myšlenku „poslouchat“ i jedno řecké sloveso (hy·pa·kouʹo; podstatné jméno hy·pa·ko·eʹ), které doslova znamená „slyšet pod“, tedy poníženě vyslechnout nebo posloužit (např. ve Sk 12:13). Jiné slovo, které přenáší myšlenku poslušnosti, je peiʹtho; znamená ‚přemlouvat‘. (Mt 27:20) V trpném a středním rodě (mediu) znamená nejen být přesvědčován (Lk 16:31), důvěřovat (Mt 27:43) nebo uvěřit (Sk 17:4), ale také dát na někoho (Sk 5:40) nebo poslouchat (Sk 5:36, 37). Od tohoto slova je odvozen záporný tvar a·pei·theʹo (což znamená „nevěřit“ [Sk 14:2; 19:9] nebo „neposlouchat“ [Jan 3:36]) a jiné příbuzné výrazy.

Z toho je možné vidět, že poslušnost, jak je vyjádřena v jazycích, v nichž byla Bible napsána, v první řadě závisí na slyšení, to znamená na tom, že člověk přijímá informace neboli získává poznání (srovnej Lk 12:47, 48; 1Ti 1:13), a pak na tom, že se podřizuje požadavku či přání toho, kdo mu tento požadavek nebo toto přání vyjadřuje slovy či jiným způsobem. Podřízenost však zase závisí na tom, zda posluchač uzná, že ten, kdo vyjadřuje své požadavky či přání, má moc nebo právo žádat či vyžadovat jejich splnění, a také na přání nebo ochotě posluchače jeho požadavky uspokojit. Jak je vidět z použití řeckých slov peiʹtho a a·pei·theʹo, hraje přitom úlohu také víra, důvěra a přesvědčení.

Poslouchat Boha je nezbytné pro život. Bůh má největší právo na to, aby ho jeho tvorové poslouchali. Oprávněně mu dluží absolutní poslušnost, protože je jejich Tvůrcem a také je Zdrojem a Udržovatelem jejich života. (Ža 95:6–8) Jehova je absolutně moudrý a Všemohoucí Bůh, a proto vše, co říká, si zasluhuje největší úctu a pozornost. Lidský otec právem očekává od svých dětí, že ho poslechnou na slovo, a pokud dítě reaguje pomalu, může se ho otec důrazně zeptat: „Slyšel jsi mě?“ Nebeský Otec má tedy mnohem větší právo vyžadovat, aby lidé věnovali jeho slovům pozornost a reagovali na ně. (Srovnej 5Mo 21:18–21; Př 4:1; Iz 64:8; 1Pe 1:14.)

Poslušnost se nedá nahradit ničím jiným, bez ní není možné získat Boží přízeň. Jak řekl Samuel králi Saulovi: „Má Jehova tolik potěšení v zápalných obětních darech a obětech jako v poslušnosti [tvar slova ša·maʽʹ] Jehovova hlasu? Pohleď, poslouchat [doslova ‚naslouchat‘] je lepší než oběť, věnovat pozornost je lepší než tuk beranů.“ (1Sa 15:22) Jestliže člověk neposlouchá, znamená to, že odmítá Jehovovo slovo, a dává tak najevo, že vlastně tomuto slovu a jeho Zdroji nevěří, že mu nedůvěřuje neboli v něj nemá víru. Takže ten, kdo neposlouchá, se vůbec neliší od toho, kdo provozuje věštění nebo modloslužbu. (1Sa 15:23; srovnej Ří 6:16.) Ústní vyjádření souhlasu s nějakým pokynem nic neznamená, pokud nenásleduje požadované jednání; nedostatečná reakce na pokyny svědčí o nedostatku víry nebo úcty k tomu, kdo tyto pokyny dává. (Mt 21:28–32) Ti, kdo se spokojí s tím, že Boží pravdu pouze poslouchají a přijímají ji rozumem, ale nedělají to, co od nich Bůh vyžaduje, klamou sami sebe falešným uvažováním a nedostávají požehnání. (Jk 1:22–25) Boží Syn objasnil, že i ti, kdo dělají něco podobného tomu, co je přikázáno, ale zjevně nesprávným způsobem nebo ze špatné pohnutky, nikdy nevstoupí do Království, ale budou naprosto zavrženi. (Mt 7:15–23)

