Moderní medicína — Kam až může dosáhnout?

DĚTI často záhy zjistí, že pokud si chtějí utrhnout jablko, na které nedosáhnou, musí vylézt kamarádovi na ramena. Něco podobného se děje na poli medicíny. Výzkumní pracovníci v oblasti lékařství dosahovali stále lepších výsledků tím, že se jakoby ‚postavili na ramena‘ vynikajících odborníků z minulosti.

K těmto prvním lékařům patřili velmi známí muži, jako byl Hippokrates a Pasteur, ale také Vesalius a William Morton, což jsou zase jména, která jsou pro mnoho z nás neznámá. Za co jim moderní medicína vděčí?

Ve starověku léčení často nebylo vědeckou záležitostí, ale spočívalo hlavně na pověrách a náboženských rituálech. Kniha The Epic of Medicine (Epos o medicíně), kterou redigoval dr. Felix Marti-Ibañez, říká: „Lidé v Mezopotámii ... se při boji proti nemocím obraceli k lékařsko-náboženské medicíně, protože byli přesvědčeni, že nemoci jsou trestem od bohů.“ Tuto medicínu brzy vystřídala medicína egyptská, která rovněž vycházela z náboženství. Na léčitele se tedy již od samého počátku pohlíželo s určitou mírou náboženského obdivu.

Doktor Thomas A. Preston ve své knize The Clay Pedestal (Hliněný piedestal) uvádí: „Mnohé náboženské názory starověkých lidí se v lékařské praxi zachovaly dodnes. Jedním z nich byl názor, že pacient nemá na onemocnění žádný vliv a že jedinou nadějí na vyléčení je magická síla lékaře.“

Položení základů

Časem se však lékařská praxe začala čím dál více opírat o vědu. Nejvýznačnějším vědecky zaměřeným léčitelem starověku byl Hippokrates. Narodil se kolem roku 460 př. n. l. na řeckém ostrově Kós a podle mnoha lidí je zakladatelem západní medicíny. Hippokrates položil základ pro racionální přístup v medicíně. Odmítl názor, že nemoc je trestem od nějakého božstva a tvrdil, že má přirozenou příčinu. Například epilepsie byla dlouhou dobu pokládána za svatou nemoc, protože se věřilo, že ji dokážou vyléčit pouze bohové. Hippokrates však napsal: „Ohledně nemoci, která je označována jako svatá: nezdá se mi být nikterak božštější ani svatější než ostatní nemoci, neboť má přirozenou příčinu.“ Hippokrates byl také prvním léčitelem, o kterém je známo, že pozoroval příznaky různých nemocí a zaznamenával je, aby bylo možné se k nim v budoucnu vracet.

O několik století později řecký lékař Galénos, který se narodil v roce 129 n. l., se také zabýval novátorským vědeckým výzkumem. Na základě pitev lidí a zvířat Galénos vytvořil učebnici anatomie, kterou lékaři používali po staletí. V roce 1514 se v Bruselu narodil Andreas Vesalius, který napsal knihu De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla). Tato kniha se zprvu setkala s odporem, protože mnohé Galénovy závěry popírala. Stala se však základem pro novodobou anatomii. Podle knihy Die Grossen (Velikáni) se tak Vesalius stal „na poli lékařství jedním z nejvýznačnějších badatelů, jací kdy žili“.

Také Galénovy teorie o srdci a oběhu krve byly po čase vyvráceny.a Anglický lékař William Harvey věnoval řadu let pitvání zvířat a ptáků. Zabýval se funkcí srdečních chlopní, měřil objem krve v jednotlivých srdečních komorách a předběžně určil, jaké množství krve je v těle. Harvey své nálezy publikoval v roce 1628 v knize Exercitatio anatomica de motu cordi et sanguinis in animalibus (Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve ve zvířatech). Byl terčem kritiky, odporu, útoků a urážek. Jeho práce však znamenala v medicíně přelom — byl totiž objeven velký krevní oběh.

Od holičství k chirurgii

K obrovskému pokroku došlo také na poli chirurgie. Ve středověku byla chirurgie často záležitostí holičů. Není tedy divu, že podle některých lidí byl otcem moderní chirurgie Francouz Ambroise Paré, který žil v 16. století. Byl to pokrokový lazebník, který pracoval ve službách čtyř francouzských králů. Paré také vynalezl řadu chirurgických nástrojů.

Jedním z hlavních problémů, s nímž se chirurgové v 19. století potýkali, bylo to, že při chirurgických zákrocích neuměli utlumit bolest. V roce 1846 se však zubař jménem William Morton zasloužil o to, že se v chirurgii začala hojně používat anestetika.b

V roce 1895 německý fyzik Wilhelm Röntgen při svých pokusech s elektřinou pozoroval paprsky, které procházely tělem, ale ne kostmi. Protože neznal jejich původ, nazval je paprsky X a tento název jim v anglicky mluvících zemích již zůstal. (Němci je znají jako Röntgenstrahlen neboli rentgenové paprsky.) Podle knihy Die Großen Deutschen (Němečtí velikáni) Röntgen své manželce řekl: „Lidé budou říkat: ‚Röntgen se zbláznil.‘“ Někteří to skutečně říkali. V chirurgii však jeho objev znamenal převrat. Chirurgové se nyní mohli podívat do těla, aniž by jej museli rozříznout.

