Tlachání — Proč je tak přitažlivé?

ČÍNSKY to je šén-tán; finsky juoru; italsky pettegolézzo; španělsky chisme. Ano, tlachání je všeobecně rozšířené. V některých jazycích má toto slovo jednoznačně záporný význam.

Je to proto, že plané řeči často přerostou do škodlivého nebo zlomyslného rozhovoru. Může se z nich dokonce stát i vyložená pomluva, jež je definována jako „výrok, který falešně obviňuje nebo překrucuje skutečnosti, očerňuje a poškozuje něčí pověst“. Nedivíme se tedy, že jedno staré přísloví říká: „Tlachání přináší hněv stejně jistě, jako severní vítr přináší déšť.“ — Přísloví 25:23, Today’s English Version.

Proč tlachání často neodoláme a proč se nám zdá tak přitažlivé, i když víme, jak může škodit? A jak můžeme nalézt hranici mezi škodlivým a neškodným rozhovorem o jiných?

Tlachání — výměna informací

Lidi vede k tlachání docela prostý důvod: jednoduše se o sebe zajímají. Je proto přirozené, že máme sklon hovořit o jiných. Jak to jednou řekl antropolog Max Gluckman: „Podstatnou část každého dne tráví většina z nás povídáním. Myslím si, že kdybychom si měli vést záznamy o tom, jak využíváme den, klábosení by pro některé z nás bylo po ‚práci‘ hned na druhém místě.“

Nenucený rozhovor vedený v umírněném a laskavém duchu může sloužit k výměně užitečných informací, může být prostředkem, díky němuž se dozvídáme o nejnovějších událostech. Může se dotýkat takových nevinných věcí jako: kdo vstoupil do manželství, kdo čeká rodinu a kdo zemřel, anebo to prostě může být pouze vtipný rozhovor bez jakékoli škodolibosti.

Avšak velmi často se stává, že plané řeči překročí hranice slušnosti a dobrého vkusu. Fakta se přikrášlí, zveličí nebo překroutí. Vtipný je ten, kdo někoho poníží. Soukromí je narušeno. Důvěrné záležitosti jsou vyzrazeny. Pověst je poškozena nebo zničena. Věci, které si zasluhují chválu, jsou zastřeny stížnostmi, postranními řečmi a hledáním chyb. To, že nebylo cílem uškodit, je jen slabou útěchou pro toho, o kom se mluví. Škodlivé tlachání se proto dá přirovnat ke kusu bláta vrženému na čistou stěnu. Možná, že tam neulpí, ale vždy po sobě zanechá špinavý otisk.

Zařadit se do společnosti

Další důvod, proč se můžeme nechat snadno svést k tlachání, je naše přirozená touha po oblíbenosti a po tom, aby nás druzí uznávali. „Ať se na to podíváte z jakéhokoli hlediska,“ napsali psychologové John Sabini a Maury Silver, „prostě máte povinnost mluvit; a tlachání je příjemným, jednoduchým a všeobecně uznávaným způsobem, jak tuto povinnost splnit.“ (Moralities of Everyday Life, Morální zásady všedního života) Rozhovor o jiných je tedy do určité míry užitečným pohonem konverzace, prostředkem, jak se zařadit do společnosti.

Problémem je však to, že lidé se daleko více zajímají o negativní informace než o pozitivní. A zdá se, že někteří se přímo těší ze senzačních zpráv, které překračují všechny meze. Tlacháním si lze opravdu získat pozornost — čím křiklavější nebo skandálnější je takové tučné sousto, tím lépe. Zřídka se někdo stará o to, jak řádně doložit šokující údaje.

Tlachání ve sdělovacích prostředcích

Tento druh tlachání se dovolává další lidské slabosti — neukojitelné zvědavosti. Milujeme tajemství. Jsme rádi, když máme důvěrné informace. Již v roce 1730, kdy si Benjamin Franklin zavedl v novinách Pennsylvania Gazette sloupek klípků, se poznalo, že lidé za tlachání rádi zaplatí.

A novinářské klípky se dožily i dneška — a dokonce se jim daří velmi dobře. Novinové stánky v Evropě jsou obvykle plné bulvárních plátků, které uveřejňují příběhy o královských rodinách, automobilových závodnících a dalších známých osobnostech. Jeden článek v novinách proto nazval klípky velkým obchodem.

Ale je vhodné, abychom byli posedlí zvědavostí po tom, co se děje v soukromí lidských domovů, ložnic a v lidských myslích? Může snad být četba a sledování námětů, které vzbuzují nemravné tužby, vůbec zdravá? Je zřejmé, že klípky ve sdělovacích prostředcích zacházejí ve své zvědavosti za rozumné meze.

„Jedna paní povídala“

Nepodložené zprávy a dezinformace jsou také zdrojem škodlivého tlachání. Přinášejí často trpké ovoce. Mají na svém kontě zmatek, smrt a dalekosáhlé škody. Jenom ztráty pro samotný obchodní systém se nedají vyčíslit. Jistá společnost, která řídí provoz restaurací s rychlým občerstvením musela vynaložit více než jeden rok na potření falešných zpráv, že v jejích hamburgrech jsou červi. Jiné společnosti, která vyrábí prací prostředky, to trvalo roky a utratila milióny dolarů, než umlčela pomluvy, že má ve znaku označení satana a že samotná tato společnost je nějak zapojena do uctívání démonů.

Avšak nepodložené zprávy působí nejvíce škody a bolesti jednotlivcům. Fantastické historky mohou totiž vzbuzovat úžas, a proto lidé mají sklon je podporovat, a jen málo se přitom ohlížejí na to, zda jsou pravdivé, nebo jaké mají důsledky.

Zlomyslné tlachání — pomluva

Závist a nenávist jsou často kořenem nejničivějšího druhu tlachání — zlomyslného tlachání neboli pomluvy. Řecky se pomlouvač řekne diabolos a Bible toto slovo překládá výrazem ďábel. (Zjevení 12:9) Je to výstižný titul, neboť satan je velkým pomlouvačem Boha. A podobně jako satan, hovoří i někteří lidé o jiných se zlým úmyslem. Někdy je pohnutkou pomsta jako výsledek uražené ješitnosti nebo žárlivosti. V každém případě chtějí takoví lidé prosazovat své vlastní zájmy tím, že ničí dobré jméno jiných.

Ačkoli je zlomyslné tlachání, čili pomluva, zjevně tou nejzavrženíhodnější formou rozhovoru o jiných, zabývat se jakýmikoli škodlivými nebo škodolibými řečmi je nemorální a nezodpovědné. Jak lze tedy zabránit tomu, aby neškodný rozhovor nepřerostl do škodlivého pomlouvání?

[Obrázek na straně 5]

Rozhovor o jiných často slouží k výměně užitečných informací a  je mnohdy pohonem konverzace

[Obrázek na straně 6]

Škodlivé tlachání je jako kus bláta vržený na čistou stěnu. I když neulpí, zanechá po sobě špinavý otisk

[Obrázek na straně 7]

Někteří lidé tlachají, aby byli středem pozornosti