Tam, kde se velbloudi a brumbyové volně prohánějí

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

AUSTRALSKÉ vnitrozemí — co se vám v mysli vybaví, když slyšíte o tomto místě? Země plná skákajících klokanů a emu, ptáků neschopných letu, prašná červená poušť a parné dny? Do určité míry máte pravdu — je to ale také země, která skrývá překvapení.

Věděli jste, že Austrálie je domovem vůbec posledních divoce žijících stád velbloudů, největších stád divokých koní a takového množství oslů, jaké nemá na celé planetě obdobu? To, že se sem tato odolná zvířata dostala a že zde přežívají, je málo známým příběhem o nezdolnosti a střetu zájmů a je to živá připomínka minulosti.

Velbloudi budují vnitrozemí

Během uplynulých čtyřiceti let měli někteří chovatelé dobytka stejné obavy, jaké jeden honák vyjádřil v knize The Camel in Australia (Velbloud v Austrálii): „Viděl jsem zde doklady toho, že pět velbloudů prakticky strhlo deset kilometrů pomezního oplocení... Na jednom místě nejen zničili dráty, ale také vyvrátili sloupy.“

Drahé pletivo na oplocení není pro dlouhé nohy a robustní tělo umíněného velblouda žádnou překážkou. Avšak právě díky těmto statným velbloudím nohám vznikly životně důležité trasy procházející vyprahlým vnitrozemím tohoto kontinentu.

Velbloudi byli dovezeni z Indie v roce 1860, aby doprovázeli badatele Burkeho a Willse na jejich dobrodružné výpravě z jihu na sever Austrálie. Tato exotická zvířata se pro svou mimořádnou sílu a odolnost stala vyhledávanými společníky prvních dobrodruhů. Velbloudi byli nesmírně úsporným dopravním prostředkem, protože při přepravě nákladu o váze 300 kilogramů na vzdálenost 800 kilometrů spotřebovali jen 15 litrů vody.

Obdivuhodně spolehliví velbloudi pomáhali s dopravou potravin a zařízení do měst v blízkosti nově objevených nalezišť zlata, se stavbou telegrafního vedení přes celou zemi, z Adelaide do Darwinu, a s vyměřováním transaustralské železnice, která spojuje Sydney s Perthem. Na rozloze čtyř milionů čtverečních kilometrů prošlapali stezku, po které moderní dopravní prostředky dokážou projet jen stěží.

Počet domestikovaných velbloudů dosáhl v roce 1922 vrcholu 22 000, ale když je nahradil automobil, bylo mnoho velbloudů puštěno do volné přírody. Zde se potulovali a množili bez jakéhokoli omezení, takže v australských pouštích nyní údajně žije více než 200 000 velbloudů a někteří lidé odhadují, že tato populace se během šesti let zdvojnásobí.

Všichni velbloudi však nežijí ve volné přírodě. Mluvčí Středoaustralského sdružení na ochranu velbloudů řekl časopisu Probuďte se!: „V Austrálii jsou jediná zdravá stáda velbloudů na světě, a tak je malý počet těchto zvířat každoročně exportován do zoologických zahrad a parků ve Spojených státech a v Asii.“ Místní organizátoři turistických výprav také nabízejí návštěvníkům možnost jet na hřbetu velblouda a znovu objevit divoké australské vnitrozemí — místo, kde ve volné přírodě žijí i další soumaři.

Co je brumby?

První flotila anglických lodí vyložila na australském pobřeží svůj náklad — vězně, vojáky a koně — v roce 1788. Historie koní v této zemi, podobně jako historie jejich lidských společníků, je nejen romantická, ale i tragická.

Koně, na kterých se první průkopníci dostávali do všech koutů australského kontinentu, byli při podmaňování nových oblastí životně důležití. Zatoulaní a uprchlí koně brzy vytvořili stáda, a těmto koním se začalo říkat „brumbyové“. Slovo „brumby“ možná pochází ze slova baroomby, které používali domorodci v Queenslandu a které znamená „divoký“.

Divoký, nespoutaný duch brumbyů inspiroval fantazii mnoha básníků, jako například A. B. (Banjo) Patersona v jeho baladě „Muž od Sněžné řeky“, čímž brumbymu zajistil trvalé místo v srdci mnoha Australanů. Počet brumbyů vzrostl po první světové válce, když klesla poptávka po Walerovi — což byl kůň speciálně vyšlechtěný pro oddíly australské lehké jízdy a používaný indickou armádou — a když mnoho těchto zvířat bylo vypuštěno do volné přírody. Odhaduje se, že nyní je na tomto kontinentu 300 000 divokých koní.

