Šechem — Město v údolí

V SAMOTNÉM srdci krajiny, kterou Bůh vybral pro svůj lid, sevřené mezi horami Ebal a Gerizim leží město Šechem. Právě zde Jehova před téměř čtyřmi tisíci lety Abrahamovi slíbil: „Tvému semeni dám tuto zemi.“ (1. Mojžíšova 12:6, 7)

V souladu s tímto slibem se u Šechemu utábořil Abrahamův vnuk Jákob a postavil tam oltář, který nazval „Bůh je Bohem Izraele“. Jákob na tomto místě pravděpodobně vykopal studnu, aby měl dost vody pro svou rodinu a stáda; později se stala známou jako „Jákobův pramen“. (1. Mojžíšova 33:18–20; Reference Bible, poznámka pod čarou; Jan 4:5, 6, 12.)

Ale ne všichni členové Jákobovy rodiny prokázali horlivost pro pravé uctívání. Dina, jeho dcera, hledala v Šechemu přátele mezi mladými Kananejkami. Dina, která byla tehdy mladá, odcházela z bezpečných stanů své rodiny a začala navštěvovat blízké město, kde chtěla najít přátele.

Jak se mladí muži z města mohli dívat na tuto mladou pannu, která pravidelně navštěvovala jejich město očividně bez doprovodu? Syn jednoho náčelníka „ji uviděl, a pak ji vzal a lehl si s ní a znásilnil ji“. Proč se Dina vystavovala nebezpečí a scházela se s nemravnými Kananejci? Bylo to proto, že cítila potřebu být ve společnosti svých vrstevnic? Byla svéhlavá a toužila po nezávislosti jako někteří její bratři? Přečti si zprávu z 1. Mojžíšovy a pokus se porozumět, jaký zármutek a jakou ostudu museli Jákob a Lea pociťovat kvůli tragickým následkům, jež toto Dinino navštěvování Šechemu přineslo. (1. Mojžíšova 34:1–31; 49:5–7; viz také Strážnou věž č. 22, 1985, strany 29–31.)

Téměř o tři sta let později bylo znovu jasně ukázáno, co s sebou nese to, když se nedbá teokratických pokynů. Jozue u Šechemu zorganizoval jedno z nejpozoruhodnějších shromáždění v dějinách Izraele. Představte si tu scénu v údolí. Více než milion lidí — muži, ženy, a děti — patřící k šesti izraelským kmenům stojí před horou Gerizim. Na druhé straně téhož údolí, před horou Ebal, stojí přibližně stejný počet lidí z ostatních šesti kmenů.a A dole, mezi těmito dvěma zástupy Izraelitů, stojí u truhly smlouvy kněží a Jozue. Není to působivé? (Jozue 8:30–33)

Hory tyčící se nad tímto ohromným zástupem lidí byly pěkným znázorněním ostrého protikladu nádhery a pustoty. Svahy na vršku Gerizimu vypadají zeleně a úrodně, kdežto ebalské jsou převážně šedé a pusté. Cítíte to napětí, když Izraelité se zatajeným dechem čekají, až Jozue promluví? V tomto přírodním amfiteátru se každý zvuk pěkně nese.

Lid naslouchá, když Jozue čtyři až šest hodin čte ‚knihu Mojžíšova zákona‘. (Jozue 8:34, 35) Izraelité stojící před horou Gerizim vyslovují jasné Amen! na každé požehnání, kdežto ti stojící před horou Ebal svým Amen! zdůrazňují každé zlořečení. To, že hora Ebal vypadá pustě, lidu možná připomíná strašlivé následky neposlušnosti.

„Prokletý je ten, kdo zachází se svým otcem nebo svou matkou s opovržením,“ varuje Jozue. Více než milion lidí jednohlasně odpovídá: „Amen!“ Jozue čeká, než tato hřímající odpověď dozní, a pak pokračuje: „Prokletý je ten, kdo odsune zpátky mezník svého bližního.“ Šest kmenů a mnoho cizích usedlíků opět volá: „Amen!“ (5. Mojžíšova 27:16, 17) Kdybys tam byl, mohl bys na toto shromáždění mezi horami zapomenout? Nevtiskla by se ti snad tato slova o potřebě být poslušný nesmazatelně do mysli?

Přibližně o dvacet let později, krátce před svou smrtí, Jozue svolal národ k Šechemu znovu, aby posílil jejich odhodlání. Přiměl je učinit volbu, která je před každým z nás. „Vyvolte si dnes, komu budete sloužit,“ řekl. „Ale já, já a má domácnost, my budeme sloužit Jehovovi.“ (Jozue 24:1, 15) Tato shromáždění u Šechemu v lidech jistě posílila víru a trvale na ně zapůsobila. Ještě mnoho let po Jozuově smrti Izraelité napodobovali jeho příklad věrnosti. (Jozue 24:31)

Asi o patnáct století později, když Ježíš odpočíval ve stínu hory Gerizim, došlo k příjemnému rozhovoru. Ježíš byl po dlouhé cestě zemdlený a seděl u Jákobova pramene, když přišla Samaritánka se džbánem na vodu. Ženu značně překvapilo, že ji Ježíš požádal o vodu, protože Židé se Samaritány nemluvili, natož aby pili z jejich nádob. (Jan 4:5–9) Ale Ježíšova další slova ji překvapila ještě více.

„Každý, kdo pije z této vody, dostane zase žízeň. Kdokoli pije z té vody, kterou mu chci dát, vůbec nikdy nedostane žízeň, ale voda, kterou mu chci dát, se v něm stane pramenem prýštící vody, jež předává věčný život.“ (Jan 4:13, 14) Představte si, jak musel tento slib ženu zaujmout, protože čerpat vodu z této hluboké studně bylo namáhavé. Přestože jsou Jeruzalém a hora Gerizim z historického hlediska významné, Ježíš dále vysvětlil, že žádné z těchto míst není nezbytné k tomu, aby se lidé mohli přiblížit k Bohu. Podstatný je postoj srdce a chování, a ne nějaké místo. „Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou,“ řekl. „Neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali.“ (Jan 4:23) Tato slova byla jistě velmi hřejivá. Lidé byli v tomto údolí opět vybídnuti ke službě Jehovovi.

Dnes vedle sutin starověkého Šechemu leží město Nablus. Údolí stále dominují hory Gerizim a Ebal, mlčenliví svědkové minulých událostí. Jákobovu studnu na úpatí těchto hor je stále možné navštívit. Zamyslíme-li se nad událostmi, které se tam staly, připomeneme si, jak důležité je držet se pravého uctívání — přesně jak nás to učil Jozue i Ježíš. (Srovnej Izajáše 2:2, 3.)

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 31]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.