Svatby, které Jehovu ctí

Tento článek o křesťanských svatbách byl původně připraven v Etiopii, a to proto, aby v amhárštině poskytl užitečné vedení mnoha lidem v této zemi, kteří se nedávno stali svědky Jehovovými. Pojednává o některých místních tradicích a zvycích, jež se mohou lišit od zvyků, které jsou v místě, kde žijete. Toto srovnání bude pro vás možná zajímavé. Článek zároveň předkládá vyrovnané biblické rady. Poznáte, že budou uplatnitelné i pro vás, třebaže u vás jsou svatební zvyky odlišné.

Jeden znamenitý studijní článek ve Strážné věži č. 19, 1984 se jmenoval „Křesťanské svatby, jež působí radost“. Následující článek v tomtéž vydání byl nazván „Vyrovnaně se radovat při svatebních hostinách“. (Jestliže někdo uvažuje o manželství, další moudré rady nalezne v knihách Vytvářet šťastný rodinný život, kapitola 2, a Využij co nejlépe své mládí, kapitoly 19 a 20.)a Od vydání těchto článků se stalo svědky Jehovovými mnoho lidí, a proto chceme zopakovat ty myšlenky, které jsou v naší zemi zvláště praktické, a přidat některé další užitečné podněty, které nám pomohou pořádat svatby, jež jsou Jehovovi, Původci manželství, ke cti.

Otázka, která si zaslouží pozornost jako první, je tato: Kdy by se měla svatba konat? Mělo by být datum zvoleno podle toho, kdy je tradiční doba svateb? V některých místech lidé věří, že každé manželství uzavřené v jinou dobu v roce nebude mít úspěch. Je to pověra, jež není ničím podložena, protože mnoho manželských dvojic šťastně a jednotně slouží Jehovovi, ačkoli se nevzaly během tradičního období. V tomto smyslu nevěříme na štěstí nebo smůlu. (Izajáš 65:11; Kolosanům 2:8) Jestliže uspořádáme svatbu podle pověr našich nevěřících příbuzných, nepomůžeme jim, aby viděli rozdíl mezi pravdou a klamem. Skutečností ale je, že každý křesťan může do manželství vstoupit v kterémkoli měsíci.

Má-li se po nezbytném občanském obřadu konat svatební proslov, bylo by moudré nenechat mezi těmito událostmi uplynout mnoho dnů. Jestliže nějaká dvojice bude chtít mít svatební proslov v sále Království, měli by delší dobu předem požádat sborové starší o dovolení použít sál. Místní starší si zjistí, zda budou moci s čistým svědomím dovolit, aby byl obřad v sále uspořádán. Doba obřadu by se měla stanovit tak, aby nebyla nijak narušena činnost sboru. Bratr vybraný jako řečník pro svatební proslov se s budoucím ženichem a nevěstou setká předem, aby jim mohl dobře poradit. Ujistí se, že uzavření manželství nabrání žádné morální ani právní překážky a že může souhlasit se společenským setkáním, které možná bude následovat. Svatební proslov by měl trvat asi půl hodiny, měl by být přednesen důstojně a měl by být zaměřen duchovně. Svatební proslov je rozhodně mnohem důležitější než jakákoli hostina, která snad bude následovat.

Křesťanská svatba je vhodnou příležitostí k tomu, abychom dali najevo, že ‚nejsme částí světa‘. (Jan 17:14; Jakub 1:27) Naše spořádanost by měla přímo vynikat. To znamená, že bychom měli přijít včas a nenechat lidi čekat, čímž bychom mohli narušit sborovou činnost. Toho si musí být vědoma zvláště nevěsta, protože světští příbuzní ji mohou navádět, aby přišla pozdě — jako kdyby se tím nějak zdůrazňovala její důležitost. Když bude zralá křesťanka dochvilná, ukáže tím, že za podstatné považuje duchovní vlastnosti, například pokoru a ohleduplnost. Když je přizván fotograf, je spořádanost také zapotřebí. Je vhodné na něm požadovat, aby měl sako, kravatu a společenské kalhoty a aby fotografováním nenarušoval proslov. Během modlitby by se fotografovat nemělo. Naše spořádanost bude Jehovovi ke cti a bude znamenitým svědectvím. Vůbec není třeba se přizpůsobovat společenským zvykům, které by mohly skutečný význam této události zastínit.

