Nejlepší pomoc je dostupná!

KDYŽ má křesťan zvolit správný rozsah péče o pacienta, který je smrtelně nemocný, mohou vyvstat vážné otázky. Například:

Bylo by nebiblické neudělat pro záchranu života všechno, co je možné? A je-li morálně přijatelné nechat někoho zemřít přirozeným způsobem, bez radikálních zásahů, které by prodloužily život, je v tom případě přijatelná euthanasie — záměrný, pozitivně míněný čin, který ukončí pacientovo strádání tím, že ve skutečnosti jeho život zkrátí nebo ukončí?

V této době to jsou důležité otázky. Chceme-li však na ně znát odpověď, nejsme ponecháni bez pomoci.

Jeden inspirovaný pisatel výstižně řekl: „Bůh je pro nás útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních.“ (Žalm 46:1) To je pravda, a vztahuje se to i na nás, když uvažujeme o této otázce. Jehova Bůh je zdrojem nejmoudřejší pomoci, která je založená na nejhlubších zkušenostech. Pozoroval životy miliard lidí. Ví — lépe než kterýkoli lékař, etik či advokát —, co je nejlepší. Podívejme se tedy, jakou pomoc nám nabízí. — Žalm 25:4, 5; Hebrejcům 4:16.

Správný náhled na život

Je dobré si uvědomit, že filozofii, která hlásá, že život má být zachován za každou cenu, nezastávají pouze odborníci, kteří se zabývají lékařskou technikou. Je to přirozený závěr moderní světské filozofie. Proč je to tak? Končí-li totiž vše dnešním životem, pak by se mohlo zdát, že náš život by měl být zachován za každou cenu, ať jsou okolnosti jakékoli. Ale výsledkem této světské filozofie byly v některých případech technické hrůzy — lidé v bezvědomí byli celé roky udržováni „naživu“ tím, že byli napojeni na přístroje.

Na druhé straně jsou takoví, kteří věří v nesmrtelnost lidské duše. Podle jejich životní filozofie je tento život pouze přechodnou stanicí na cestě k něčemu lepšímu. Platón, jeden z tvůrců této filozofie, vyjádřil svou víru takto:

„Smrt je buď stavem prázdnoty a naprostého nevědomí, nebo, jak říkají lidé, dochází ke změně a duše putuje z tohoto světa do světa jiného. . . Je-li tedy smrt takovéto povahy, pak tvrdím, že zemřít znamená získat.“

Ten, kdo chová takovou víru, může smrt považovat za přítele, kterého bude vítat a k němuž bude možná i spěchat. Bible však učí, že Jehova se na život dívá jako na něco svatého. „Vždyť u tebe je zdroj života,“ napsal inspirovaný žalmista. (Žalm 36:9) Měl by tedy skutečný křesťan souhlasit s euthanasií?

Někteří lidé se domnívají, že Písmo se o tom zmiňuje ve zprávě o králi Saulovi — když byl těžce zraněn, naléhal na svého zbrojnoše, aby jej zabil. Dívají se na to jako na euthanasii, záměrný čin, který má uspíšit smrt toho, kdo již umírá. Jeden Amalekita později tvrdil, že vyhověl Saulově žádosti, že chce být usmrcen. Ale považovalo se za dobré to, co Amalekita vydával za své jednání, totiž že ukončil Saulovo trápení? Naprosto ne. David, Jehovův pomazaný, nařídil tohoto Amalekitu usmrtit, protože na něm spočívala vina krve. (1. Samuelova 31:3, 4; 2. Samuelova 1:2–16) Tato událost, která je zaznamenaná v Bibli, tedy v žádném případě neospravedlňuje to, aby křesťan měl nějaký podíl na euthanasii.a

Znamená to tedy, že křesťan musí udělat vše, co je technicky možné, aby prodloužil život, který zhasíná? Je tedy nutné pozdržovat proces umírání co nejdéle? Písma učí, že smrt není přítelem člověka, ale je jeho nepřítelem. (1. Korinťanům 15:26) Dále, mrtví nijak netrpí, ani nejsou v jakési blaženosti. Jsou ve stavu podobném spánku. (Job 3:11, 13; Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–14; Skutky 7:60) To, zda budou zemřelí opět žít, záleží jedině na Bohu a jeho moci vzkřísit je skrze Ježíše Krista. (Jan 6:39, 40) A tak zjišťujeme, že Bůh nám poskytl poznání, které nám pomáhá: Smrt není něčím, po čem bychom měli toužit. Zároveň nás však nic nezavazuje, abychom se uchylovali k zoufalému úsilí a prodlužovali proces umírání.

