Krakatoa — Na návštěvě v místě katastrofy
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V INDONÉSII
PLÁŽ CARITA vypadá jako velmi pokojné místo — nikde není nic, co by svědčilo o její pohnuté minulosti. Jak se zdá, je to poklidné letovisko na Jávě, asi sto padesát kilometrů západně od Jakarty. Leží u Sundského průlivu, který odděluje indonéské ostrovy Jávu a Sumatru. Davy lidí a dopravní zácpa Jakarty se zdají být velmi daleko a v ovzduší je cítit klid a mír. Domy zdejších usedlíků stojí důvěřivě přímo u moře.
Ale to jméno — pláž Carita — je nepatrným náznakem toho, jak je historie onoho místa bouřlivá. „Carita“ je indonéské slovo, které znamená „příběh“, a toto místo, stejně jako mnoho dalších v této oblasti, je opravdovou studnicí tragických příběhů; příběhů, které mají původ v jediné katastrofě, která tuto oblast zpustošila a kterou pocítil celý svět.
Když se z pláže Carita podíváte přes klidnou modrou vodu Sundského průlivu, můžete spatřit skupinu ostrůvků. Z jednoho z nich — Anak Krakatau (Dítě Krakatoy) — ještě vystupuje dým. Ostrov nese toto hrozivě znějící jméno jako připomínku svého rozzlobeného „otce“ Krakatoy. Větší část Krakatoy zmizela pod vodou Sundského průlivu po erupci, ke které došlo 27. srpna 1883 a která byla největším výbuchem v celé moderní historii.
Naše sedmnáctičlenná skupina vyrazila z pláže Carita, aby se na tuto skupinu ostrovů podívala. Na čtyřicetikilometrovou cestu přes průliv jsme si najali člun. Když se nám pobřeží Jávy začalo ztrácet v mlze, ponořil jsem se v myšlenkách do divoké minulosti Krakatoy.
Divoká minulost Krakatoy
Dnes se názvem Krakatoa myslí skupina čtyř ostrovů: Rakata, Panjang, Sertung a uprostřed nich mladý Anak Krakatau. Rakata byla dlouho ústředním bodem vulkanické činnosti. Když se před staletími poblíž sopky vynořily z moře další dva sopečné kužele a postupně se s ní spojily, Rakata se ohromně zvětšila, a vytvořila tak hrozivou horu Krakatoa. Zdá se však, že tento ostrov kvůli své aktivitě naštěstí zůstal neobydlený.
Existují zprávy, že v roce 1680 došlo k nějaké menší erupci, která zničila veškerou vegetaci, ale do roku 1883 byla Krakatoa znovu porostlá bujným tropickým rostlinstvem. Avšak 20. května 1883 se ostrov probudil. Otřásal se výbuchy, vyvrhoval pemzu a popel a vypouštěl oblaka páry. Rachot trval celý červen a červenec. V půli srpna všechny tři hlavní krátery vyvrhovaly ohromné sloupy dýmu, prachu, pemzy a popela. Lodi, které se plavily průlivem, se musely prodírat vrstvou pemzy, zatímco jim palubu zasypával popel.
Jediné, co občas padlo na palubu nám, když jsme se plavili týmiž vodami, byla létající ryba, která nedokázala přeskočit člun. Bylo těžké představit si tu dobu, kdy nad těmito vodami zlověstně viselo ve vzduchu takové zničení. Ale tehdy katastrofa teprve začínala.
Konec se přiblížil 26. srpna, když se zvuk neustálých výbuchů sléval v souvislý řev. Dne 27. srpna sopkou nakonec otřásly čtyři mohutné výbuchy — v 5.30, 6.44, 10.02 a v 10.52. Nejsilnější výbuch, ten třetí, byl mnohem větší než výbuch v Hirošimě i než další atomové výbuchy. Někteří lidé říkají, že tento sopečný výbuch měl sílu jako sto tisíc vodíkových bomb. Bylo jej slyšet v Austrálii, v Myanmaru i na ostrově Rodrigues, který leží pět tisíc kilometrů odsud v Indickém oceánu. Než se tlaková vlna rozplynula, oběhla sedmapůlkrát zeměkouli. Seizmické vlny rozkymácely čluny až v Lamanšském průlivu.
Sloup popela dosáhl výše asi osmdesáti kilometrů a vytvořil hřib. Na dva a půl dne pokryla celou oblast tma. List The New York Times z 30. srpna 1883 citoval varování společnosti Lloyd’s of London, aby se všechny lodě vyhnuly Sundskému průlivu. Tato oblast byla pro plavbu nebezpečná, protože všechny majáky „zmizely“. Sopečný prach se dostal vysoko do atmosféry a vzdušné proudy jej během několika týdnů roznesly kolem celé planety. Jedním důsledkem toho bylo, že rok nebo dva bylo možné spatřit nádherné východy a západy slunce i atmosférické jevy jako sluneční halo a další úkazy.
Zničení života
Exploze vyvolala ohromné seizmické vlny, kterým se říká tsunami. Na otevřeném moři byly vysoké patnáct metrů. Má se za to, že když jedna taková vlna proběhla zužujícím se zálivem až k jávskému městu Merak, ženoucí se vodní stěna dosahovala výšky až čtyřiceti metrů. Dopadla na město a úplně je zničila. Podobný osud potkal i několik dalších měst ležících na jávském a sumaterském pobřeží. Toho dne tsunami utopily téměř 37 000 lidí. Jedna válečná loď byla nalezena na pevnině tři kilometry od pobřeží!