K úspěšné svatbě není hostina nutná, ale Písmo proti takové radostné události nic nenamítá. Takové setkání pravých křesťanů by se však mělo lišit od světských hostin, které se vyznačují výstředností, silným pitím, přejídáním, divokou hudbou, podmanivým tancem, a dokonce rvačkami. „Hýření“ zařazuje Bible mezi skutky těla. (Galaťanům 5:21) Dohled nad setkáním je snazší, pokud nejde o příliš velkou společnost. Není třeba podle rozšířeného zvyku stavět stan. Jestliže se někdo z důvodu místa nebo počasí rozhodne stan použít, je to jeho osobní věc.

Zkušenosti ukázaly, že počet hostů se dá dobře omezit pomocí jmenovitých pozvánek. Je prozíravější zvát jednotlivce, a ne celé sbory. My ostatní bychom měli taková omezení respektovat, protože jsme pořádkumilovní křesťané. Pozvánky nám také pomohou vyhnout se nepříjemné situaci, k níž by mohlo dojít, kdyby na hostinu přišla vyloučená osoba. Kdyby se to totiž stalo, mnoho bratrů a sester by mohlo odejít. (1. Korinťanům 5:9–11) Jestliže dvojice pozve nevěřící příbuzné nebo známé, bude jejich počet nepochybně omezený, protože za důležitější považuje ty, kdo „jsou nám příbuzní ve víře“. (Galaťanům 6:10) Některé dvojice pozvaly světské známé nebo příbuzné na svatební proslov, ale ne na hostinu. Proč? Nastaly případy, kdy světští příbuzní způsobili na svatební hostině tak trapnou situaci, že tam mnoho bratrů a sester nemohlo déle zůstat. Některé dvojice uspořádaly pouze malou recepci s blízkými členy rodiny a křesťanskými přáteli.

V souladu s textem v Janovi 2:8, 9 je praktické určit si „vedoucího hostiny“. Ženich si jistě vybere důvěryhodného křesťana, který dohlédne na pořádek a dodržování vysokých měřítek. Když hosté přinášejí dary, mělo by to probíhat bez ‚okázalého vystavování‘. (1. Jana 2:16) Hudba by měla být příjemná, bez pochybných textů; neměla by být příliš hlasitá nebo v divokém rytmu. Mnoho křesťanů zjistilo, že nejlepší je dát hudbu předem poslechnout sborovému staršímu. Svízel může být s výběrem tance, protože mnoho tradičních tanců pochází z tanců oslavujících plodnost a zdůrazňují nepatřičnou smyslnost. Krájení svatebního dortu a jeho servírování se sklenicí šampaňského bylo někdy pro světské lidi signálem, aby se „odvázali“. Mnoho křesťanských dvojic se rozhodlo, že na svatební hostině nebudou žádné alkoholické nápoje, a tak se vyhnuly problémům.

Chceme ctít Jehovu, a proto se budeme vyhýbat okázalosti a nebudeme k sobě přitahovat nadměrnou pozornost. Dokonce i světské publikace zavrhují oblíbený trend být výstřední. Bylo by skutečně nemoudré, kdyby se manželé kvůli fantastické svatbě zadlužili, a pak po léta žili v odříkání, aby zaplatili dluhy, které si udělali za jediný den! Je samozřejmé, že jakýkoli oděv pro tuto slavnost by měl být slušný a upravený, hodící se k člověku, který vyznává, že hluboce ctí Boha. (1. Timoteovi 2:9, 10) Článek „Křesťané mají konat svatbu v rozumném rámci“ (Strážná věž č. 18, 1969) obsahoval toto zajímavé vyjádření o šatech:

„Svatba je zvláštní příležitost, a proto ženich a nevěsta chtějí obvykle vypadat slavnostně a úhledně. To však neznamená, že by museli mít určitý druh obleku. Nejlépe je řídit se místní módou, náklady a osobním vkusem. . . . Bylo by však rozumné kupovat drahý svatební oblek, kdybychom tím finančně zatížili sebe nebo jiné? . . . Mnohé nevěsty . . . si svatební šaty vypůjčí od milé přítelkyně nebo příbuzné. Jiným opět dělá velkou radost, když si mohou zhotovit svatební šaty samy, a to podle možnosti tak, aby je opět mohly později nosit při jiných příležitostech. Je také naprosto v pořádku, když se svatební dvojice objeví ve svatebním dni ve svých nejlepších obvyklých šatech. . . Jiní, kteří by si snad mohli dovolit nákladnou svatbu, dají možná přednost prosté svatbě pro přítomné kritické dny.“

Ani svatebčanů nemusí být mnoho. Také oni nebudou chtít svým oděvem a jednáním přitahovat nepatřičnou pozornost. Vyloučené osobě se sice může dovolit, aby přišla na proslov do sálu Království, ale Strážná věž č. 19, 1984 napsala: „Nebylo by vhodné, aby byli ve svatební společnosti vyloučení nebo osoby, jejichž nechvalně známý způsob života byl v příkrém rozporu s biblickými zásadami.“

Ačkoli Ježíš přišel na svatbu, těžko si můžeme představit, že by schválil rozšířený zvyk, kdy kolona aut objíždí město a troubí; policie takové řidiče dokonce pokutuje. (Viz Matouše 22:21.) Ve všech těchto věcech křesťané nenapodobují okázalost nebo skutky charakteristické pro lidi z národů, ale projevují moudrost, která je u skromných. (Přísloví 11:2)

Co však dělat, když se máme zúčastnit svatby sousedů, světských spolupracovníků nebo vzdálených příbuzných a známých? V této věci musí každý křesťan učinit osobní rozhodnutí. Je dobré mít na mysli, že náš čas je vzácný, protože ho potřebujeme na kazatelskou službu, osobní studium a jiné rodinné a sborové činnosti. (Efezanům 5:15, 16) O víkendech míváme shromáždění a kazatelskou službu, a nechceme o tyto věci přijít. (Hebrejcům 10:24, 25) Doba mnoha svateb koliduje s dobou sjezdů nebo dobou zvýšené služby v období Památné slavnosti. Neměli bychom připustit, aby nás něco odvedlo od zvláštního úsilí, které v souvislosti s návštěvou Památné slavnosti vynakládají naši bratři na celém světě. Než jsme poznali pravdu, mnoho času jsme strávili se světskými lidmi a možná za okolností, které Boha zneuctívají. (1. Petra 4:3, 4) Nyní máme jiný žebříček hodnot. Vždycky je možné popřát světské dvojici štěstí tím, že jim zašleme blahopřání nebo je krátce navštívíme nějaký jiný den. Někteří křesťané využili tyto příležitosti ke svědectví a to tak, že dvojici seznámili s vhodnými biblickými texty pro novomanžele.

Svatba, na níž se berou v úvahu duchovní hlediska, a ne světská, jistě bude Jehovovi ke cti. Křesťané z ní budou mít radost, když zůstanou odděleni od světa a jeho pověr a hýření, když nepřipustí, aby byla narušena jejich řádná teokratická činnost, a když projeví skromnost, a ne okázalost. Budou na tuto událost moci vzpomínat s dobrým svědomím a s radostí. Kéž na všech našich křesťanských svatbách projevujeme moudrost a rozumnost, a kéž jsou pro upřímné lidi dobrým svědectvím.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24 a 25]

Křesťané se otrocky neřídí každým místním svatebním zvykem