Pustošení deštných pralesů

ZA DÁVNÝCH časů byla naše planeta ovinuta širokým smaragdovým pásem. Tkanivo tohoto pásu bylo spleteno ze stromů všeho druhu a po jeho povrchu se ozdobně vlnily široké řeky.

Byla to říše plná krásy a rozmanitosti, která se podobala obrovskému přírodnímu skleníku. Žila tam polovina všech druhů zvířat, ptáků a hmyzu vyskytujících se na světě. Ale přestože to byla nejbohatší oblast na zemi, byla křehká — mnohem křehčí, než si kdokoli představoval.

Tropický deštný prales, jak ho nyní nazýváme, se jevil nezměrný a téměř nezničitelný. Ale nebyl takový. Nejprve se začal vytrácet z ostrovů v Karibském moři. Deštný prales na Barbadosu vytlačily plantáže cukrové třtiny již v roce 1671 — deset let před tím, než vyhynul pták drontea. Jiné ostrovy v té oblasti zažily něco podobného jako předzvěst celosvětového vývojového trendu, který se ve 20. století zrychluje.

Tropický deštný prales dnes pokrývá pouze pět procent zemského povrchu, kdežto před sto lety to bylo 12 procent. A každý rok je pokácen nebo vypálen prales o větší rozloze, než má celá Anglie, neboli o rozloze 130 000 čtverečních kilometrů. Vzhledem k tomuto děsivému tempu ničení hrozí deštnému pralesu i jeho obyvatelům, že je postihne stejný osud jako ptáka dronta. „Nedá se s jistotou říci, že prales zanikne do určitého roku, ale pokud se nic nezmění, zanikne,“ varuje Philip Fearnside, který zkoumá deštný prales v Brazílii. Diana Jean Schemová v říjnu loňského roku oznámila: „Z informací zjištěných v posledních týdnech vyplývá, že vypalování lesů odehrávající se tento rok v Brazílii je větší než vypalování, k němuž došlo v Indonésii, kde velká města byla zcela zahalena oblakem kouře, který se šířil do jiných zemí. . . . Podle informací z družic se vypalování v amazonské oblasti zvýšilo oproti minulému roku o 28 procent, a z nejnovějších dostupných údajů je vidět, že od roku 1991 do roku 1994 odlesňování vzrostlo o 34 procent.“

„Stromy rostoucí v poušti“

Proč deštné pralesy, které ještě před stoletím byly prakticky neporušené, tak rychle mizí ze světa? Lesů mírného pásma, které pokrývají 20 procent zemského povrchu, za posledních 50 let nijak významně neubylo. Čím to, že deštné pralesy jsou tak zranitelné? Vyplývá to z jejich zvláštní podstaty.

Arnold Newman ve své knize Tropical Rainforest (Tropický deštný prales) říká, že deštný prales je výstižně charakterizován jako „stromy rostoucí v poušti“. Vysvětluje, že v některých místech v povodí Amazonky a na Borneu „rozlehlé pralesy kupodivu stojí téměř výhradně na bílém písku“. Většina deštných pralesů sice možná neroste na písku, ale téměř všechny leží na tenounké vrchní vrstvě půdy. I když je v lese mírného pásma vrchní vrstva půdy možná dva metry hluboká, v deštném pralese zřídka přesahuje pět centimetrů. Jak může v tak ubohém prostředí dobře růst nejbujnější vegetace na zemi?

Na rozluštění tohoto tajemství vědci přišli v 60. a v 70. letech tohoto století. Zjistili, že prales se doslova živí sám sebou. Rostliny získávají většinu živin, které potřebují, z napadané vrstvy větviček a listí, jež leží v lese na zemi, a při stálé vysoké teplotě a vlhkosti se tato vrstva pomocí termitů, plísní a jiných organismů rychle rozkládá. Nic nepřijde nazmar; všechno se vrací do koloběhu. Pronikáním a odpařováním vody z lesní klenby deštný prales vrací do koloběhu až 75 procent dešťových srážek, které přijímá. Z mraků vytvořených tímto procesem je prales později znovu zavlažován.

Tento obdivuhodný systém však má svou Achillovu patu. Je-li příliš poškozen, už se nedokáže sám opravit. Pokácejte malý kousek deštného pralesa, a za několik let se sám obnoví; zplanýrujte však velkou plochu deštného pralesa, a možná se neobnoví už nikdy. Prudký déšť odplavuje živiny, a horké slunce vysušuje tenkou vrstvu živné půdy tak dlouho, až tam nakonec může růst jenom obyčejná tráva.

