Otázky čtenářů
◼ Jestliže nějaký člen sboru chodí nepořádně, mohu si ho „označit“, když to uznám za nutné, nebo bych měl počkat, až pronesou starší proslov ohledně toho problému?
Označit si jiného křesťana je závažný krok, který by neměl být brán na lehkou váhu. Je nutno zjistit, kdy má být tento krok učiněn. Ale ve většině případů by měl být ten, kdo jedná nesprávně, označen teprve potom, když se starší vynasnažili mu pomoci a nakonec také přednesli ve sboru proslov o problému, v němž se dopouští nesprávného jednání.
Když apoštol Pavel psal Tesaloničanům o tom, že si mají označit členy toho sboru, napomínal tam určité osoby, které závažně nerespektovaly Boží rady. ‚Chodili nepořádně, vůbec nepracovali, ale vměšovali se do toho, co se jich netýkalo.‘ (2. Tes. 3:6, 10–12) Ačkoli Písmo odsuzuje lenost, nepořádné osoby nepracovaly a stávaly se tak pro ostatní nákladným břemenem. (Přísl. 6:6–11; 19:4, 5; 12:11, 24, 27; 24:30–34; 26:13–16) Pavel proto otevřeně mluvil proti jejich způsobu jednání. Vybízel dále všechny, aby si tyto osoby ‚označili‘ a vyhýbali se jim (zřejmě ve společenském ohledu), pokud tito lidé neuposlechnou vážnou radu udělenou před sborem.
Někteří si dnes kladou otázku, zda si mohou ‚označit‘ osobu, která jedná proti božské radě, i když ještě o takovém pochybení nepronesli starší ve sboru proslov. Mohou být velmi vzácné případy, kdy je to nutné. (Srovnej 1. Korinťanům 5:1, 2.) Jsou však důvody, proč je ve většině případů nejlépe počkat s ‚označením‘, dokud starší nepodniknou určité kroky, včetně proslovu ke sboru.
Za prvé, měli bychom mít jako nedokonalí lidé sklon ‚označení‘ zneužít jako určitý trest za nezávažné pochybení nebo osobní neshody. Ve sboru je snad některá sestra, která má drsnější osobnost. ‚Jde druhým na nervy‘ a těžko se s ní vychází. Některé sestry si proto řeknou, že by si ji měly ‚označit‘ a vyhýbat se jí. To by rozhodně neodpovídalo laskavé radě Ježíše, že máme být ke svým bratrům a sestrám milosrdní a že máme přehlížet jejich nedostatky a nezávažné chyby. Vzpomeň si například, čemu učil ve vzorové modlitbě, když řekl, kdy nám Bůh odpustí naše dluhy nebo přestupky. Ježíš nás vybízel, abychom se pohotově snažili rychle urovnávat stížnosti proti někomu jinému. (Mat. 5:23–25; 6:12) Proto by bylo nesprávné ‚označit si‘ některého bratra kvůli nezávažným osobním neshodám nebo kvůli nějakému nevýznamnému pochybení.
Za druhé bychom si neměli podle Pavlova dopisu ‚označovat‘ některé osoby jen proto, že jejich odlišná povaha, osobní vkus nebo soukromé názory vedly k nějakým nezávažným neshodám. Není nezbytně nutné, aby se starší snažili vmísit do takových věcí nebo v nich dávat radu. Měli by však jako Pavel dávat pozor na osoby, které závažným způsobem porušují biblické zásady (i když jejich pochybení ještě není tak závažným hříchem, za který by jim mohla být odňata pospolitost). Starší by měli soukromě radit takovým chybujícím nebo nepořádným lidem. Čteme o tom v Galaťanům 6:1: „I když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti.“
Jestliže se starší několikrát bezvýsledně snažili soukromě takovému člověku pomoci, mohou si o té věci pohovořit a rozhodnout, zda má někdo z nich přednést před sborem jednoznačný biblický proslov o této věci. Podobně jako Pavel sice nebudou jmenovitě poukazovat na ty, kteří závažným způsobem jednají proti Boží radě, ale vyjádří varování před nesprávným smýšlením nebo způsobem jednání. Tak si členové sboru osvěží v paměti Boží myšlenky a budou podníceni, aby byli bdělí a nedali se „nakazit“ nebo svést. Pak je na každém jednotlivém křesťanu, zda si podle Pavlových slov ‚označí‘ nepořádného a bude se vyhýbat jeho společnosti. A protože starší dali v této věci jednoznačnou radu, pochopí ten, který jedná nesprávně, proč druzí ve sboru odmítají jeho pozvání ke společenským stykům. — 2. Tes. 3:13–15.
Zpravidla je moudré nechtít si někoho jiného ‚označit‘, dokud starší otevřeně o věci nemluvili, podobně jako Pavel dával otevřenou radu ohledně nějaké závažné věci a teprve potom mohli jednotlivci uplatnit jeho radu týkající se ‚označení‘. Díváme-li se na věci z tohoto hlediska, nedostaneme se do nebezpečí, že bychom zneužili ‚označení‘ na nezávažné přestupky, otázky vkusu nebo osobních rozdílů v názorech. Dáme tím také najevo úctu ke starším jako milujícím pastýřům, kteří pečují o potřeby stáda. — 1. Petra 5:2.