Potopa v legendách světa
POTOPA v Noemových dnech byla tak ničivou katastrofou, že na ni lidstvo nikdy nezapomnělo. O více než 2 400 let později o ní mluvil Ježíš Kristus jako o historické skutečnosti. (Matouš 24:37–39) Tato hrozná událost zapůsobila na lidský rod tak nesmazatelným dojmem, že se legendy o ní vyskytují po celém světě.
V knize Myths of Creation [Mýty o stvoření] odhaduje Philip Freund, že ve více než 250 kmenech a národech se vypráví přes pět set legend o potopě. Jak se dalo očekávat, byly tyto legendy v průběhu mnoha staletí přikrášleny množstvím vymyšlených událostí a postav. Ve všech je ovšem možné najít některé základní společné rysy.
Nápadné společné rysy
Když se lidé po potopě stěhovali z Mezopotámie, roznesli zprávy o této katastrofě do všech koutů země. Proto se příběhy o této nezapomenutelné události vyskytují mezi obyvateli Asie, ostrovů jižního Tichomoří i v Severní, Střední a Jižní Americe. To velké množství legend o potopě existovalo daleko dříve, než se tito lidé setkali s Biblí. A přece mají tyto legendy některé základní myšlenky společné s biblickou zprávou o potopě.
Některé legendy se zmiňují o tom, že před potopou na zemi žili obři, kteří se chovali násilnicky. Biblická zpráva podobně ukazuje, že před potopou na sebe neposlušní andělé brali hmotná těla, žili se ženami a zplodili rasu obrů, kterým se říkalo Nefilim. — 1. Mojžíšova 6:1–4; 2. Petra 2:4, 5.
Legendy o potopě obvykle mluví o jednom muži, který dostal výstrahu, že nějaký bůh způsobí potopu. Podle Bible varoval Jehova Bůh Noema, že odstraní ničemné násilníky. Bůh řekl Noemovi: „Konec všeho těla přišel přede mne, protože je země plná násilí kvůli nim; a hle, zničím je spolu se zemí.“ — 1. Mojžíšova 6:13.
Legendy zpravidla naznačují, že potopa přivodila celosvětové zničení. Podobně říká i Bible: „Vody tak velmi zaplavily zemi, že všechny vysoké hory, které byly pod celými nebesy, byly překryty. Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech životní síly činný, totiž všichni, kteří byli na suché půdě.“ — 1. Mojžíšova 7:19, 22.
Většina legend o potopě říká, že potopu přežil jeden muž společně s jednou nebo několika dalšími osobami. Podle mnohých legend se zachránil na lodi, kterou předtím postavil, a pak s ní spočinul na nějaké hoře. Podobně i Písma říkají, že Noe postavil archu. Také sdělují: „Přežil pouze Noe a ti, kteří s ním byli v arše.“ (1. Mojžíšova 6:5–8; 7:23) Podle Bible archa po potopě „spočinula na horách Araratu“, kde z ní Noe se svou rodinou vystoupili. (1. Mojžíšova 8:4, 15–18) Legendy také naznačují, že ti, kteří přežili potopu, znovu zalidnili zemi, a Bible ukazuje, že tak učinila Noemova rodina. — 1. Mojžíšova 9:1; 10:1.
Starověké legendy o potopě
Mějme nyní na zřeteli uvedené myšlenky a podívejme se na některé legendy o potopě. Můžeme začít u Sumerů, starověkého národa, který obýval Mezopotámii. Jejich podání o potopě bylo nalezeno na hliněné tabulce vykopané v sutinách Nippuru. Na této tabulce je napsáno, že sumerští bohové Anu a Enlil se rozhodli zničit lidstvo ohromnou potopou. Ziusudra dostal výstrahu od boha Enki a přežil se svou rodinou v neobyčejně velké lodi.
Babylónský epos o Gilgamešovi obsahuje mnoho podrobností. Podle něj navštívil Gilgameš svého předka Utanapištima, který kdysi dostal věčný život, když přežil potopu. V rozhovoru, k němuž pak došlo, Utanapištim prohlásil, že dostal pokyn, aby vystavěl loď a aby do ní vzal dobytek, divoká zvířata a svou rodinu. Postavil šestipodlažní loď v podobě krychle, jejíž každá strana byla asi šedesát metrů dlouhá. Vypráví Gilgamešovi, že bouře trvala šest dnů a šest nocí, a potom říká: „Co předtím udeřilo jako vojsko — uragán, potopa, bitevní úder — to vše sedmého dne ustalo. Moře se uklidnilo, vichřice pominula, potopa přestala. Díval jsem se na moře, a nebyl slyšet žádný zvuk hlasů. A ze všeho lidstva se stala hlína.“
Když plavidlo přistálo na hoře Nisir, Utanapištim vypustil holubici, která se vrátila k lodi, když nemohla najít žádné místo k odpočinku. Nato byla vypuštěna vlaštovka, a ta se také vrátila. Pak byl vypuštěn krkavec, a když se nevrátil, Utanapištim věděl, že voda opadla. Potom vypustil zvířata a přinesl oběť.