Bojujme proti neposlušnosti způsobené zděděným hříchem. Na začátku Bůh člověka poučil, že poslušnost je základní věc, že to je otázka života a smrti. (1Mo 2:16, 17) Stejné pravidlo platí pro Boží duchovní syny. (1Pe 3:19, 20; Juda 6; Mt 25:41) Dokonalý Adam měl odpovědné postavení hlavy nad Evou a byl mužským prapředkem a zdrojem života celé lidské rodiny, a proto svou svévolnou neposlušností uvedl na všechny své potomky hřích a smrt. (Ří 5:12, 19) Lidé jsou tedy svou podstatou ‚syny neposlušnosti‘ a „dětmi zloby“ a zasluhují si Boží nepřízeň kvůli tomu, že porušují Boží spravedlivá měřítka. Kdo se nepostaví proti zděděnému sklonu k neposlušnosti, dostává se na cestu, která vede ke konečnému zničení. (Ef 2:2, 3; 5:6–11; srovnej Ga 6:7–9.)

Jehova Bůh milosrdně opatřil prostředky, s jejichž pomocí je možné bojovat s hříchem v těle a získat odpuštění za špatné jednání, k němuž dochází z nedokonalosti, a ne ze svévolné neposlušnosti. Působením svého svatého ducha Bůh dává hříšným lidem sílu k tomu, aby mohli nést dobré ovoce ve spravedlnosti. (Ga 5:16–24; Tit 3:3–7) K odpuštění hříchů dochází na základě víry v Kristovu výkupní oběť a tato víra sama o sobě brání člověku ve špatném jednání a podněcuje ho k poslušnosti. (1Pe 1:2) Proto se Pavel zmiňuje o ‚poslušnosti [pokorném slyšení] podpořené vírou‘. (Ří 16:26; 1:16; srovnej Sk 6:7.) V Římanům 10:16–21 ukazuje, že poslušnost vzniká ze slyšení spojeného s vírou a že Izraelité byli neposlušní (nevěřící [od slova a·pei·theʹo]) proto, že měli nedostatek víry. (Srovnej Heb 3:18, 19.) Jelikož pravá víra je „jisté očekávání věcí, na něž je naděje“ a „zřejmý projev skutečností, ačkoli je nelze spatřit“ a jelikož pravá víra vyžaduje, aby člověk věřil, že Bůh existuje a „že se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“, pak ti lidé, kteří mají takovou víru, jsou podněcováni k poslušnosti a mají také neochvějnou důvěru, že jim poslušnost přinese požehnání. (Heb 11:1, 6)

V souladu s tím Bůh s lidmi nejedná tak, že by jim prostě dával řadu strohých příkazů jako nějaký necitelný diktátor. Bůh si nepřeje, aby ho lidé poslouchali způsobem, kterým poslouchá zvíře, když se mu nasadí uzda a udidlo. (Srovnej Jk 3:3; Ža 32:8, 9.) Také nevyžaduje povrchní a neochotnou poslušnost, jakou například démoni prokazovali Kristovi a jeho učedníkům (Mr 1:27; Lk 10:17, 20), ale vyžaduje poslušnost vycházející z vděčného srdce. (Ža 112:1; 119:11, 112; Ří 6:17–19) Jehova proto současně s vyjádřením své vůle a záměru předkládá lidem prospěšné informace, které se dovolávají jejich smyslu pro právo a spravedlnost, jejich lásky a dobroty, inteligence, rozumu a moudrosti. (5Mo 10:12, 13; Lk 1:17; Ří 12:1, 2) Ti, v jejichž srdci jsou správné sklony, poslouchají z lásky. (1Ja 5:2, 3; 2Ja 6) Posluchače vede k poslušnosti také pravdivé a správné poselství, které Boží služebníci předkládají, a proto apoštol Petr mluví o ‚poslušnosti pravdy, jejímž výsledkem je nepokrytecká bratrská náklonnost‘. (1Pe 1:22; srovnej Ří 2:8, 9; Ga 5:7, 8.)

