Malí lidé, velké stresy

„Dětské smutky jsou nepochybně malé, ale také dítě je malé.“ — Percy Bysshe Shelley.

PODÍVEJTE se na kresbu cylindru, která je dole. Výška klobouku se na první pohled zdá být větší než jeho šířka i s krempou. Ve skutečnosti však jsou výška a šířka stejné. Rozměry lze snadno špatně odhadnout.

Stejně snadno se mohou dospělí zmýlit při posuzování velikosti dětského stresu. ‚Problémy dětí jsou tak obyčejné,‘ namítají někteří lidé. Tento způsob uvažování je však klamný. „Dospělí by neměli posuzovat problémy podle toho, jak jsou velké,“ varuje se v knize Childstress! (Dětský stres!), „ale podle toho, jak velkou bolest způsobí.“

V mnoha případech jsou rozměry dětské bolesti větší, než si dospělí uvědomují. Tuto skutečnost potvrdila studie, ve které měli rodiče odhadnout emocionální stav dítěte. Téměř všichni odpověděli, že jejich děti jsou „velmi šťastné“. Když však byly odděleně od rodičů dotazovány děti, většina z nich se označila jako „nešťastné“, nebo dokonce „velmi nešťastné“. Děti prožívají obavy, které jejich rodiče výrazně podceňují.

V jiné studii, kterou provedl doktor Kaoru Jamamoto, měla skupina dětí ohodnotit dvacet životních zážitků pomocí sedmibodové stupnice stresu. Pak skupina dospělých posuzovala stejné události podle toho, jak si mysleli, že je ohodnotí děti. Dospělí odhadli špatně šestnáct ze dvaceti případů! „Všichni si myslíme, že své děti známe,“ uzavírá doktor Jamamoto, „ale příliš často vlastně nevidíme, co je skutečně trápí, neslyšíme to a nerozumíme tomu.“

Rodiče se musí učit, aby se dívali na život novým způsobem — očima dítěte. (Viz rámeček.) Zvláště dnes je to životně důležité. Bible předpovídá, že „v posledních dnech nastane nebezpečná doba velkého stresu. . .; bude těžké se s ní vyrovnat a snášet ji.“ (2. Timoteovi 3:1, The Amplified Bible) Děti nejsou imunní vůči takovému stresu; často jsou prvními, koho zasáhne. Zatímco některé stresy prostě „provázejí mládí“, jsou i poměrně neobvyklé stresy, které si zasluhují zvláštní pozornost. — 2. Timoteovi 2:22.

[Rámeček na straně 5]

Očima dítěte

Smrt rodiče = Vina. Tím, že si připomíná chvilkové hněvivé myšlenky vůči rodiči, může dítě chovat v mysli skrytý pocit odpovědnosti za smrt rodiče.

Rozvod = Opuštění. Logika dítěti říká, že když rodiče přestali milovat jeden druhého, mohou přestat milovat i je.

Alkoholismus = Napětí. Claudia Blacková píše: „Prostředí každodenního strachu, opuštěnosti, popírání, nestálosti a skutečného nebo možného násilí pěstovaného v domově, kde je alkoholik, není funkční ani zdravé.“

Hádky mezi rodiči = Strach. Studie provedená na 24 studentech ukázala, že hádky mezi rodiči byly tak stresující, že u dítěte byly následkem záchvaty zvracení, nervové tiky v obličeji, vypadávání vlasů, ztráta váhy a tloustnutí, nebo dokonce vředy.

Nadměrně vysoké požadavky = Pocit marnosti. „Ať se děti ocitnou kdekoli,“ píše Mary Susan Millerová, „běží, jako by jim šlo o život, v závodě, který jim určili dospělí.“ Od dětí se vyžaduje, aby byly nejlepší ve škole, doma, a dokonce i ve hrách. Dítě nikdy nevyhrává a tento závod nikdy nekončí.

Narození sourozence = Ztráta. Dítě se musí dělit o zájem a náklonnost rodičů, proto má možná pocit, že spíše ztratilo rodiče, než získalo sourozence.

Škola = Úzkost z odloučení. Opustit matku a jít do školy bylo pro Amy každý den jako malá smrt.

Chyby = Pokoření. Vzhledem ke svému vratkému sebevědomí mají děti „sklon nafouknout věci do neúměrných rozměrů,“ říká doktorka Ann Epsteinová. Zjistila, že pokoření je jedním z nejčastějších impulsů k dětské sebevraždě.

Vada = Pocit marnosti. Tělesně nebo duševně postižené dítě možná musí kromě výsměchu bezcitných vrstevníků snášet i netrpělivost učitelů a členů rodiny, kteří projevují zklamání, že dítě na víc nestačí.

[Obrázek na straně 4]

Starodávný cylindr