Tato velice stará legenda se poněkud podobá biblické zprávě o potopě. Chybí jí však názorné podrobnosti a jednoduchost biblické zprávy, neuvádí přiměřené rozměry archy ani časové období, o němž se zmiňují Písma. Podle eposu o Gilgamešovi například bouře trvala šest dnů a šest nocí, zatímco Bible říká, že „lilo na zemi čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“ — což byl trvalý prudký déšť, který nakonec pokryl celou zeměkouli vodou. — 1. Mojžíšova 7:12.
Bible se zmiňuje o osmi osobách, které přežily potopu, ale podle řecké legendy přežil pouze Deukalion a jeho manželka Pyrrha. (2. Petra 2:5) Podle této legendy obývali před potopou zemi násilníci, kterým se říkalo bronzoví muži. Bůh Zeus se rozhodl, že je zničí velkou potopou, a řekl Deukalionovi, aby postavil velkou truhlu a vstoupil do ní. Když potopa ustala, truhla spočinula na hoře Parnasu. Deukalion a Pyrrha sestoupili z hory a dali nový počátek lidstvu.
Legendy Dálného východu
V Indii existuje legenda o potopě, podle které ji přežil muž jménem Manu. Spřátelí se s malou rybkou, která velice vyroste a varuje ho před ničivou potopou. Manu si postaví loď, kterou ryba táhne, dokud nepřistane na jedné hoře v Himálaji. Když potopa ustane, Manu sestoupí z hory a společně s Idou, která vzniká z věcí, jež obětoval, dává nový počátek lidskému rodu.
Podle čínské legendy o potopě daruje bůh hromu dvěma dětem, které se jmenují Nuwa a Fuxi, jakýsi zub. Dává jim pokyn, aby jej zasadili a aby se ukryli v tykvi, která z něj vyroste. Ze zubu rychle vyrůstá strom a plodí ohromnou tykev. Když bůh hromu způsobí prudký liják, děti vlezou do tykve. Ačkoli při potopě, která nastane, se všechno ostatní obyvatelstvo země utopí, Nuwa a Fuxi přežijí a znovu zalidní zeměkouli.
V Severní, Střední a Jižní Americe
Severoameričtí Indiáni mají různé legendy, jejichž společným námětem je potopa, která zničila všechny, až na několik lidí. Například Arikarové, jeden z kmenů Kaddo, říkají, že zemi kdysi obývala rasa lidí, kteří byli tak silní, že se posmívali bohům. Bůh jménem Nesaru zničil tyto obry potopou, ale své lidi a také zvířata a kukuřici zachránil v nějaké jeskyni. Lidé z kmene Havasupai říkají, že bůh Hokomata způsobil potopu, která zničila lidstvo. Ale muž jménem Točopa zachránil svou dceru Pukehe tím, že ji těsně uzavřel v dutém kmeni.
Středoameričtí a jihoameričtí Indiáni mají legendy o potopě, které mají v podstatě podobné rysy. Mayové ve Střední Americe věřili, že velký dešťový had zničil svět záplavou vody. V Mexiku zase kodex Čimalpopoka říká, že potopa zaplavila hory. Bůh Tezkatlipoka varoval muže jménem Nata, který vydlabal kmen, v němž se schoval se svou manželkou, Nenou, dokud voda neopadla.
V Peru mají Činčaové legendu o pětidenní potopě, jež zničila všechny lidi kromě jednoho člověka, kterého jakási mluvící lama odvedla do bezpečí na jednu horu. Bolivijští a peruánští Aymarové říkají, že bůh Virakoča vystoupil z jezera Titicaca a stvořil svět a neobvykle velké, silné lidi. Protože ho toto první lidstvo rozhněvalo, Virakoča je zničil potopou.
Brazilští Indiáni Tupínambové vyprávěli o tom, že se jednou při velké potopě utopili všichni jejich předkové kromě těch, kteří přežili v kánoích nebo ve vrcholcích vysokých stromů. K mnoha jihoamerickým kmenům, které mají své legendy o potopě, patří například Kašinauaové v Brazílii, Makušiové v Guayaně, Karibové ve Střední Americe a Onové a Jahganové z Ohňové země v Jižní Americe.