Jehova byl k Izraelitům velmi trpělivý, a jak sám říká, ‚denně časně vstával‘ a posílal k nim své proroky, aby je napomínali a varovali, ‚po celý den rozprostíral ruce k lidu, který byl neposlušný a odmlouval‘, ale Izraelité nadále zatvrzovali své srdce jako korund a tvrdošíjně odmítali ukázňování. (Jer 7:23–28; 11:7, 8; Ze 7:12; Ří 10:21) I po příchodu Mesiáše se snažili zřídit vlastní spravedlnost na podkladě skutků Zákona. Většině z nich chyběla víra, a protože neposlouchali pokyny, které jim Bůh dával prostřednictvím svého Syna, připravili se o místo ve vládě Království; tak vznikla možnost, aby se součástí vyvoleného národa duchovního Izraele stalo mnoho Nežidů. (Ří 10:1–4; 11:13–23, 30–32)

Svou úlohu v poslušnosti hraje také zdravá bázeň před Bohem, protože bohabojný člověk uznává, že Bůh je Všemohoucí a že není možné si s ním zahrávat ani se mu posmívat, protože každému odplatí podle jeho skutků. (Srovnej Fil 2:12, 13; Ga 6:7, 8; Heb 5:7.) Svévolná neposlušnost nebo znevažování Boží zjevené vůle přináší „strašné očekávání soudu“. (Heb 10:26–31)

V Písmu je uvedeno mnoho povzbudivých příkladů věrných lidí, kteří byli poslušní za nejrůznějších okolností a situací, i tváří v tvář odporu všeho druhu. Největším příkladem byl Boží vlastní Syn, který se pokořil „a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu“. (Fil 2:8; Heb 5:8) Na základě svého poslušného jednání byl ospravedlněn, prokázal se jako spravedlivý vlastní zásluhou a mohl tedy předložit dokonalou oběť a tak lidstvo vyplatit z hříchu a smrti. (Ří 5:18–21)

Poslušnost vůči jiným nadřazeným osobám. Jehova dosadil svého Syna do postavení Krále, a proto ho všichni ostatní tvorové musí poslouchat. (Da 7:13, 14) On je „Šilo“ z kmene Juda, ‚ten, komu patří poslušnost národů‘ (1Mo 49:10), prorok podobný Mojžíšovi a tomuto prorokovi musí naslouchat každá duše, nemá-li být vyhlazena (Sk 3:22, 23), ‚vůdce a velitel národnostních skupin‘ (Iz 55:3, 4); ten, který byl dosazen „vysoko nad každou vládu a autoritu a moc a panství“ (Ef 1:20, 21), před nímž by mělo ‚klekat každé koleno‘ na znamení toho, že uznává jeho autoritu, kterou dostal od Boha (Fil 2:9–11). Je Veleknězem, jehož pokyny vedou k uzdravení a k věčnému životu pro ty, kdo ho pokorně poslouchají. (Heb 5:9, 10; Jan 3:36) Ježíš byl hlavním Božím mluvčím, a proto mohl právem oznamovat, že poslušnost věnovaná jeho výrokům je jediným pravým základem, na kterém lidé mohou postavit svou naději do budoucnosti. (Mt 7:24–27) Poslušnost je důkazem toho, že ho jeho následovníci milují, a poslušnost pramení z jejich lásky k němu. (Jan 14:23, 24; 15:10) Bůh udělal svého Syna hlavní postavou při uskutečňování všech svých záměrů (Ří 16:25–27), a proto život člověka závisí na tom, zda poslouchá „dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši“; k takové poslušnosti patří i to, že člověk činí veřejné prohlášení o své víře v něho. (2Te 1:8; Ří 10:8–10, 16; 1Pe 4:17)

