Co říká Bible

Měli by být mrtví ctěni?

„HLUBOCE ZAKOŘENĚNÝ CIT PODNĚCUJE VĚTŠINU LIDÍ, ABY ZACHÁZELI S MRTVÝM LIDSKÝM TĚLEM S ÚCTOU, JAKÁ NENÍ PROJEVOVÁNA MRTVÝM ZVÍŘATŮM.“ (ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA)

VĚTŠINA lidí své milované, kteří zemřeli, tím či oním způsobem ctí. Mrtví jsou ctěni v úmrtních oznámeních v novinách a jsou vychvalováni v nekrolozích. V některých zemích jsou běžné nákladné pohřby s náboženskými nebo tradičními rituály. Obřady mohou trvat dny, týdny nebo měsíce. Školy, letiště, ulice a města jsou pojmenovány po slavných lidech, kteří zemřeli. Na památku hrdinů jsou vztyčovány pomníky a zaváděny svátky.

Podle Božího slova si však mrtví nejsou vědomi naprosto žádné cti, která je jim prokazována. (Job 14:10, 21; Žalm 49:17) Mrtví jsou ‚živí‘ pouze v paměti těch, kdo na ně vzpomínají. Bible říká: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic.“ (Kazatel 9:5) Bible předkládá naději na vzkříšení, které nastane v budoucnosti. (Jan 5:28, 29; 11:25) Avšak až do té doby jsou mrtví ve stavu neexistence. Stávají se doslova prachem. (1. Mojžíšova 3:19; Job 34:15)

Víme tedy o tom, jak jasně se Bible vyjadřuje o stavu mrtvých. Má proto vůbec nějaký smysl je ctít? Měli by se křesťané řídit tradičními zvyky spojenými s pohřbem svých milovaných?

Rituály založené na nesprávném předpokladu

Mnoho, možná většina tradičních rituálů souvisejících s mrtvými je hluboce zakořeněna v nebiblických náboženských naukách. Účelem některých rituálů je „ochránit zesnulého před útokem démonů; někdy je cílem rituálů chránit živé před ‚nákazou smrti‘ nebo před zlobou těch, kdo zemřeli,“ uvádí Encyclopædia Britannica. Každý takový zvyk založený na nesprávném předpokladu, že mrtví žijí v nějaké neviditelné říši, je v přímém rozporu s biblickými pravdami. (Kazatel 9:10)

Mnoho lidí uctívá své mrtvé. Tento druh uctívání zahrnuje předkládání obětí a modliteb mrtvým předkům. Někteří z těch, kdo tyto rituály provozují, považují svoje počínání ne za uctívání, ale spíše za vyjádření hluboké úcty k mrtvým. Přesto tento druh úcty k mrtvým předkům má náboženské pozadí a neshoduje se s biblickým učením. Ježíš Kristus řekl: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Lukáš 4:8)

Vyrovnaný názor

Projevování cti a úcty mrtvým není vždy spojeno s falešnými náboženskými naukami. Jedna biblická zpráva například popisuje, jak byla po smrti projevena čest věrnému králi Ezekjášovi. Boží lid „ho pohřbil ve stoupání k pohřebním místům Davidových synů; a při smrti mu celý Juda a obyvatelé Jeruzaléma prokázali čest“. (2. Paralipomenon 32:33) Další příklad se týká Ježíše. Bible uvádí, že jeho učedníci „vzali . . . Ježíšovo tělo a ovázali je obinadly s kořením, právě jak mají Židé ve zvyku připravovat na pohřeb“. (Jan 19:40)

Písmo uvádí mnoho dalších případů, ve kterých se v souvislosti s tělem a pohřbem mrtvého dodržovaly určité zvláštní postupy. Tyto zvyklosti nebyly uctíváním předků ani nebyly založeny na mylném přesvědčení, že mrtví dále ovlivňují záležitosti živých. Spíše tím truchlící dávali najevo svou hlubokou úctu k těm, které milovali. Bible proti takové úctě nic nenamítá, protože tato úcta vyplývá z přirozených lidských citů, i když neschvaluje na pohřbech okázalé nebo hysterické projevy. Na druhé straně však křesťany nevybízí, aby byli lhostejní a necitelní, když jim zemře někdo milovaný.

A tak, když se svědkové Jehovovi zúčastní pohřbu svých milovaných, projevují zesnulému patřičnou úctu a čest. (Kazatel 7:2) Pokud jde o květiny, pohřební obřady a další místní zvyky, křesťané učiní uvážené osobní rozhodnutí, aby se vyhnuli praktikám, které jsou v rozporu s biblickým učením. K tomu je potřeba mít dobrý úsudek a být vyrovnaný. Encyclopædia of Religion and Ethics (Encyklopedie náboženství a etiky) vysvětluje, že „během doby nějaký obřad změní svůj význam i obsah, takže to, co obřad vyjadřuje v pozdější době, může být úplně odlišné od toho, co vyjadřoval původně, a jeho obecně rozšířené vysvětlení nemusí vrhat žádné světlo na jeho původ“.a

Je špatné chválit mrtvé?

Zásada vyrovnanosti se dá uplatnit také v otázce, zda chválit mrtvé. Svědkové Jehovovi se velmi snaží při pohřebním obřadu truchlící utěšit. (2. Korinťanům 1:3–5) V rámci programu může promluvit jeden nebo více řečníků. Bylo by však nevhodné událost obrátit v dlouhou přehlídku nekrologů vyvyšujících zesnulého. Pohřeb spíše poskytuje příležitost velebit nádherné Boží vlastnosti, včetně jeho laskavosti, která se projevila v tom, že nám poskytl naději na vzkříšení.

To ovšem neznamená, že by bylo špatné připomenout během pohřebního proslovu dobré vlastnosti zemřelého. (Srovnej 2. Samuelovu 1:17–27.) Jestliže byl ten, kdo zemřel, věrný Bohu až do smrti, stává se znamenitým příkladem k napodobení. (Hebrejcům 6:12) Je dobré uvažovat o ryzím životním běhu Božích služebníků. A podělit se během pohřebního obřadu o tyto pěkné myšlenky s druhými, to poskytuje útěchu živým a ctí památku zesnulého.

Praví křesťané své mrtvé neuctívají. Nezúčastňují se všeobecně rozšířených obřadů, které jsou v rozporu s biblickými pravdami. Na druhé straně však Boží služebníci odmítají extrémní názor, že pokud jsou mrtví pouhý prach, jsou všechny pohřební zvyky bezúčelné a zbytečné. Truchlí a vzpomínají na své zemřelé. Jejich bolest a zármutek jsou však zmírněny biblickou pravdou, že mrtví netrpí a že existuje naděje na vzkříšení.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Pohřební průvod na počest Gustava II., švédského krále, po jeho smrti v roce 1632

[Podpisek]

Z knihy Bildersaal deutscher Geschichte