Stál jsem před naléhavým zdravotním problémem

„BUDU k vám upřímný — máte zhoubný nádor. Pokud ho nevyjmeme včas, zasáhne životně důležité orgány. Doporučuji vám proto amputaci nohy.“

Lékařova slova na mne dopadla — jak se říká u nás v Peru — jako kbelík studené vody. Bylo mi teprve jednadvacet let. Před měsícem jsem začal cítit bolest v levém koleni a léčili mě na revmatismus. Za několik dnů jsem se však nemohl ani postavit.

Sloužil jsem tehdy jako celodobý služebník svědků Jehovových v Andách ve středním Peru. Vrátil jsem se do svého rodného města Huancayo a maminka pak se mnou jela do města Lima, které leží na pobřeží. Zde mě 22. července 1994 přijali na nejlepší onkologickou kliniku v zemi. Dověděl jsem se tam, že moje nemoc se jmenuje osteosarkom.

Otázka svědomí

Záhy mi sdělili, že v nemocnici se operace bez krve nedělají. Jeden lékař dokonce řekl: „Bude lepší, když zemřete doma než v mých rukách.“ Ale místní Výbor pro styk s nemocnicemi — skupina svědků, kteří podporují spolupráci mezi nemocnicí a pacientem — zasáhl v můj prospěch. Hlavní chirurg této nemocnice proto dovolil, aby chirurgický zákrok provedl ten lékař z jeho skupiny, který si na to troufne. Jeden lékař se nabídl, a tak mě okamžitě začali připravovat k operaci.

Před operací mě navštívilo mnoho lidí. Přišel kněz s Biblí v ruce a řekl, že moje nemoc je trestem od Boha. Naléhal na mě, abych využil každou léčbu, která by mi mohla zachránit život. Řekl jsem mu, že jsem rozhodnutý řídit se biblickým příkazem ‚zdržovat se krve‘. (Skutky 15:19, 20, 28, 29)

Také zdravotní sestry přicházely a mumlaly: „To je blázen, to je blázen!“ Přišla také skupina lékařů. Chtěli vidět mladého muže, který odmítl přijmout transfúzi krve u operace, kde — jak se domnívali — je krev nutná. Nejdůležitější návštěvy však pro mě byly návštěvy mých křesťanských bratrů a příbuzných. Tolik povzbudivých návštěv značně zapůsobilo na sestřičky.

Úspěšná léčba bez krve

Několik minut předtím, než mě uspali, jsem slyšel, jak jeden anesteziolog říká: „Nechci nést odpovědnost za to, co se stane!“ Jiná anestezioložka a rovněž chirurg i ředitelé nemocnice si však vážili mého požadavku nepřijmout krev. Další, co jsem slyšel, byla slova anestezioložky, která mi říkala: „Samueli, probuď se. Operace je hotová.“

Ačkoli mi vzali celou nohu, začal jsem pociťovat ostrou bolest tam, kde noha bývala. Chtěl jsem bolest zmírnit třením stehna, ale žádné jsem už samozřejmě neměl. Prožíval jsem zvláštní jev, kterému se říká fantomové bolesti. Doopravdy jsem cítil bolest, která byla trýznivá, ačkoli jsem nohu, odkud bolest zdánlivě přicházela, již neměl.

Následovalo objednání na chemoterapii. Vedlejším účinkem této léčby je pokles červených a bílých krvinek a krevních destiček, nezbytných pro srážlivost krve. To znamenalo, že jsem musel informovat novou skupinu lékařů o tom, že odmítám přijmout transfúzi krve. Výbor pro styk s nemocnicemi se opět spojil s odpovědnými lékaři a ti souhlasili, že mě budou léčit bez krve.

Po chemoterapii došlo k obvyklým vedlejším účinkům — vypadaly mi vlasy, objevila se nevolnost, zvracení a deprese. Upozornili mě také na nebezpečí, že u třiceti pěti procent pacientů dochází ke krvácení do mozku. Zeptal jsem se proto jednoho z lékařů, co mě zabije dřív — zda rakovina, nebo chemoterapie.

Lékaři potom řekli, že dokud se mi nezlepší krevní obraz transfúzí, nemohou dát druhou dávku chemoterapie. Jeden lékař mi rozzlobeně řekl, že kdyby mohl, uspal by mě a dal by mi transfúzi. Řekl jsem mu, že dříve než by k tomu došlo, přerušil bych léčbu úplně. Lékař vyjádřil obdiv k mému pevnému postoji.

Souhlasil jsem s tím, že budu brát erytropoetin, aby se zlepšil můj krevní obraz. Počet červených krvinek se po podání erytropoetinu zvýšil. Potom mi po dobu několika dnů dávali nitrožilní chemoterapii. Když jsem tam tak ležel, v duchu jsem si říkával: ‚Povede tato dávka ke krvácení do mozku?‘ Jsem vděčný, že celá léčba proběhla bez jakýchkoli hrozných následků.

Před mou operací nemocnice odmítala léčit lidi, kteří nepřijímali transfúze krve. Nyní se postup změnil. V ten den, kdy operoval mě, provedl můj chirurg další operaci bez transfúze krve — a v tomto případě pacient nebyl svědkem Jehovovým! Několik lékařů v této nemocnici nyní spolupracuje s Výborem pro styk s nemocnicemi a souhlasí s tím, že přijmou pacienty, kteří si přejí operace bez krve.

Přizpůsobuji se omezením

Již od dětství jsem byl vyučován Božím cestám. Jsem si jistý, že mi to pomohlo, abych se i při tomto naléhavém zdravotním problému držel svého biblického přesvědčení. Později však na mě dolehlo to, že již ve službě Bohu nemohu dělat tolik jako dříve. Zmínil jsem se o svých pocitech svému strýci, který je křesťanským starším. Připomenul mi, že dokonce i apoštol Pavel měl to, co nazýval ‚ostnem v těle‘; bránilo mu to, aby Bohu sloužil tak plně, jak si přál. Pavel však dělal, co mohl. (2. Korinťanům 12:7–10) Tyto strýcovy postřehy mi nesmírně pomohly.

Nedávno jsem dostal protézu. Snad mi to umožní, abych mohl ve větší míře sloužit našemu Bohu Jehovovi. Jsem vděčný za to, že jsem si i při zdravotních potížích dokázal zachovat čisté svědomí. Jsem přesvědčen, že pokud zůstanu věrný, Jehova mi jako odměnu dá zdravé tělo a věčný život na rajské zemi, kde již nebude bolest ani utrpení. (Zjevení 21:3, 4) (Vyprávěl Samuel Vila Ugarte.)