Kristus Ježíš je hlavou křesťanského sboru a v tomto postavení pověřuje autoritou jiné lidi, jak to dělal v případě apoštolů. (2Ko 10:8) Tito lidé předávají dál pokyny této Hlavy sboru, a je tedy správné a nezbytné je poslouchat (2Ko 10:2–6; Fil 2:12; 2Te 3:4, 9–15), protože tito duchovní pastýři „stále dávají pozor na vaše duše jako ti, kdo se budou zodpovídat“. (Heb 13:17; 1Pe 5:2–6; srovnej 1Kr 3:9.) Lidem s takovou odpovědností působí radost, když vidí ochotu a poslušnost, jakou například projevovali křesťané v Římě a ve Filipech a také Filemon, kterému apoštol Pavel mohl napsat: „Píši ti, protože vím, že dokonce uděláš více než to, co říkám.“ (Ří 16:19; Fil 2:12, 17; Fm 21)

Poslušnost vůči rodičům a manželům. Rodiče dostali od Boha přirozené právo na to, aby je jejich děti poslouchaly. (Př 23:22) To, že Jákob poslouchal své rodiče, bylo nepochybně jedním z důvodů, proč Jehova ‚Jákoba miloval, ale Esaua nenáviděl‘. (Mal 1:2, 3; 1Mo 28:7) Když byl Ježíš dítětem, dával najevo, že je svým pozemským rodičům podřízen. (Lk 2:51) Apoštol Pavel nabádá děti, aby ‚poslouchaly své rodiče ve všem‘. Je nutné si uvědomit, že Pavlův dopis byl adresován křesťanům, a tak výrazem „ve všem“ rozhodně není míněno, že je možné poslouchat příkazy, které by vedly k neposlušnosti slova nebeského Otce, Jehovy Boha, protože to by Pánovi nemohlo být „příjemné“. (Kol 3:20; Ef 6:1) V Písmu se neposlušnost vůči rodičům nebere na lehkou váhu a smlouvou Zákona bylo stanoveno, že syn, který stále jedná neposlušně, musí být usmrcen. (5Mo 21:18–21; Př 30:17; Ří 1:30, 32; 2Ti 3:2)

Postavení muže jako hlavy rodiny také vyžaduje, aby manželka svého manžela poslouchala „ve všem“, a jako příklad, který by měl být napodobován, je uváděna Sára. (Ef 5:21–33; 1Pe 3:1–6) I v tomto případě však platí, že manžel není ve svém postavení hlavy a v autoritě nejvyšší, ale že v tomto postavení podléhá Bohu a Kristu. (1Ko 11:3)

Vůči pánům a vládám. Podobně byli vyzýváni otroci, aby poslouchali své pány „ve všem“, ne však naoko, ale s bázní před Jehovou jako Kristovi otroci. (Kol 3:22–25; Ef 6:5–8) Ti otroci, kteří musí snášet utrpení, by si měli vzít příklad z Krista Ježíše, a tak by to měly dělat i křesťanské manželky, jestliže se dostanou do podobné situace. (1Pe 2:18–25; 3:1) Jejich pánové mají relativní autoritu, ne absolutní, a proto by křesťanští otroci měli poslouchat „ve všem“, co není v rozporu s Boží vůlí a s Božími příkazy.

Nakonec si připomeňme, že je nutné poslouchat pozemské vlády, autority a panovníky (Tit 3:1), protože Bůh je v tomto úřadu ponechává, a dokonce jim dovoluje, aby prokazovali určité služby jeho lidu. Od křesťanů se tedy vyžaduje, aby ‚spláceli césarovy věci césarovi‘. (Mr 12:14–17) Zásadním důvodem k tomu, proč křesťan poslouchá césarovy zákony a platí daně, není v první řadě strach z césarova „meče“ neboli z trestu, ale křesťan tak jedná kvůli svému svědomí. (Ří 13:1–7) Svědomí je rozhodujícím činitelem, a proto se křesťan samozřejmě podřizuje lidským vládám pouze v těch věcech, které nejsou v rozporu s Božím zákonem. Když tedy panovníci apoštolům nařídili, aby přestali plnit Bohem svěřený úkol a aby už nekázali, apoštolové pevně řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Sk 5:27–29, 32; 4:18–20)