Belšacar — korunní princ, nebo král?

BIBLIČTÍ učenci se již dlouho přou, kdo byl Belšacar. Podle biblické knihy Danielovy byl vládcem v Babylóně „král Belšacar“ a právě on konal velkou hostinu té osudné noci roku 539 př. n. l., kdy Cyrus Perský rozvrátil město. (Dan. 5:1) Problém tkví v tom, že Belšacarovo jméno uvádí jen Bible. Jiné rané historické záznamy je vynechávají a říkají, že vládcem Babylóna byl v té době Nabonidus. Mnozí na to pohlíželi jako na důkaz, že Danielova kniha je historicky bezcenná a že je pravděpodobně napsaná staletí po pádu Babylóna.

Tento závěr byl ovšem předčasný. Podle článku Alana Millarda v „Biblical Archeology Review“ (květen/červen 1985) byl roku 1854 v Iráku vykopán nápis obsahující modlitbu za dlouhý život a dobré zdraví Nabonida a jeho nejstaršího syna. Jak se syn jmenoval? Belšacar! Takže v Babylóně opravdu byl Belšacar! Od roku 1854 se našlo mnoho jiných nápisů, které to potvrzují. Žádný z nich ovšem nenazývá Belšacara králem. Mluví se o něm jako o synovi krále nebo korunním princi. Proto kritikové tvrdí, že autor Daniela se mýlil, když použil pojem „král Belšacar“.

Ani v tom však nemají pravdu. Jak to víme? Jednak byly podle Alana Millarda vykopány právní dokumenty z té doby, na nichž osoby přísahají při Nabonidovi a při Belšacarovi. Proč to má význam? Protože bylo zvykem, aby se přísahalo při bozích a při králi. Jedinou výjimkou jsou přísahy při Belšacarovi. Belšacar tedy zjevně měl zvláštní postavení. Zdá se, že Belšacar vlastně mnoho let vládl v Babylóně sám, zatímco jeho otec žil v oáze Tema v severní Arábii. V té době „svěřil [Nabonidus] kralování“ Belšacarovi, jak to ukazuje tabulka, která je nyní uložena v Britském muzeu.

Proč ho potom oficiální dokumenty nazývají „korunní princ“, zatímco Danielova kniha používá pojmu „král“? Odpověď nabízí archeologický objev v severní Sýrii. Roku 1979 tam byla vykonána socha krále starověkého Gozanu v životní velikosti. Na jejím oděvu jsou dva nápisy, jeden asyrsky a druhý aramejsky. Mezi těmi nápisy, jež byly téměř totožné, byl alespoň jeden zajímavý rozdíl. Text v jazyce asyrských pánů říkal, že vládce představovaný sochou je „místodržitel Gozanu“. Text v aramejštině, jazyce místních obyvatel, ho označuje jako „krále“.

Alan Millard z toho činí závěr, že zatímco oficiální nápisy mluví o Belšacarovi jako o korunním princi, „lze považovat za zcela normální, že takový neoficiální záznam jako kniha Danielova říká Belšacarovi ‚král‘. Vystupoval jako král, zástupce svého otce, ačkoli podle zákona snad králem nebyl. Přesné rozlišení by v příběhu, jejž vypráví Daniel, bylo nepodstatné a matoucí“.

To vše vyvolává otázku: jestliže byla kniha Danielova skutečně napsána staletí po pádu Babylóna, jak věděl její autor o Belšacarovi, kterého jiní historikové přehlíželi? A proč mu říkal „král“ podle zvyku, jemuž se rozumělo, když byl Belšacar naživu, ale v pozdějších staletích byl zapomenut? Zmínka o „králi Belšacarovi“ v knize Danielově je jistě silným důkazem, že kniha byla vpravdě napsána někým, kdo žil v Babylóně v šestém století př. n. l.