Umíš poskytovat podporu? Můžeš to umět!

JEDNOHO pěkného jarního rána jela krásnou krajinou skupina motoristů. Byli mezi nimi starší manželé, kteří se již během let naučili umění dávat a přijímat. Námět rozhovoru poskytl manželovi příležitost, aby dobromyslně trochu poškádlil svou manželku. Manželka mu to oplatila slovy: „Řekněte mi, co mám dělat s tímhle člověkem?“ Jeden z účastníků jejich cesty, který kdysi sám prožil obtížné manželské problémy, odpověděl vážně a s pochopením: „Miluj jej a poskytuj mu podporu.“

„Poskytovat mu podporu“? Nemyslíme si obvykle, že je právě úkolem manžela, aby podporoval svou manželku? Ano, zákony země obvykle vyžadují, aby otec a manžel finančně podporoval svou manželku a děti. Muž projevuje, že ‚miluje svou manželku jako své vlastní tělo‘ tím, že se o ni stará. — Ef. 5:28, 29.

Existuje však ještě podpora jiného druhu, kterou si lidé mohou vzájemně poskytovat. Je to podpora citová, duševní a morální. Všichni členové rodiny jsou povinni poskytovat si navzájem podporu tohoto druhu. Je zajímavé, že někteří moderní psychologové docházejí k názoru, že manželé takovou podporu potřebují více než jejich manželky. Musí stát tváří v tvář nepřátelskému světu, a potřebují mít proto pocit, že „ženuška“ doma je věrně a oddaně podpírá.

Do jaké míry může manželka v tomto ohledu pomáhat svému manželovi, to je patrné ze stránek dějin. Není pochyb o tom, že Sir Winston Churchill vykonal velmi mnoho, když plnil svůj velký úkol jako britský ministerský předseda za druhé světové války. Při jedné příležitosti prý řekl: „Žádný muž ve veřejném životě by nemohl absolvovat to, co jsem absolvoval já, bez oddané pomoci toho, jehož my v Anglii nazýváme svou lepší polovinou.“ V této zprávě se dále říká, že jeho manželka byla velmi okouzlující žena, která mohla sledovat svou vlastní kariéru, ale svou kariérou učinila život a blaho svého manžela. To však neznamená, že mu musela lichotit, dělat, co mu viděla na očích, a ve všem mu přitakávat. Skutečnosti ukazují, že k němu byla upřímná a projevila nesouhlas, když to považovala za nutné.

Ještě znamenitějším příkladem podpory, jakou může poskytovat manželka, je nám Sára, manželka patriarchy Abraháma. Není žádný záznam o tom, že by si stěžovala, protože museli tak dlouho putovat cizí zemí. Nestěžovala si dokonce ani tehdy, když ji Abrahám požádal, aby se kvůli jeho bezpečí vydávala za jeho sestru. Čteme dokonce, že když mluvila sama se sebou, zmiňovala se o něm jako o ‚svém pánu‘. Že to nebyla nějaká zakřiknutá manželka, to je patrné ze způsobu, jak mluvila s Abrahámem, když blaho jejího syna Izáka ohrožoval jeho starší nevlastní bratr Izmael. — 1. Mojž. 18:12; 21:8–14.

Jakým způsobem může v dnešní době manželka podporovat svého manžela? O jedné možnosti je zmínka v nedávno vydané knize o tom, jak učinit rodinný život štastným. V pojednání o úloze manželky je tam řečeno: „Manžel potřebuje manželku, která jej nejen miluje a respektuje, ale která mu je skutečným pomocníkem a podporuje jej v jeho rozhodování. To není obtížné, jestliže spolu oba o rozhodnutích mluvili a dohodli se na nich. Nemusí to však být snadné, jestliže se tě neptal na tvůj názor nebo jestliže jsi snad nesouhlasila. . . Jestliže [však] vidí, že se i přes své pochybnosti usilovně snažíš, aby plán byl úspěšný, pak tvá věrná podpora jej přiměje k tomu, že tě bude ještě více milovat, nemyslíš?“ (Kurzíva od nás.)

Nač může ještě manželka dávat pozor, chce-li skutečně poskytovat podporu? Musí dávat pozor, aby nepodlehla všeobecným slabostem mnoha manželek, totiž hádavosti. Ne nadarmo se o tom zmiňuje starověký král Šalomoun. (Přísl. 21:19; 25:24) Proč tomu některé ženy podléhají, ačkoli skutečně své manžely milují? Mohlo by to být následkem podvědomé vzpoury proti manželovu vedení — buď proto, že chtějí k tomu více říci, nebo chtějí připomenout manželovi, že ani on není dokonalý. Může to být také proto, že příliš zdůrazňují důležitost nějakých podrobností. Při společenském setkání se možná manželka cítí zahanbena, jestliže se manžel ve společenském smyslu zachová nějak nevhodně. Nebo snad udělal nějakou gramatickou chybu, a ona má pocit, že jej má opravit. Některá manželka snad poněkud kritizuje jeho vzhled, že má nakřivo vázanku nebo že není pěkně učesaný, když předstupuje před veřejnost. Hádat se o takové drobnosti nebo se k nim stále vracet — to je pravý opak podporování. Ve skutečnosti to manžela sráží.

To neznamená, že poskytovat podporu je v prvé řadě úloha manželky. Jak již bylo řečeno, mají v tomto směru povinnosti manželé i manželky, ano rodiče i děti. Je možno dokonce říci, že podporu projevíme i tím, jestliže neřekneme nic, pokud nemůžeme říci nic kladného. Proč vytvářet sporné otázky z věcí, na nichž ve skutečnosti tak nezáleží? Jedno úsloví mluví v tom smyslu, že malý kotlík nebo hrnek velmi rychle překypí. Máme-li však velkorysé srdce, nebudeme ukvapeně vyjadřovat nelibost nad nějakými maličkostmi.

Na druhé straně je stále tolik způsobů, jak si mohou manželé a manželky vzájemně poskytovat podporu. Nejzřetelněji to ovšem činí tehdy, jestliže vyjadřují ocenění nebo pochvalu. Můžeš projevit podporu již povzbuzujícím a přátelským úsměvem, tím, že pozorně nasloucháš, když druhý mluví, ať již s tebou nebo na veřejnosti. Manželé a manželky si mohou navzájem poskytovat podporu již svou fyzickou blízkostí, tím, že jsou raději v přítomnosti svého manželského druha než v přítomnosti někoho jiného, i stiskem ruky. Obzvláště v dobách, kdy se něco nedaří, je třeba projevit podporu, a to soucitnými slovy lásky a věrné oddanosti, tím, že škodu zmenšíme na nejmenší možnou míru nebo přitom vidíme nějakou kladnou stránku. To vše může na oba manželské druhy působit blahodárně, protože ‚kdo. . . svlažuje. . . , bude také sám. . . svlažován‘. — Přísl. 11:25.

Jestliže se členové rodiny vzájemně podporují, nerespektují tím také Zlaté pravidlo, když činí druhým to, co by sami chtěli mít od druhých? Jistě tak jednají. — Luk. 6:31.

Umíš tedy poskytovat podporu? Nejenže to můžeš umět, ale měl bys to dělat, a to pro své vlastní blaho i pro blaho jiných.