Jižní Tichomoří a Asie
V celém jižním Tichomoří jsou rozšířené legendy o potopě, kterou přežilo několik lidí. Například na ostrovech Samoa se vypráví legenda o potopě, která v dávných dobách zničila všechny kromě Piliho a jeho manželky. Zachránili se na jakési skále a po potopě znovu zalidnili zemi. Na Havajských ostrovech se bůh Kane rozhněval na lidi a seslal potopu, aby je zničil. Pouze Nuʹu unikl ve velké lodi, která nakonec přistála na jedné hoře.
Ataové na filipínském ostrově Mindanao říkají, že země byla kdysi pokryta vodou, která zničila každého kromě dvou mužů a jedné ženy. Ibanové v Sarawaku na Borneu říkají, že pouze několik lidí uniklo potopě, když uprchli na nejvyšší kopce. Podle legendy filipínských Igorotů přežil pouze jeden bratr se sestrou, protože se uchýlili do bezpečí na horu Pokis.
V Rusku říkají sibiřští Sojotové, že se pohnula ohromná žába, na které spočívala země, a že to způsobilo celosvětovou potopu. Jeden starý muž ji se svou rodinou přežil na voru, který si předtím udělal. Když voda opadla, přistál vor na jedné vysoké hoře. Ugrofinové na západní Sibiři a v Maďarsku také říkají, že ti, kteří přežili potopu, použili vory, ale že byli vodou neseni do různých míst na zemi.
Společný původ
K jakému závěru můžeme dojít na základě těchto mnoha legend o potopě? V podrobnostech se sice velmi liší, ale některé rysy mají společné. Ty naznačují, že na jejich počátku byla nějaká ohromná a nezapomenutelná katastrofa. V průběhu staletí se sice příběhy rozmanitě měnily, ale základní námět je jako červená nit spojuje s jednou velkou událostí — s celosvětovou potopou, o níž mluví jednoduchá, nepřibarvená biblická zpráva.
Legendy o potopě nacházíme obvykle mezi národy, které přišly do styku s Biblí teprve v nedávných stoletích, a proto by bylo chybou tvrdit, že je ovlivnila její zpráva. The International Standard Bible Encyclopedia navíc říká: „Všeobecná rozšířenost zpráv o potopě se obvykle považuje za svědectví o tom, že došlo k celosvětovému zničení lidstva potopou. . . Navíc byly některé z těchto starověkých zpráv napsány lidmi, kteří velice odporovali hebrejsko-křesťanské tradici.“ (Svazek 2, strana 319) Můžeme tedy dojít ke spolehlivému závěru, že legendy o potopě potvrzují věrohodnost biblické zprávy.
Žijeme ve světě plném násilí a nemravnosti, a proto děláme dobře, jestliže si čteme biblickou zprávu o potopě, jak je zaznamenána v 6. až 8. kapitole první knihy Mojžíšovy. Budeme-li rozjímat o důvodu, proč tato celosvětová potopa přišla, že totiž lidé dělali věci v Božích očích ničemné — pochopíme, že je pro nás životně důležitou výstrahou.
Zanedlouho postihne nynější ničemný systém věcí Boží nepříznivý rozsudek. Naštěstí to však někteří lidé přežijí. Můžeme k nim patřit i my, jestliže dbáme slov apoštola Petra: „Svět [Noemovy doby] utrpěl zničení, když byl zatopen vodou. Týmž slovem jsou však nynější nebesa a země schraňovány k ohni a jsou zachovány ke dni soudu a zničení bezbožných lidí. . . Protože se to všechno má takto rozplynout, jakými lidmi byste měli být vy ve svatých činech chování a v skutcích zbožné oddanosti, když očekáváte a pevně chováte v mysli přítomnost Jehovova dne.“ — 2. Petra 3:6–12.
Budeme chovat pevně v mysli přítomnost Jehovova dne? Jestliže to děláme a jednáme v souladu s Boží vůlí, budeme se těšit z velkých požehnání. Ti, kteří se takovým jednáním líbí Jehovovi Bohu, mohou věřit v nový svět, o němž mluví Petr slovy: „Jsou však nová nebesa a nová země, které očekáváme podle [Božího] slibu, a v těch bude přebývat spravedlnost.“ — 2. Petra 3:13.
[Obrázek na straně 7]
Babylónské legendy o potopě se předávaly z generace na generaci
[Obrázek na straně 8]
Dbáš Petrovy výstrahy a chováš proto v mysli Jehovův den?