Jak pravá je tvá láska?
ŘEKNEME-li o někom, že je pravý nebo ryzí, velmi jej tím chválíme. Pravost nějakého člověka nebo věci se obvykle projeví zkouškou. Bible například mluví o tom, že zlato se zkouší v ohni, a zmiňuje se o „pravém zlatě“, „pravém stříbře“ a „pravém nardu“, o drahocenném parfému. (Jer. 52:19; Mar. 14:3; 1. Petra 1:7) Boží Slovo se také zmiňuje o osobách, které jsou pravé, například když apoštol Pavel označuje Timotea jako „pravé dítě ve víře“. — 1. Tim. 1:2.
Otázka, zda někteří jednotlivci měli pravou lásku, vyvstala ve spojitosti s křesťanskými Židy v Jeruzalémě. Dostali se do velké nouze a jejich spoluvěřící v Makedonii se ‚přes svou hlubokou chudobu‘ překonali, když poskytli svým potřebným bratrům štědré příspěvky. Apoštol Pavel o tom vyprávěl křesťanům v Korintě, kterým se dobře dařilo, a potom řekl: „Mluvím, ne abych vám přikazoval, ale s ohledem na opravdovost druhých a abych vyzkoušel pravost vaší lásky.“ Zřejmě předtím tvrdili, že milují své spoluvěřící, a nyní jim apoštol poskytl příležitost, aby dokázali, že je to pravda. Jak? Skutky, svými příspěvky. — 2. Kor. 8:8.
Apoštol Jan zdůrazňuje pod inspirací ve svém prvním dopise totéž: „Tím jsme poznali lásku, protože on se své duše za nás vzdal, a my jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry. Kdokoli však má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ — 1. Jana 3:16–18.
Ano, pravá, ryzí láska se projevuje nejen řečí, slovy, ale skutky, pomocí těm, kteří jsou v nouzi. Sám stvořitel, Jehova Bůh, nám v tom poskytuje nejkrásnější příklad. Lidstvo se neposlušností našich prarodičů dostalo do velké bídy, a proto Bůh poslal svého jednozplozeného Syna, „aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život“. Jehova Bůh poslal svého Syna, a tak opatřil základ pro odpuštění lidem, kteří budou činit pokání. Čteme o tom: „Když vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ — Jan 3:16; 1. Jana 1:9.
Tento příklad pravé lásky, kterou prokazuje Jehova Bůh, když nám odpouští naše hříchy, je pro nás vzorem, který máme napodobovat. Jeho Slovo nám radí: „Staňte se k sobě navzájem laskavými, plnými něžného soucitu, ochotně si vzájemně odpouštějte, stejně jako vám Bůh také ochotně odpustil skrze Krista.“ (Ef. 4:32) Snad v žádném ohledu není pravost něčí lásky tak zkoušena nebo prokázána jako tím, zda je člověk ochoten odpouštět. Je daleko snažší dávat dary hmotné ceny, i velmi nákladné, než projevovat ušlechtilost a velkorysost tím, že odpouštíme.
Apoštol Petr shledal, že je velmi obtížné stále odpouštět, a proto se zeptal svého Mistra, Ježíše, zda se předpokládá, že odpustí svému bratru dokonce i sedmkrát. Jak odpověděl Ježíš? „Ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát“; jinými slovy naše vzájemné odpouštění má být bezmezné. (Mat. 18:21, 22) Petr si bezpochyby dobře pamatoval tato Ježíšova slova, protože po letech napsal: „Především mějte jeden k druhému vřelou lásku, protože láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8) Množství je velký počet, že ano? V Přísloví 10:12 dokonce čteme, že „láska přikrývá i všechna přestoupení“.
Kolik je každodenně příležitostí k odpouštění přímo v rodinném kruhu! Větších nebo menších chyb se dopouští manžel i manželka ve vzájemných vztazích nebo jako rodiče a stejně se dopouštějí chyb i děti. Některé větší chyby mohou mít vážné následky. Jak by měli reagovat ostatní členové rodiny? Měli by se snad vyjadřovat kriticky, například: ‚Jaká je to hloupá chyba! Jak jsi to jen mohl udělat?‘, nebo spíše s pochopením pro toho, kdo se dopustil této chyby, a měli by se snažit, aby následky byly co nejmenší, nebo ukazovat cesty k jejich zmírnění? Ne nadarmo se někdo vyjádřil, že ‚šťastné manželství je svazek dvou lidí, kteří si umějí odpouštět‘.
Totéž platí pro větší duchovní rodinu, k níž patří všichni křesťané. Nikdo není dokonalý, a proto ti, kteří se ujímají vedení ve sboru nebo v některé zemi, pravděpodobně někdy udělají chybu nebo se ve svém úsudku zmýlí. Jejich nedokonalost je skutečně zkouškou pro ty, nad nimiž mají dohled.
Je možno říci, že stejně jako ‚šťastné manželství je svazek dvou lidí, kteří si umějí odpouštět‘, tak i štěstí v křesťanském sboru závisí na tom, zda duchovní bratři a sestry jsou pohotoví si vzájemně odpouštět. Ježíš řekl, že jeho následovníci se poznají podle toho, že se budou navzájem milovat. (Jan 13:34, 35) Má-li být jejich láska pravá, musí se vyznačovat i tím, že jsou ochotni si navzájem odpouštět. Jak to vyjadřuje jedna „píseň království“:
„Pláč a nářek předejíti svým odpouštěním můžeš; uplatni milosrdenství, Boha napodobuješ. . . Ze srdce se snaž odpouštět; tuto ctnost stále pěstuj. Zanechej hořkosti, hněvu.“
Ve skutečnosti lze říci, že nutnost odpouštět vyplývá nejen z pravé lásky, ale také z moudrosti a ze smyslu pro právo. Jestliže neodpustíme druhým, Jehova Bůh neodpustí nám. Odpouštění přináší štěstí všem. Není snad odpouštění určitým způsobem dávání, jež přináší větší štěstí? (Mat. 18:35; Sk. 20:35) Smysl pro právo také vyžaduje, abychom odpouštěli. Jak to? Protože kdybychom neodpouštěli, přisuzovali bychom svým bratrům nesprávné pohnutky nebo bychom je posuzovali jako neodpustitelně nedbalé. Nevyžaduje však smysl pro právo, abychom s druhými jednali tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi? Přece bychom nechtěli, aby druzí posuzovali naše pohnutky nesprávně nebo tvrdě; přáli bychom si, aby nám odpouštěli. Proto musíme odpouštět svým bratrům. — Luk. 6:31.
Jsou tedy všechny důvody pro to, aby si křesťané vzájemně odpouštěli. Je to moudré a je to podle práva. Ale především je to projev nesobecké lásky, důkaz, že naše láska je pravá.