Proč vznikla potřeba Společnosti národů

PRVNÍ světová válka byla obdobím čtyř let naplněných smrtí a ničením. Svět do té doby nic podobného nezažil. Všechny světové mocnosti a spolu s nimi i další státy se rozdělily do dvou znepřátelených aliancí a vytáhly do boje. Obě strany povzbuzoval válečný pokřik oklamaného obyvatelstva, které pokládalo válku za skvělé dobrodružství, a obě si byly jisty svým vítězstvím.

Ovšem během pouhých několika měsíců dostal svět trpké poučení o strašné ceně, která se platí za válku. Když jatka skončila a když bylo bezohledně promrháno mnoho lidských životů a materiálních prostředků, svět se potácel pod tíhou gigantických válečných dluhů. Bylo třeba podniknout nějaké opatření, aby už nikdy žádný podobný konflikt nepropukl. Proč nevytvořit takové uspořádání, na jehož základě by mohly jednotlivé národy řešit své spory mírovou cestou, a ne vojenskými prostředky? Šlo o nový nápad? Ve skutečnosti ne.

Proč selhaly předcházející snahy

Před první světovou válkou byl ustanoven soud, který se měl snažit o mírové řešení sporů. Šlo o Stálý rozhodčí soud v Haagu v Holandsku. Počátkem tohoto století mnoho lidí doufalo, že se tento soud stane střediskem, na jehož půdě se spory budou řešit jednáním a ne válkou. K založení tohoto soudu, kterému se běžně říká Haagský soud, vedly Haagské mírové konference v letech 1899 a 1907. K čemu tehdy vlastně došlo?

Na obou těchto setkáních se stalo, že národy, které zde byly zastoupeny, se nechtěly podvolit předepsané arbitráži, a nechtěly ani omezit, ani snížit svůj válečný potenciál. Zamítly ve skutečnosti jakýkoli návrh na odzbrojení a stavěly překážky všem plánům, které by je zavazovaly urovnávat své spory pomocí prostředníka.

Když tedy Haagský soud konečně začal pracovat, postaraly se státy o to, aby nijak neomezoval jejich naprostou nezávislost. Jak? Jednoduchou oportunistickou kličkou: Vymohly si, že předkládání případů na projednání u soudu bude nepovinné. A země, které svůj případ soudu předložily, nic nezavazovalo, aby se jeho rozhodnutím jakkoli řídily.

Taková úzkostlivá ochrana vlastní nezávislosti ohrožovala světový mír a bezpečí. Závody ve zbrojení tedy pokračovaly bez omezení dál, až nakonec vehnaly lidstvo střemhlav do válečné vřavy, která v létě roku 1914 roztříštila světový mír.

Je ironií, že ještě v posledních minutách míru vyjádřilo Srbsko ve své odpovědi na rakouské ultimátum ochotu „přijmout mírovou dohodu s tím, že by tuto otázku předložili. . . na vyřešení Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu“. Ale vzhledem k tomu, že využívání Haagského soudu bylo nepovinné, Rakousko se necítilo zavázáno přijmout tuto eventuální „mírovou dohodu“. K udržení míru byla tedy vyhlášena válka — a cenou za ni bylo 20 miliónů obětí z řad vojáků i civilního obyvatelstva!

Duchovenstvo se dožaduje Společnosti národů

V květnu 1919 vyhlásil biskup episkopální církve Chauncey M. Brewster na diecézním konventu ve Spojených státech, že „naděje světa na spravedlivý a trvalý mír spočívá v reorganizaci mezinárodního práva pod novou autoritou. . . Je třeba udělit mezinárodnímu právu takovou autoritu, která bude národy zavazovat více než závěry Haagské konference [na které byl založen Haagský soud]. Národy musí spolupracovat v určitém společném svazku, který bude nést rysy smlouvy nebo ligy.“

Belgický římskokatolický kardinál Mercier měl obdobný názor. „Zdá se mi,“ řekl v březnu 1919 při jednom interview, „že přední povinností vlád vzhledem k budoucímu pokolení je znemožnit, aby se opakovaly zločiny, kvůli nimž svět dosud krvácí.“ Vyjednavače Versaillské mírové smlouvy nazval „budovateli nového světa“ a povzbuzoval k ustanovení ligy národů, která by se stala dokonalou zachovatelkou míru.

První stránka listu The New York Times z 2. ledna 1919 přinesla následující titulek: „Papež doufá v založení Společnosti národů.“ Úvodní odstavec oznamoval: „Ve svém novoročním projevu adresovaném Americe. . . vyjádřil papež Benedikt naději, že by Mírová konference mohla vyústit v nový světový řád, v němž by existovala Společnost národů.“ Papež ve skutečnosti výraz „nový světový řád“ ve svém projevu nepoužil. Ovšem naděje, které vyjádřil ve vztahu ke Společnosti národů, byly tak velkolepé, že buď zpravodajská agentura Associated Press nebo vatikánská tisková kancelář zřejmě považovaly tento výraz za vhodný.

