Jejich světlo nepřestalo zářit
V BIBLICKÝCH dobách prožívali věrní svědkové Jehovovi různá zklamání a těžkosti. Museli se vyrovnávat s odporem a se zdánlivými nezdary. Ale i když někdy ztráceli odvahu, nevzdávali se. Výsledkem bylo, že jejich světlo nepřestalo zářit.
Například prorok Jeremjáš byl pověřen, aby se stal Božím prorokem pro odpadlý judský národ. Oznamoval výstrahu před přicházejícím zničením Jeruzaléma. (Jeremjáš 1:11–19) Jeremjáš měl kvůli tomu se svými krajany, kteří si mysleli, že sýčkuje, mnoho sporů.
Kněz Pašchur, vedoucí pověřenec v Božím domě, jednou Jeremjáše udeřil za to, co prorokoval, a dal ho do klády. Po tomto zdánlivém neúspěchu Jeremjáš řekl: „Po celý den jsem se stal předmětem smíchu; každý se mi posmívá. Vždyť kdykoli promluvím, křičím. Provolávám násilí a plenění. Vždyť Jehovovo slovo se mi stalo příčinou k pohaně a k pošklebkům po celý den.“ Prorok ztratil odvahu do té míry, že dokonce řekl: „Nebudu se o něm [o Jehovovi] zmiňovat a nebudu již mluvit v jeho jménu.“ (Jeremjáš 20:1, 2, 7–9)
Jeremjáš se však této ztrátě odvahy nepoddal. O ‚Jehovově slově‘ prohlásil: „Prokázalo se to v mém srdci jako hořící oheň uzavřený v mých kostech; a unavilo mě zadržování a nebyl jsem schopen to snášet.“ (Jeremjáš 20:8, 9) Jeremjáš byl podporován svatým duchem a své pověření splnil, protože měl mocnou touhu oznamovat Boží prohlášení.
Apoštol Pavel měl také spoustu důvodů k tomu, aby ztratil odvahu, a skutečně by ji ztratil, kdyby se vzdal. Zažil přírodní pohromy, ztroskotání lodi, pronásledování a bití. A navíc ‚se na něj den co den řítila úzkost o všechny sbory‘. (2. Korinťanům 11:23–28) Ano, Pavel se denně musel vyrovnávat s problémy a přitom se obával o sbory, které pomáhal zakládat. Mimoto byl nedokonalý a musel se potýkat s ‚ostnem v těle‘ — pravděpodobně se špatným zrakem. (2. Korinťanům 12:7; Římanům 7:15; Galaťanům 4:15) Pavlovi se dokonce doneslo, že někteří lidé za jeho zády mluví proti němu. (2. Korinťanům 10:10)
Pavel však nedovolil, aby ho tato ztráta odvahy zdrtila. Jistě nebyl žádný nadčlověk. (2. Korinťanům 11:29, 30) Proč však zůstal „zapálený“? Za prvé proto, že ho jeho druhové podporovali. Někteří z nich ho dokonce doprovodili do Říma, kde byl v domácím vězení. (Skutky 28:14–16) Za druhé proto, že apoštol se na svou situaci díval vyrovnaně. Provinilcem nebyl on, ale jeho pronásledovatelé a protivníci. Ke konci svého pozemského života zhodnotil svou službu jako dobrou a řekl: „Od tohoto času je pro mne vyhrazena koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán, ten spravedlivý soudce, jako odměnu.“ (2. Timoteovi 4:8)
Pavel se navíc neustále modlil k Bohu a ‚Pán stál při něm a vlil do něj sílu‘. (2. Timoteovi 4:17) „Ke všemu mám sílu,“ řekl, „mocí toho, kdo mi předává sílu.“ (Filipanům 4:13) K tomu, aby ve službě Jehovovi pokračoval, Pavlovi pomohla komunikace s Bohem a se spolukřesťany a dobré ohodnocení své vlastní služby.
Bůh Pavla inspiroval, aby napsal: „Nevzdávejme se tedy konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (Galaťanům 6:7–9) Co sklidíme? Věčný život. Buďme tedy jako Jeremjáš, jako Pavel a také jako jiní věrní Jehovovi svědkové, o kterých píše Bible. Ano, buďme jako oni a neztrácejme odvahu. Kéž naše světlo nepřestane zářit. (Srovnej Matouše 5:14–16.)
[Obrázky na straně 25]
Pavel a Jeremjáš nepřipustili, aby jejich světlo přestalo zářit