Co může být problémem?

Prarodiče, rodiče a vnoučata — tři generace, které dělí pouze několik desetiletí, ale vnitřně je často dělí propast.

MNOZÍ prarodiče zakusili hrůzy druhé světové války se všemi ničivými důsledky. Jejich děti byly mladými lidmi pravděpodobně v době protestního hnutí a ekonomického rozmachu šedesátých let. Jejich vnoučata nyní žijí ve světě, který postrádá skutečné hodnoty. Typy lidí, které veřejnost napodobuje, se dnes rychle mění, a není proto snadné, aby jedna generace předala druhé generaci ocenění pro své zkušenosti. Něco chybí, něco, co by přimělo lidi různých generací, aby spolupracovali a jeden druhého si vážili. Co by to mohlo být?

S dobrým úmyslem často prarodiče zasahují do rodinných záležitostí svých ženatých a vdaných dětí; stěžují si, že se jim rodiče zdají k vnoučatům buď příliš přísní, nebo příliš povolní. Na druhé straně jedno španělské přísloví říká: „Trestání od prarodičů nenapomáhá tomu, aby vnoučata byla hodná“ — poněvadž prarodiče mají často sklon být shovívaví. Díky své zkušenosti vidí prarodiče některé chyby jasně a možná se do věcí pletou proto, že chtějí, aby se jejich děti těmto chybám vyhnuly. Nicméně možná prarodiče nejsou schopni změnu ve vztazích, k níž dojde, když jejich děti vstoupí do manželství, vyrovnaně přehodnotit a pak podle toho jednat. Děti, které díky manželství získaly vytouženou nezávislost, nejsou ochotny tolerovat zasahování do svého práva dělat vlastní rozhodnutí. Když nyní tyto dospělé děti pracují, aby zajistily svou rodinu, nechtějí připustit, aby do jejich rozhodování někdo zasahoval. Vnoučata si možná myslí, že jim nemusí nikdo radit, a tak jakákoli pravidla a nařízení nesou nelibě. Snad si o prarodičích myslí, že jsou mimo realitu. Zdá se, že pro současnou společnost prarodiče ztratili svou přitažlivost. Jejich zkušenosti se velmi často přehlížejí.

Když se přestane mluvit

Občas prarodiče od zbytku rodiny izoluje neproniknutelná hradba nedostatku vzájemného pochopení, a to i v případě, kdy žijí se svými dětmi. Žel, dochází k tomu právě tehdy, když na prarodiče začíná doléhat stáří a mají větší potřebu náklonnosti. Člověk nemusí být sám, aby se cítil osamělý. Když se přestane mluvit, když úctu a náklonnost vystřídá povýšenost nebo podrážděnost, je výsledkem úplné odcizení a hluboké zklamání prarodičů. Jejich nejniternější city jsou zraněny. Pedagog Giacomo Dacquino píše: „Láska v rodině, kterou někdo nedávno přirovnal k zastaralé značce auta, je stále ještě tím nejlepším geriatrickým lékem. Chápající výraz tváře, laskavý úsměv, dobré slovo nebo pohlazení pomáhají více než mnoho léků.“ (Libertà di invecchiare — Stárnout svobodně)

Váš příklad může být rozhodující

Napětí, které pramení ze zhoršujících se rodinných vztahů, vede také k tomu, že jednotlivé generace mají proti sobě neustálé výhrady. Jeden člen rodiny má možná pocit, že ať druzí udělají cokoli, je to špatně. Škodí to však celé rodině. Děti si všímají, jak jejich rodiče zacházejí s prarodiči a jak na to prarodiče reagují. I když to ti starší většinou snášejí mlčky, vnoučata to vidí, slyší a pamatují si to. Má to tedy vliv na jejich budoucí způsob jednání. Až budou vnoučata dospělými lidmi, budou pravděpodobně se svými rodiči zacházet přesně tak, jak rodiče zacházeli s prarodiči. Není úniku před biblickou zásadou: „Cokoli člověk rozsévá, to také sklidí.“ (Galaťanům 6:7)

Vidí-li vnoučata, jak povýšeně jejich rodiče jednají s prarodiči — posmívají se jim, hrubě je okřikují, nebo je dokonce využívají — mohou pak tímto způsobem jednat vnoučata se svými zestárlými rodiči. Nestačí mít zarámovanou fotografii prarodičů na příborníku — podstatné je ctít a milovat je jako lidi. Časem se k nim budou možná stejným způsobem chovat vnoučata. Tvrdí se, že špatné zacházení s prarodiči je stále více rozšířeno. V některých evropských zemích byly zřízeny linky důvěry, kam starší lidé, se kterými se špatně zachází, mohou zavolat. Jsou to linky podobné těm, které již byly zavedeny na pomoc dětem.

Nedostatek porozumění je podporován a posilován sobectvím, pýchou a nedostatkem lásky. A tak roste počet lidí, kteří mají snahu zbavit se svých rodičů tím, že je dají do domova důchodců. Někteří lidé jsou ochotni vydat spoustu peněz, jen aby se problému péče o zestárlé rodiče zbavili. Umístí rodiče buď do specializovaných středisek, jež jsou vybavena nejnovější technikou, nebo je dají do vesniček pro důchodce — do takových, jaké jsou na Floridě nebo v Kalifornii (USA), kde je spousta obchodních domů a zábavních středisek. Na takových místech však chybí úsměv a pohlazení od milovaných lidí a objetí vnoučat. Zvláště v období prázdnin mnozí lidé hledají, kam by babičku a dědu „odložili“. V Indii je situace někdy ještě horší; někteří prarodiče jsou prostě opuštěni a ponecháni, aby se o sebe postarali.

Potíže s udržením blízkých rodinných vztahů se ještě zvětšují rozvodem. Jenom v každé čtvrté britské rodině žijí ve společné domácnosti oba rodiče. Rozvodů přibývá v celosvětovém měřítku. Ve Spojených státech je ročně více než milion rozvodů. Prarodiče se nečekaně ocitají před manželskou krizí svých dětí a následkem toho také před drastickými změnami vztahů ke svým vnoučatům. K nesnázím ve vztahu s bývalým zetěm nebo snachou se přidávají problémy „s náhlým příchodem ‚získaných‘ vnoučat“ v případě, že — jak popisují italské noviny Corriere Salute — „nový partner jejich syna nebo dcery by měl děti z předchozího manželství“.

Jiskra našeho života

Ať prarodiče žijí v rodině u svých dětí, či nikoli — vřelý, láskyplný vztah k nim může být pro všechny velkým přínosem. „Skutečnost, že něco děláme pro své děti a vnoučata,“ říká babička Royko z japonského města Fukui, „stačí, aby to dodalo jiskru našemu životu.“ Noviny Corriere Salute zveřejnily výsledky výzkumu skupiny amerických odborníků, kteří údajně řekli: „Jestliže prarodiče a vnoučata mají to štěstí, že jsou mezi nimi pevné a láskyplné vztahy, pak je to velikým přínosem nejen pro děti, ale pro celou rodinu.“

Co tedy lze udělat pro to, aby se překonaly osobnostní rozdíly, generační propast a vrozené sklony k sobectví, které tak negativně působí na vztahy v rodině? Tímto námětem se bude zabývat následující článek.

[Praporek na straně 6]

„Té hrozné skutečnosti, totiž stárnutí, se nevěnuje pozornost.“ — francouzský spisovatel Albert Camus