Otázky čtenářů

Po ekonomické stránce je obtížná doba a stále více jednotlivců i společností dochází k bankrotu. Je biblické, aby křesťan požádal o konkursní řízení?

Odpověď na tuto otázku dobře ilustruje tu skutečnost, že Boží slovo poskytuje praktické vedení i v záležitostech, které jsou ryze moderní. Řada zemí má zákony, které se týkají bankrotu. Tyto zákony se v různých zemích liší, a křesťanskému sboru nepřísluší, aby k této věci poskytoval právnické rady. Rozeberme si však toto právní opatření umožňující bankrot.

Jedním důvodem, proč vlády umožňují jednotlivcům i firmám ohlásit bankrot, je skutečnost, že těm, kdo půjčují peníze nebo poskytují úvěr (věřitelům), to zaručuje určitou ochranu. Chrání je to před firmami nebo lidmi, kteří si půjčují peníze nebo za půjčky ručí (dlužníky), ale své dluhy nesplácejí. Věřitelům se může zdát, že jedinou možností je podat soudu návrh, aby bylo s dlužníkem zahájeno konkursní řízení, a aby tak majetek dlužníka mohl posloužit k částečnému splacení dluhu.

Možnost ohlášení bankrotu slouží také jako záchranná síť pro čestné dlužníky, kteří skutečně nemohou věřitelům zaplatit. Dlužník může sám požádat o konkursní řízení, a věřitelé si tak mohou rozdělit část jeho majetku. Zákon však dlužníkovi dovoluje ponechat si dům nebo určitou minimální část majetku, aby mohl dál žít bez toho, že by mu jeho bývalí věřitelé neustále hrozili zabavením veškerého majetku nebo jeho části.

Je tedy zřejmé, že tyto zákony mají při finančních nebo obchodních operacích poskytnout určitou ochranu oběma stranám. Podívejme se nyní, jaké užitečné rady nám dává Bible.

Stěží by si ten, kdo přečetl Bibli od začátku do konce, nepovšiml, že Bible zadlužování nepodporuje. Můžeme najít taková varování, jako je například v Příslovích 22:7: „Bohatý, ten panuje nad těmi, kteří mají málo prostředků, a kdo si vypůjčuje, je sluhou toho, kdo poskytuje půjčku.“

Vzpomeň si také na Ježíšovo podobenství z Matouše 18:23–34 o otrokovi, který měl veliký dluh. „Jeho pán nařídil, aby byl prodán on a jeho manželka a děti a všechno, co měl,“ ale potom se nad ním pán, král, smiloval a projevil mu milosrdenství. A když se později ukázalo, že tento otrok je nemilosrdný, pán ho „vydal žalářníkům, dokud nesplatí všechno, co dlužil“. Očividně nejlepší a doporučenou ochranou je peníze si vůbec nepůjčovat.

Boží služebníci ve starověkém Izraeli také měli obchodní jednání a také občas poskytovali nebo si brali půjčky. Co jim Jehova řekl, že mají dělat? Jestliže si někdo chtěl půjčit peníze, aby mohl začít podnikat nebo svou činnost rozšířit, bylo legální a normální, aby Hebrejci požadovali úrok. Bůh však své služebníky vybízel, aby byli nesobečtí, když půjčovali peníze Izraelitovi, který byl v nouzi. Neměli těžit z nezdaru jiného člověka tím, že by požadovali úrok. (2. Mojžíšova 22:25) Pátá Mojžíšova 15:7, 8 říká: „V případě, že . . . jeden z tvých bratrů . . . zchudne . . . , měl bys mu . . . štědře otevřít svou ruku a rozhodně mu půjčit na zástavu tolik, kolik potřebuje, čehokoli se mu nedostává.“

Podobná laskavost nebo ohleduplnost je vidět z předpisu, který říkal, že věřitel by dlužníkovi neměl vzít věci, které jsou nezbytně nutné k životu, například žernov (mlýnský kámen) nebo oděv, který člověk potřebuje, aby mu v noci bylo teplo. — 5. Mojžíšova 24:6, 10–13; Ezekiel 18:5–9.

Ne všichni Židé samozřejmě přijali a uplatňovali ducha těchto láskyplných zákonů, které jim dal jejich velký Soudce a Zákonodárce. (Izajáš 33:22) Někteří chamtiví Židé zacházeli se svými bratry velmi nelítostně. Dnes jsou někteří věřitelé také nelítostní a mají nerozumné požadavky, a to i při jednání s upřímnými křesťany, kteří nejsou momentálně schopni platit splátky, protože je postihla nějaká nepředvídaná událost. (Kazatel 9:11) Tím, že jsou neoblomní a příliš nároční, mohou světští věřitelé donutit takového dlužníka k tomu, že se musí chránit. Jak? V některých případech věřitelé uznají pouze jeden právní krok — ohlášení bankrotu. Křesťan, který nebyl chamtivý ani nedbalý, tedy může požádat o konkursní řízení.

Měli bychom si však být vědomi i druhé stránky věci. Křesťan upadl do dluhů možná proto, že neměl sebeovládání v tom, kolik peněz utrácel a za co, nebo proto, že nebyl ve svých obchodních rozhodnutích dostatečně prozíravý. Měl by se tedy snad ke svým dluhům stavět lhostejně a využít možnosti rychlého úniku tím, že by ohlásil bankrot, a tak kvůli svému špatnému úsudku poškodil druhé lidi? Bible takovou nezodpovědnost ve finančních záležitostech neschvaluje. Boží služebníky vybízí, aby jejich ano znamenalo ano. (Matouš 5:37) Vzpomeň si také na Ježíšův výrok o tom, že máme spočítat náklady dříve, než začneme stavět věž. (Lukáš 14:28–30) V souladu s touto radou by křesťan měl důkladně zvážit všechny případné nepříjemné důsledky dříve, než si vezme finanční půjčku. Když na sebe vezme nějaký dluh, měl by cítit odpovědnost za to, zda splatí to, co nějakému člověku nebo společnosti dluží. Jestliže bude mnoho lidí považovat křesťana za nezodpovědného nebo nedůvěryhodného člověka, možná přijde o dobrou pověst, kterou se snažil získat, a nebude už mít znamenité svědectví od lidí, kteří jsou vně. — 1. Timoteovi 3:2, 7.

Vzpomeň si, co nám říká Žalm 15:4 o tom, jaké lidi Jehova vítá. Čteme tam: „[Ten, koho Jehova schvaluje] přísahal na to, co je pro něho špatné, a přece to nemění.“ Ano, Bůh očekává, že křesťané budou se svými věřiteli jednat tak, jak by si přáli, aby lidé jednali s nimi. — Matouš 7:12.

Jestliže to shrneme, docházíme k závěru, že Bible nevylučuje možnost v extrémním případě využít ochranu, kterou césar poskytuje prostřednictvím zákonů o bankrotu. Křesťané by však měli být mimořádně čestní a spolehliví. Měli by tedy dávat dobrý příklad a skutečně si přát, aby své finanční závazky splnili.