Tito koně se prohánějí po buši, a jejich kopyta udusávají křehkou vrchní vrstvu půdy jako kovářská kladiva, čímž ničí i okraje napajedel. Když potom nastane sucho, koně strádají nedostatkem vody nebo umírají žízní. V zemi, kde již je beztak nadměrné množství stád dobytka, se tito divocí koně stávají neúnosným břemenem. Tisíce jsou jich proto každý rok utraceny. Maso koní je zpracováno jako potrava pro lidi nebo je prodáváno jako krmivo pro domácí mazlíčky.

Daleko volněji než velbloud či kůň se potuluje zvíře příbuzné brumbymu, totiž osel. Přestože se vyskytuje v mnohem vyšším počtu než divoký kůň a je rozšířený po větším území než velbloud, doplatil na svůj úspěch.

Jidášské řešení

Podobně jako kůň byl i osel dovezen teprve koncem 18. století k tahání nákladů a orání polí, ale brzy zde zdomácněl. Ve dvacátých letech 20. století bylo velké množství oslů puštěno do volné přírody a jejich počet dosáhl 30násobku počtu divokých oslů v původních stádech.

Oslové, podobně jako velbloudi, jsou uzpůsobeni pro život v poušti, a když jsou dehydratovaní, dokážou omezit pocení a přežijí ztrátu takového množství vody, které odpovídá 30 procentům jejich tělesné hmotnosti. (Ztráta vody odpovídající 12 až 15 procentům tělesné hmotnosti by mnoho jiných savců zabila.) Rádi se pasou na šťavnatých pastvinách, ale dokážou se živit i podřadnými rostlinami, kterých se dobytek ani nedotkne. V sedmdesátých letech 20. století se po polovině Austrálie prohánělo více než 750 000 těchto zvířat. Rostoucí příliv oslů se stal hrozbou pro životní prostředí i pro průmyslové zpracování masa a muselo se s tím něco udělat.

Od roku 1978 do roku 1993 bylo jen v severozápadní Austrálii systematicky usmrceno více než 500 000 oslů. V rámci takzvaného jidášského programu je v současné době 300 oslů vybaveno vysílačkami. Tito oslové jsou vypuštěni, aby se připojili ke svému stádu, ale jsou sledováni helikoptérou, a ostatní oslové jsou pak humánním způsobem utraceni. A když se tento jidášský osel spřátelí s jinou skupinou, jsou i tato zvířata lokalizována a utracena.

„Je to dlouhodobý problém,“ řekl časopisu Probuďte se! jeden představitel ochrany zemědělství v Západní Austrálii a varoval: „Pokud bude ponechána malá populace oslů, která má schopnost snadno se množit, potom během velmi krátké doby bude počet oslů stejný, jako byl v sedmdesátých letech. Lidé často nechápou, proč jsou tato zvířata vybíjena a proč jsou ponechána tam, kde uhynula. Tito lidé si však neuvědomují, že se jedná o zcela nepřístupné oblasti. Nevedou tam žádné cesty, do většiny těchto míst je možné proniknout pouze helikoptérou. Je to ale problém, který způsobil člověk, a tak se škodu snažíme omezit tak humánně, jak to jen jde.“

Odolní a plodní

Možná si teď představujete, jak v centru Austrálie dochází k obrovské tlačenici nežádoucích soumarů. Australské vnitrozemí je však velmi rozsáhlé. Tato zvířata se zde potulují po oblasti veliké asi jako Evropa a přitom skoro tak odlehlé jako měsíc — a její terén se podobá oběma těmto místům. Pouhé sledování těchto stád je náročným úkolem, natož nějaká regulace.

Na rozdíl od mnoha ohrožených druhů se tato odolná a plodná zvířata stala trvalou součástí této krajiny. Nemají žádné přirozené nepřátele, nehrozí jim žádné nemoci a tak se volně potulují po australském vnitrozemí.

[Obrázek na straně 16]

Po australských pouštích se volně potuluje asi 200 000 velbloudů

[Podpisek]

Agriculture Western Australia

[Obrázek na straně 16 a 17]

Brumbyové se volně pohybují na okraji Simpsonovy pouště

[Obrázek na straně 17]

Kolona velbloudů dopravujících vlnu v roce 1929

[Podpisek]

Image Library, State Library of New South Wales

[Obrázek na straně 18]

Nahánění brumbyů ve vnitrozemském stylu

[Podpisek]

© Esther Beaton

[Obrázek na straně 18]

Umisťování vysílačky na jidášského osla

[Podpisek]

Agriculture Western Australia