Zdolávání nemocí

Infekční nemoci, jako jsou například pravé neštovice, po staletí způsobovaly epidemie a přinášely hrůzu a smrt. Ar-Rāzī, Peršan, který žil v 9. století a který je některými lidmi pokládán za největšího lékaře islámského světa té doby, zaznamenal první lékařsky přesný popis neštovic. Avšak teprve po mnoha staletích našel britský lékař Edward Jenner způsob, jak neštovice léčit. Jenner si všiml, že člověk, který prodělal plané neštovice, což není vážná choroba, byl vůči pravým neštovicím imunní. Na základě tohoto pozorování Jenner použil kousky kůže infikované planými neštovicemi k vytvoření očkovací látky proti pravým neštovicím. To bylo v roce 1796. Podobně jako jiní průkopníci před ním se i Jenner setkal s kritikou a odporem. Jeho objev očkování však nakonec vedl k odstranění této nemoci a poskytl medicíně mocný nový prostředek v boji proti chorobám.

Francouz Louis Pasteur použil očkování k léčení vztekliny a sněti slezinné. Prokázal také, že klíčovou roli při vzniku nemocí hrají choroboplodné zárodky. Robert Koch identifikoval v roce 1882 mikroba vyvolávajícího tuberkulózu, kterou jeden historik popsal jako „nejhorší smrtelnou nemoc devatenáctého století“. Asi o rok později Koch identifikoval mikroba, který vyvolává choleru. Časopis Life říká: „Práce Pasteura a Kocha položily základ oboru mikrobiologie a vedly k pokrokům v imunologii, hygieně a přispěly k prodloužení lidského života více než všechen vědecký pokrok v uplynulých 1 000 letech.“

Medicína dvacátého století

Na začátku 20. století stála medicína na ramenech těchto a dalších skvělých odborníků. Lékařský pokrok se od té doby neuvěřitelně zrychlil — je využíván například inzulin na cukrovku, chemoterapie na rakovinu, hormonální léčba na poruchy žláz s vnitřní sekrecí, antibiotika na tuberkulózu, chlorochin na určité typy malárie, dialýza při onemocněních ledvin, operace na otevřeném srdci a transplantace orgánů. A to jmenujeme jen některé postupy.

Jak blízko svému cíli, totiž zajistit ‚všem lidem na světě přijatelnou míru zdraví‘, je však medicína nyní, na počátku 21. století?

Nedosažitelný cíl?

Děti poznají, že i když vylezou kamarádovi na ramena, přesto na každé jablko nedosáhnou. Ta nejšťavnatější jablka na vrcholku stromu jsou stále nedosažitelná. Podobně i medicína postupovala stále výš — od jednoho úspěchu ke druhému. Avšak ten nejcennější cíl — dobré zdraví pro všechny lidi — je stále nedosažitelně vysoko na vrcholku stromu.

Ačkoli tedy Evropská komise v roce 1998 uvedla, že „Evropané se nikdy netěšili tak dlouhému a zdravému životu“, ve zprávě se dodává: „Každý pátý člověk zemře předčasně před dosažením 65 let. Z těchto lidí asi 40 % zemře na rakovinu, dalších 30 % na kardiovaskulární nemoci... Je třeba zajistit lepší ochranu proti novým formám ohrožení zdraví.“

Německý zdravotnický časopis Gesundheit v listopadu 1998 uvedl, že v současné době jsou stále větší hrozbou infekční nemoci jako cholera a tuberkulóza. Proč? Antibiotika „ztrácejí svou účinnost. Stále více bakterií je rezistentních přinejmenším na jeden běžný lék a mnoho bakterií je navíc rezistentních na několik léků.“ Nejenže se vracejí staré nemoci, ale objevily se také nové choroby jako například AIDS. Německá farmaceutická publikace Statistics ’97 nám připomíná: „U dvou třetin všech známých nemocí — tedy asi u 20 000 — prozatím neexistuje žádný způsob, jak léčit jejich příčinu.“

Bude řešením genová terapie?