Půda, dřevo a hamburgery

Rozvojovým zemím s nedostatkem zemědělské půdy připadal jejich nesmírně rozlehlý panenský prales velmi vhodný pro těžbu dřeva. Vyzvat chudé rolníky bez půdy, aby vymýtili kusy pralesa a ohraničili si je jako své vlastnictví, bylo „snadné“ řešení — poněkud podobné osídlování amerického Západu přistěhovalci z Evropy. Výsledky však byly otřesné jak pro prales, tak pro zemědělce.

Bujný deštný prales možná budí dojem, že tam poroste cokoli. Ale jakmile jsou poraženy stromy, iluze o neomezené úrodnosti se brzy vytratí. Viktorie, jedna Afričanka, která obdělává malé políčko, jež si její rodina nedávno vydobyla z pralesa, tento problém vysvětluje:

„Můj tchán právě vykácel a vypálil tento kousek pralesa, takže mohu pěstovat burské oříšky, maniok a nějaké banány. Letos snad budu mít velmi dobrou úrodu, ale za dva tři roky bude půda vyčerpaná, a my budeme muset vykácet další kousek pralesa. Je to těžká práce, ale jediný způsob, jak můžeme přežít.“

Nejméně 200 milionů zemědělců získává půdu metodou kácení a vypalování jako Viktorie a její rodina. A jim se dá připsat vina za 60 procent deštného pralesa zničeného za rok. Tito obdělávatelé půdy putující z místa na místo by samozřejmě dali přednost snazšímu způsobu zemědělství, ale nemají na výběr. Denně jsou nuceni bojovat o přežití, takže to, že se má chránit deštný prales, považují za přepych, který si nemohou dovolit.

Ačkoli většina zemědělců pokácela prales kvůli pěstování plodin, někteří ho mýtí kvůli pastvě pro dobytek. Chov dobytka je další závažnou příčinou odlesňování deštných pralesů ve Střední a Jižní Americe. Hovězí maso z tohoto dobytka obvykle končí v Severní Americe, kde prodejny rychlého občerstvení požadují obrovské množství levného masa na hamburgery.

Chovatelé dobytka však narážejí na stejný problém jako drobní zemědělci. Pastva, která vyrůstá mezi ohořelými zbytky deštného pralesa, může dobytek málokdy uživit déle než pět let. Přeměňování deštného pralesa na hamburgery se možná vyplácí několika lidem, ale určitě patří k nejrozmařilejším způsobům získávání potravy, jaké kdy člověk vymyslel.b

Další významné ohrožení deštného pralesa vychází z těžby dřeva. Ta nutně nemusí znamenat ničení deštného pralesa. Některé společnosti vytěží několik obchodně výhodných druhů dřeva takovým způsobem, že se prales brzy vrátí do původního stavu. Ale dvě třetiny ze 45 000 čtverečních kilometrů pralesa, na kterých dřevařské společnosti každý rok pracují, jsou těžbou tak silně poškozené, že nepoškozený zůstává pouze každý pátý strom.

Botanik Manuel Fidalgo si stěžuje: „Děsí mě, když vidím nádherný prales poničený bezuzdnou těžbou dřeva. Je sice pravda, že na vykácené mýtině možná porostou jiné rostliny a stromy, ale tento nový porost je druhotný prales a je ochuzen o řadu druhů. Potrvá staletí, nebo dokonce tisíciletí, než se někdejší prales může vrátit do původního stavu.“

Dřevorubecké společnosti urychlují zkázu pralesa také jinak. Chovatelé dobytka a zemědělci putující z místa na místo se dostávají do pralesa hlavně po cestách prosekaných dřevorubci. Po dřevorubcích někdy zůstávají úlomky dřeva, jimiž se udržují lesní požáry, které zničí ještě větší kus pralesa, než vykáceli dřevorubci. Jeden takový požár na Borneu zničil v roce 1983 milion hektarů pralesa.

Co se dělá na ochranu pralesa?

Kvůli všem těmto druhům ohrožení je na zachování zbývajících pralesů vynakládáno určité úsilí. Je to však gigantický úkol. Národní parky mohou sice uchránit izolované oblasti deštného pralesa, ale uvnitř mnoha parků stále pokračuje lov, těžba dřeva i získávání zemědělské půdy metodou kácení a vypalování. Rozvojové země mají málo peněz na zaplacení správy přírodní rezervace.

Vlády, které jsou ve finanční tísni, se snadno dají mezinárodními společnostmi zlákat k tomu, aby jim prodaly oprávnění těžit dřevo; v některých případech to je jeden z mála prostředků, které má stát k dispozici na zaplacení zahraničních dluhů. A miliony zemědělců putujících z místa na místo nemají jinou možnost než postupovat stále hlouběji do deštného pralesa.

Je ochrana deštných pralesů ve světě sužovaném tolika problémy tak důležitá? O co se vlastně připravíme, jestliže zaniknou?

[Poznámky pod čarou]