Křesťanská vodítka

Čím by se mohl nechat vést křesťan v situaci, kdy je někdo z jeho milovaných smrtelně nemocný?

Nejdříve si musíme uvědomit, že každá situace, která se týká smrtelné nemoci, je odlišná, naprosto odlišná, a neexistují žádná všeobecně platná pravidla. Dále by měl být křesťan v takových případech uvážlivý a brát v potaz zákony své země. (Matouš 22:21) Mějte také na mysli, že žádný milující křesťan by se nezastával lékařské nedbalosti.

Pouze tehdy, když je nemoc nepopiratelně v konečném stadiu (situace byla naprosto jasně určena jako beznadějná), by se mělo zvažovat, zda je vhodné požádat o odpojení přístrojů, které nemocného udržují naživu. V takových případech neexistuje žádný biblický důvod, kvůli němuž bychom měli trvat na terapii, která by pouze prodlužovala proces umírání, který je již pokročilý.

To jsou často velmi obtížné situace a mohou si vyžádat srdcervoucí rozhodnutí. Například — jak můžeme vědět, kdy je situace beznadějná? I když si nikdo nemůže být naprosto jistý, je zapotřebí jednat na základě rozumné úvahy a dobře se poradit. Jedna lékařská práce, která obsahuje rady pro lékaře, uvádí:

„Rozcházejí-li se názory na diagnózu či prognózu nebo na obojí, mělo by se pokračovat v terapii, která pacienta bude udržovat naživu, dokud se nedojde k rozumné shodě názorů. Trvá-li se však v nerozumné míře na tom, aby bylo dosaženo jistoty, může to způsobit potíže lékaři, který má zvažovat léčebné alternativy ve zjevně beznadějných případech. Výjimečná zpráva o nějakém pacientovi, který v podobné situaci přežil, není jednoznačným důvodem pro to, aby se pokračovalo v intenzívní léčbě. Takové statisticky zanedbatelné možnosti nemohou převážit rozumná očekávání výsledku, jimiž se rozhodnutí ohledně léčby budou řídit.“

Křesťan, ať již jako pacient, nebo jako příbuzný pacienta, bude v takové krizové situaci oprávněně očekávat od lékaře určitou pomoc. Zmiňovaná lékařská práce činí závěr: „V každém případě je nečestné pacienta pouze obeznámit s množstvím lékařských faktů a možností léčby a pak jej ponechat bez jakéhokoli dalšího vedení ohledně toho, co dělat a nedělat.“

Místní křesťanští starší jsou zralí služebníci a mohou být také cennou pomocí. Samozřejmě, že v tak citově vypjaté situaci musí učinit své vlastní vyvážené rozhodnutí sám pacient a jeho nejbližší příbuzní.

Uvažujme nakonec ještě o dalších hlediscích. Křesťané si velmi přejí zůstat naživu, aby se mohli těšit ze své služby Bohu. Uvědomují si však, že v současném systému věcí všichni umírají; v tomto smyslu jsme všichni smrtelně nemocní. Naději na to, že se tento stav změní, máme jedině skrze krev výkupní oběti Ježíše Krista. — Efezanům 1:7.

Jestliže smrt zasáhne někoho z našich drahých, je to pro nás těžké, ale přesto nejsme ponecháni, abychom trpěli a trápili se „právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději“. (1. Tesaloničanům 4:13) Může nám být naopak útěchou, že jsme v rozumné míře vykonali to nejlepší, co jsme pro našeho milovaného nemocného mohli vykonat a že léčba, kterou jsme využili, mu pomohla alespoň dočasně. Jsme však šťastní, protože máme slib Toho, který nás osvobodí ode všech takových potíží, když ‚jako posledního nepřítele přivede vniveč smrt‘. — 1. Korinťanům 15:26.

Nejlepší pomoc přijde umírajícím lidem nakonec od Boha, který dal život prvnímu lidskému páru. On sám slibuje, že vzkřísí ty, kteří projevují víru v něj a v jeho Syna, Ježíše Krista. — Jan 3:16; 5:28, 29.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 8]

Podporuje smrt Saula euthanasii?