Je pravda, že jsou stále vyvíjeny nové formy léčení. Mnozí lidé se například domnívají, že klíčem k lepšímu zdraví může být genové inženýrství. Po výzkumu, který v devadesátých letech prováděli ve Spojených státech takoví lékaři jako například dr. W. French Anderson, byla genová terapie popsána jako „nejaktuálnější oblast lékařského výzkumu“. Kniha Heilen mit Genen (Léčení geny) uvádí, že s genovou terapií by se „lékařská věda mohla ocitnout na samotné hranici průkopnického vývoje. A zvláště to platí v případě léčby těch chorob, které byly dosud neléčitelné.“

Vědci očekávají, že pacienty s vrozenými genetickými poruchami časem dokážou léčit injekcemi opravných genů. Dokonce se snad podaří i to, že zhoubné buňky, jakými jsou například buňky rakovinné, bude možné upravit tak, aby ničily samy sebe. Pomocí genetického screeningu se již zjišťuje, zda člověk má k určité nemoci predispozici. Někteří odborníci říkají, že dalším krokem bude farmakogenomika neboli podávání takových léků, které odpovídají genetické výbavě pacienta. Jeden význačný výzkumný pracovník se domnívá, že lékaři budou jednoho dne schopni „diagnostikovat nemoci svých pacientů a léčit je podáním odpovídajícího úseku DNA“.

Ne každý je však přesvědčen o tom, že genová terapie bude tím ‚zázračným lékem‘ budoucnosti. Podle průzkumů si lidé možná vůbec nepřejí, aby jejich genetickou výbavu někdo analyzoval. A mnozí lidé se také obávají, že genetická terapie by mohla nebezpečně zasahovat do přirozeného uspořádání.

Čas ukáže, zda genové inženýrství nebo technicky vyspělé přístupy v medicíně dostojí svým velkolepým slibům, nebo ne. Jsou však určité důvody, proč nepropadnout nepřiměřenému optimismu. V knize The Clay Pedestal je popsán důvěrně známý cyklus: „Objeví se nová léčba, která je s velkou slávou zveřejněna na lékařských konferencích a v odborných časopisech. Její tvůrci se stanou ve svém oboru slavnými a sdělovací prostředky nad tímto pokrokem jásají. Po období euforie a dobře zdokumentované prospěšnosti této zázračné léčby postupně začne docházet k rozčarování, které trvá několik měsíců až desetiletí. Potom je objeven nový lék, který téměř přes noc nahradí ten předcházející. Původní lék je potom okamžitě odložen jako bezcenný.“ Skutečně, mnoho léků, od kterých většina lékařů ustoupila, protože je považují za neúčinné, se nedlouho předtím používalo jako součást standardní léčby.

Lékaři dnes sice již nemají náboženský status, který měli léčitelé ve starověku, ale někteří lidé mají stále sklon přičítat jim téměř božskou moc a představují si, že věda rozhodně musí najít léčbu na všechny potíže lidstva. Realita je však tomuto ideálu na hony vzdálena. Doktor Leonard Hayflick v knize How and Why We Age (Jak a proč stárneme) uvádí: „V roce 1900 zemřelo ve Spojených státech 75 procent lidí před dosažením věku šedesáti pěti let. Dnes je tato statistika téměř obrácená: skoro 70 procent lidí umírá potom, co dosáhnou šedesáti pěti let.“ Co vedlo k tomuto pozoruhodnému prodloužení života? Hayflick vysvětluje, že to „bylo převážně způsobeno snížením úmrtnosti novorozenců“. Předpokládejme však, že hlavní příčiny smrti ve stáří — srdeční choroby, rakovinu a mrtvici — by lékařská věda odstranit dokázala. Znamenalo by to dosažení nesmrtelnosti? Sotva. Doktor Hayflick uvádí, že i potom „by se většina lidí dožívala asi sta let“. Tento lékař dodává: „Tito století lidé by stále ještě nebyli nesmrtelní. Na co by tedy umírali? Zkrátka by byli stále slabší a slabší, až by nastala smrt.“

Přes veškeré úsilí lékařské vědy však dosud není v jejích možnostech smrt odstranit. Proč tomu tak je? A je zdraví pro všechny lidi jen nesplnitelným snem?

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 4]

„Mnohé náboženské názory starověkých lidí se v lékařské praxi zachovaly dodnes.“ — The Clay Pedestal

[Obrázky na straně 4 a 5]

Základy moderní medicíny položili Hippokrates, Galénos a Vesalius

[Podpisky]

Ostrov Kós v Řecku

S laskavým svolením National Library of Medicine

A. Vesalius na dřevorytu Jana Stevena von Kalkara; převzato z díla Meyer’s Encyclopedic Lexicon

[Obrázky na straně 6]

Ambroise Paré byl pokrokový lazebník, který pracoval ve službách čtyř francouzských králů

Perský lékař Ar-Rāzī (vlevo) a britský lékař Edward Jenner (vpravo)

[Podpisky]

Paré a Ar-Rāzī: S laskavým svolením National Library of Medicine

Z knihy Great Men and Famous Women (Význační muži a slavné ženy)

[Obrázek na straně 7]

Francouz Louis Pasteur prokázal, že nemoci jsou způsobeny choroboplodnými zárodky

[Podpisek]

© Institut Pasteur

[Obrázek na straně 8]

I kdyby bylo možné odstranit hlavní příčiny smrti, nakonec by k ní stejně vedl vysoký věk