Od luxusu k nezbytnosti — Historie mýdla

MÁLOKTERÝ výrobek je tak běžný a tak praktický jako mýdlo. Od narození až do stáří je součástí našeho každodenního života. Mýdlo se poprvé objevilo kdysi v dávné minulosti a postupně se z tohoto luxusního výrobku stal předmět, který nechybí v žádné koupelně.

Jeden chemik z 19. století prohlásil, že přesným měřítkem bohatství a civilizovanosti národa je množství spotřebovaného mýdla. Dnes je však mýdlo považováno za základ hygieny a dobrého zdraví. Jak vlastně došlo k tomu, že se stalo součástí běžného života?

Ve starověku

Důkazy o tom, že v době před naším letopočtem by se mýdlo používalo k osobní hygieně, prakticky neexistují. Je pravda, že například v Kralické bibli je u Jeremjáše 2:22 napsáno: „Nebo bys ty se pak umyla sanitrem, a mnoho na sebe mýdla vypotřebovala.“ Přesto jsou oprávněné důvody pochybovat o tom, že ‚mýdlem‘ je zde míněno totéž, co si pod tímto slovem představujeme dnes. Jeden moderní překlad tohoto verše proto uvádí „nabrala sis velké dávky louhu“, tedy zásaditého čisticího prostředku, který má s dnešním mýdlem jen velmi málo společného.

Řekové a později Římané využívali k tělesné očistě obvykle vonné oleje. Umění výroby mýdla se možná naučili od Keltů. Plinius Starší, římský spisovatel z prvního století, použil ve svém díle Přírodověda galské slovo saipo, z něhož je údajně odvozen výraz pro mýdlo v angličtině, francouzštině, němčině, portugalštině, rumunštině a španělštině.

V následujících staletích se o mýdle příliš nemluví, i když je známo, že ve středověku se Itálie, Španělsko a Francie staly významnými středisky výroby mýdla. Navzdory snahám o velkovýrobu se zdá, že v Evropě se mýdlo příliš nepoužívalo. Dokonce existuje zpráva o tom, že když v roce 1672 jeden německý obdivovatel poslal jisté šlechtičně darem balíček mýdla, považoval za žádoucí připojit k tomuto záhadnému produktu podrobný návod k použití.

Počátky výroby mýdla

Jeden z prvních receptů na výrobu mýdla se objevuje v dokumentu z 12. století, v němž jsou zapsána obchodní tajemství řemeslníků. Během staletí se chemické postupy při jeho výrobě prakticky nezměnily. Oleje a tuky z nejrůznějších zdrojů se vařily v žíravém zásaditém roztoku, a výsledkem bylo surové mýdlo. Tomuto chemickému procesu se říká saponifikace.

Je pochopitelné, že kvalita mýdla závisela na materiálu použitém k jeho výrobě. Zpočátku byly základními surovinami popel ze spáleného dřeva a zvířecí tuk. Z těchto ingrediencí první američtí osadníci vyráběli hnědé mýdlo, které mělo konzistenci marmelády a bylo určeno pro každodenní potřebu. Tehdy se nejen mýdlo, ale i svíčky dělaly z rozpuštěného hovězího nebo ovčího loje. Takzvaní svíčkaři často vyráběli a prodávali oba tyto produkty. Když při vaření mýdla přidali na konci procesu sůl, mýdlo ztvrdlo a daly se z něj udělat kostky, které se potom snadno převážely. Svíčkaři tato mýdla parfémovali levandulí, libavkou nebo kmínem.

Mýdla vyráběná v jižní Evropě se tradičně dělala z olivového oleje, ale mydláři v chladnějších oblastech dále používali lůj. Někteří se dokonce rozhodli pro rybí tuk. Tehdejší mýdla byla dobrá na praní, ale na mytí se příliš nehodila. Tuk a olej nejsou však tím jediným, co dělá mýdlo mýdlem.

Od ruční výroby k průmyslové

Alkálie potřebné k výrobě mýdla se po mnoho staletí získávaly z popela určitých rostlin, včetně mořských řas. Ve Španělsku se za tímto účelem spaloval slanobýl. Zásaditý popel, který tak vznikl, se nazýval barilla. Z místního olivového oleje a barilly se vyrábělo velmi kvalitní bílé mýdlo označované jako kastilské.

V 18. století se významně zvýšila poptávka po draslu, které se používalo nejen k výrobě mýdla, ale i skla a střelného prachu.a Kolem roku 1790 Nicolas Leblanc, francouzský chirurg a chemik, objevil způsob, jak získat alkálie z obyčejné soli. Později chemici vyprodukovali kaustickou sodu neboli hydroxid sodný z koncentrovaného solného roztoku. Tím se otevřela cesta k průmyslové výrobě mýdla.