Co se vlastně stalo? Hrozivá sopka Krakatoa vyvrhla téměř dvacet krychlových kilometrů hmoty, a tak vyprázdnila ohromný podzemní prostor, který byl předtím zaplněn magmatem. Strop této dutiny se propadl, a dvě třetiny ostrova se zřítily do moře. Země, která se tyčila do výše tří set metrů nad mořem, se propadla tři sta metrů pod mořskou hladinu. Zůstala jen polovina nejvyššího sopečného kuželu Rakaty.
To, co zbylo z Rakaty, i ostrovy Panjang a Sertung, vše bylo pokryto třicetimetrovou vrstvou horkého popela, ve kterém nebyl žádný život. Mělo se za to, že všechno živé bylo zničeno. Když byl o devět měsíců později proveden průzkum, byl nalezen jen jeden drobný pavouček, který snoval pavučinu. V následujících letech se z Krakatoy stalo něco jako výzkumná laboratoř. Vědci zaznamenávali, jak se na tyto tři ostrovy vracel život. Nejbližší země, odkud se tam mohl život dostat, byla čtyřicet kilometrů daleko.
Více než před šedesáti lety se uprostřed těchto tří ostrovů vynořil z moře nový sopečný kužel. Jak šla léta, toto dítě Krakatoy (Anak Krakatau) neustále vybuchovalo a rostlo. Dnes je asi dvě stě metrů vysoké a dva kilometry široké a je velmi aktivní. Právě toto vzteklé dítě jsme navštívili nejprve.
Návštěva u dítěte Krakatoy a jeho sousedů
Připluli jsme blízko ke břehu Anak Krakatau a s trochou obtíží jsme vylezli ze člunu na třpytivě černý písek pláže. Východní cíp ostrova byl pěkně porostlý přesličníky. Některé kmeny přesličníků měly v průměru až šedesát centimetrů. Bylo tam překvapivě mnoho různých jiných rostlin a květin. Ve větvích stromů poletovali ptáci rozmanitých druhů, na fíkovnících viseli hlavou dolů netopýři a v podrostu pobíhaly ještěrky. Zalesněná část ostrova překypovala životem — byla plná hmyzu a motýlů.
Obrození Anak Krakatau je však po léta zpomalováno četnými erupcemi; rostlinstvem je pokryto stále jen pět procent ostrova. Když jsme se hlubokým černým popelem plahočili na vrcholek sopky, viděli jsme, že se na těchto pustých svazích začínají usídlovat rozmanité druhy rostlin. Šplhají se stále výš, dokud je další erupce nedonutí k ústupu.
Z puklin ve svazích sopky unikala pára. Když jsme se podívali z okraje kráteru dolů do toho pekla, na vlastní oči jsme viděli neklid tohoto vznětlivého dítěte. Nebylo těžké si představit, jak se hluboko pod Sundským průlivem o sebe třou ohromné tektonické desky. Kvůli tomu je Sundský průliv oblastí s největší sopečnou aktivitou na světě.
Na nedalekých ostrovech Sertungu, Rakatě a Panjangu, které Anak Krakatau obklopují, postupuje zalesňování rovnoměrněji. Od nezapomenutelného roku 1883 jsou bez erupcí. Uplynulo jen něco přes sto let, a zase se uzdravily a zregenerovaly, znovu se přeměnily v pokojné ostrovy, které oplývají tropickou vegetací. Vlastně už dvacet až čtyřicet let po erupci byly tyto ostrovy zalesněné a osídlené ptáky různého druhu, ještěrkami, hady, netopýry a hmyzem. Od té doby obnova života rychle postupovala.
Přežily nějaké formy života to ohromné horko a padající popel na sopce Krakatoa? Mnoho botaniků a zoologů se domnívá, že ne, i když někteří odborníci tento závěr zpochybňují. Většinou se předpokládá, že život se sem vrátil díky ptákům, kteří přenášejí semena, a díky tomu, co s sebou přinesly rozvodněné řeky Sumatry a Jávy.
Když náš člun opouštěl klidnou modrou vodu mezi ostrovy a vydal se na zpáteční cestu na Jávu, musel jsem se zamyslet nad tím, jak pozoruhodnou regenerační schopnost naše planeta má. Když je ponechána v klidu, dokáže se vyléčit sama. Toto pomyšlení mě uklidnilo, zvlášť když jsem si uvědomil, že lidstvo vlastně působí katastrofu v celosvětovém rozsahu právě teď. Dnes člověk postupně působí škody, proti nimž se i tato obrovská a náhlá pohroma Krakatoy zdá být maličká. Až s tím člověk přestane — a k tomu dojde —, země se uzdraví. Zatímco jsme se plavili azurovými vlnami Sundského průlivu, ohlížel jsem se na zelené ostrovy, které po zániku Krakatoy znovu ožily. Ano, země se dokáže uzdravit. Jak to bude nádherné, až k tomu dojde ve všech končinách světa! — Izajáš 35:1–7; Zjevení 11:18.
[Obrázek na straně 15]
V dálce Anak Krakatau