Zamysleme se nad těmito nadějemi v tehdejších souvislostech. Sužované lidstvo volalo po skončení války. Příliš mnoho válek vedených již tolik století si nakonec vybralo svou strašnou daň. A nyní skončila ta vůbec největší válka. Světem, který zoufale toužil po naději, zaznívala papežova slova: „Nechť se zrodí Společnost národů, která skoncuje s všeobecnou brannou povinností a tím omezí veškerý vojenský potenciál, která zřízením mezinárodních soudních dvorů odstraní nebo vyřeší spory, která tím, že založí mír na pevném základě, zaručí každému nezávislost a rovnoprávnost.“ Kdyby to vše Společnost národů dokázala, skutečně by utvořila „nový světový řád“.

Proč selhala

Na papíře vypadaly cíle a metody Společnosti národů tak krásně, tak prakticky a tak uskutečnitelně. Statut Společnosti národů uváděl, že jejím účelem je ‚podporovat mezinárodní spolupráci a dosáhnout mezinárodního míru a bezpečí‘. Dosažení míru a bezpečí záviselo podle tohoto Statutu na vzájemné spolupráci národů a na ‚závazku, že se neuchýlí k válce‘.

Při vzniku krizové situace měly členské státy s ohledem na svůj závazek zachovávat mír, postoupit svůj případ „k smírčímu řízení, právnímu urovnání nebo k přezkoumání Radou“ Společnosti národů. Kromě toho byl do mírotvorného mechanismu Společnosti národů včleněn i Stálý rozhodčí soud v Haagu. Všeobecně se mínilo, že se nebezpečí další velké války díky všem těmto opatřením jistě odstraní. Ale neodstranilo se.

Jedním z důvodů, proč Společnost národů jako mírotvorná instituce selhala, byla podle některých historiků skutečnost, že mnoho jejích „členských států si neuvědomilo, jaká cena se platí za mír“. Omezení zbrojních potenciálů bylo důležitou složkou této ceny. Ale státy takovou cenu odmítly platit. Dějiny se tedy opakovaly — a to hrozivým způsobem. Národy zahájily nové závody ve zbrojení. Společnost národů je nemohla přimět k tomu, aby společným úsilím tyto závody zastavily. Všechny výzvy a všechno dokazování vyznělo naprázdno. Národy zapomněly na veliké ponaučení, které přinesl rok 1914: Mohutné zbrojní arzenály vedou k samolibému pocitu vojenské převahy.

Další nezbytnou složkou ceny, kterou je třeba platit za mír, bylo uznání hodnoty „kolektivní bezpečnosti“. Útok na jeden stát měl být pokládán za útok na všechny státy. Ale k čemu nakonec došlo, když se jeden stát uchýlil k agresi namísto vyjednávání? Místo toho, aby národy jednotně usilovaly o vyřešení konfliktu, rozdělily se na různé aliance ve snaze zabezpečit si vzájemnou ochranu. Stejným přeludem byly vtaženy do víru událostí roku 1914!

Společnost národů oslabilo také to, že Spojené státy odmítly stát se jejím členem. Mnozí lidé se domnívají, že Spojené státy byly „jedinou mocností, která měla prostředky k tomu, aby se [Společnost národů] stala účinnou“, a že jejich přítomnost ve Společnosti národů jí mohla zabezpečit univerzální vliv, který byl pro její úspěch přímo nezbytný.

Ale byly tu i jiné důvody proč Společnost národů selhala. Uvažujme nad následující negativní klauzulí v začátku Statutu: ‚Kterýkoli člen Společnosti může po uplynutí dvou let od oznámení svého záměru ze Společnosti vystoupit.‘ (Článek 1(3)) Tato možnost, i když byla do Statutu zahrnuta s dobrým úmyslem, nedávala Společnosti národů stabilitu, a to posléze narušilo odhodlanost národů poctivě se této organizace držet.

Tato otevřená možnost vystoupení vydávala Společnost národů na milost a nemilost jejím členským státům, které ji mohly opustit, kdykoli se jim zlíbilo. Jednotlivé části začaly co do významu převažovat nad celkem. Než se tedy přehoupl květen roku 1941, vystoupilo ze Společnosti 17 států. Naděje na „nový světový řád“ se tříštila pod výstřely druhé světové války a Společnost národů se zhroutila.

Musí přece existovat lepší cesta!

[Praporek na straně 7]

Společnost národů neodvrátila druhou světovou válku

[Obrázek na straně 7]

Bombardování italského města Cassina 15. 3. 1944

[Podpisek]

U.S. Army