Mýdlo si získává dobré jméno

Konec 19. století byl obdobím nevídaných reforem, jejichž cílem bylo vzdělávat lidi v otázkách zdraví a hygieny. Mýdlo však v té době bylo stále ještě nevzhlednou hnědou hmotou s kousky alkálie, které dráždily pokožku. Vařilo se v kotlích a výroba byla poměrně primitivní. K zákazníkům se dostávalo v podobě kostek, které obchodník krájel na menší kousky a prodával je na váhu. Jelikož na kostkách nebyly uvedeny žádné informace, zákazníci ani nevěděli, kdo je výrobce.

Některá mýdla krásně pěnila, ale současně z nich kapal olej, takže člověk měl mastné prsty. Kvůli oleji navíc mýdlo začalo časem páchnout. Výrobci si stále více všímali toho, po čem touží zákazníci, a tak začali do mýdel přidávat různé přísady, jako například olej z voňatky citronové. Místo nepěkného zápachu tak mýdlo vonělo po citronech.

Další zlepšení na sebe nenechala dlouho čekat. Velkou oblibu získávala mýdla z rostlinných olejů, protože měla lepší vlastnosti. Převratné změny v dopravě vedly k tomu, že výrobci mýdel měli snadnější přístup k bohatým zdrojům vynikajících přísad. V západní Africe rostou palmy olejné. Zářivě zbarvená máslovitá hmota, která se získává z jejich dužnatých plodů, se stala klíčovou přísadou do mýdel i dalších kosmetických výrobků. Z tichomořských ostrovů se začala dovážet kopra neboli sušená dřeň kokosových ořechů, ze které se získává kokosový olej. Díky exotickým ingrediencím byla pověst mýdla stále lepší.

Výrobci využili přirozenou lidskou touhu po čistotě. Bylo potřeba přesvědčit zákazníky o tom, že mýdlo se nedá ničím nahradit. Jeho příznivé působení začal reklamní průmysl dávat do souvislosti s medem, sluncem a sněhem. Také využíval repliky slavných uměleckých děl, čímž svému poselství — a především mýdlu — propůjčoval zdání něčeho vznešeného a kulturně povznášejícího. Na přelomu 19. a 20. století se mýdlo prodávalo již po celém světě a bylo hnací silou reklamního průmyslu. Na Novém Zélandu se v roce 1894 slogany propagující mýdlo dokonce objevily na zadní straně poštovních známek. To všechno přispělo k tomu, že lidé si život bez mýdla už neuměli představit.

Moderní výroba

Zpočátku se při průmyslové výrobě mýdlo vařilo ve velkých otevřených kotlích. Zkušený pracovník pomocí nástroje podobného zednické lžíci dohlížel na to, aby výrobní proces probíhal správně. Podle toho, jak mýdlo stékalo z rozpálené lžíce, určoval, zda upravit poměr ingrediencí nebo změnit teplotu.

Výroba mýdla se dnes skládá ze tří základních kroků. Prvním je saponifikace, při které různé oleje a tuky reagují s alkálií. Výsledkem je směs jádrového mýdla a glycerolu, která obsahuje asi 30 procent vody. Saponifikace někdy probíhá v kotlích, ale většina současných výrobců používá počítačem řízené saponifikační systémy. Druhým krokem je sušení, při kterém jádrové mýdlo dostane podobu granulek, jež obsahují pouze 12 procent vody. Při posledním kroku se granulky smíchají s barvami a dalšími přísadami, díky kterým mýdlo dostane charakteristický vzhled a vůni. Konečnou podobu mýdlo získá v razicím lisu. Dnešní poptávka vede k tomu, že mýdla jsou stále častěji obohacována ovocnými vůněmi a bylinnými výtažky. Díky tomu je používání mýdla „přirozenějším“ a příjemnějším zážitkem.

Historii mýdla a saponátů provázely objevy, které vedly k revolučním změnám v jejich výrobě. Přesto ale mýdlo zůstalo mýdlem. Málokdo by popřel, že je základem hygieny a dobrého zdraví. Tělesné čistoty je dnes možné dosáhnout snadněji než kdy dříve, přestože žijeme v době, která se vyznačuje mravní a duchovní nečistotou. Vnější čistota má však největší hodnotu tehdy, když je odrazem čistoty vnitřní.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 12]

Způsob, jakým mýdlo vyráběli američtí osadníci

[Obrázek na straně 13]

Obraz „Bubliny“ od sira Johna E. Millaise byl součástí reklamy na mýdlo

[Obrázek na straně 13]

Při tradiční výrobě se mýdlo vaří v kotlích

[Podpisky obrázku na straně 13]

Nahoře: Victoria & Albert Museum, London/Art Resource, NY; dole: © Jeff Greenberg/Index Stock Imagery