Tam, kde peníze chodí po čtyřech

„V NAŠÍ oblasti je prase důležitým rodinným majetkem. Odchovat ho je proto velká odpovědnost,“ říká 17letá Enmarie Kaniová, která žije v kopcovité krajině na Papui-Nové Guineji. „Když mě tatínek poprosil, abych se starala o selátko, byla jsem nadšená, ale taky jsem se bála. Bylo hrozně maličké a já měla strach, že mi umře.“

Jak Enmarie o selátko pečovala? A proč jsou prasata pro vesničany na Papui-Nové Guineji stejně cenná jako peníze? Přečtěte si, co o tom Enmarie řekla redaktorovi časopisu Probuďte se!

Řekni nám prosím něco o sobě.

S rodiči a čtyřmi mladšími sourozenci — dvěma sestrami a dvěma bratry — bydlím v malé chýši, která má střechu ze suché trávy. Žijeme v odlehlé horské vesničce v provincii Western Highlands. Vesnička má asi 50 obyvatel a všichni jsou to moji příbuzní. Naše chýše stojí poblíž říčky, která se vine mezi hustě zalesněnými kopci.

Většina lidí u nás se živí zemědělstvím. Naše rodina má velkou zeleninovou zahradu, kde pěstujeme sladké brambory, dýně, okurky, kávu a další plodiny. Zeleninu pěstuju moc ráda a fyzická práce mě baví. Taky mám nějaké domácí povinnosti, třeba uklízím nebo peru, a samozřejmě se starám o naše rodinné prasátko.

A jak se o ně staráš?

Když ho tatínek asi před rokem koupil, bylo tak maličké, že se mi vešlo do dlaní. Každý den jsem ho krmila směsí z drcených sušených ryb, rozmačkaných sladkých brambor, vody, soli a šťávy z cukrové třtiny. Když se večer ochladilo, spávalo u nás doma blízko ohniště v pytli od rýže, který visel ze stropu. Spávala jsem na zemi blízko něho. A tak prasátko nejen přežilo, ale dokonce rostlo jako z vody!

Nikdy jsem mu nedala žádné jméno. Prostě jsem mu říkala Prasátko, a to mu už zůstalo. Starala jsem se o něj jako o vlastní miminko — krmila jsem ho, koupala a celé hodiny si s ním hrála. Prasátko ke mně přilnulo a všude chodilo se mnou.

Když povyrostlo, zavedla jsem nový zvyk, kterého se držíme až do teď. Na provaze ho odvedu na naši zeleninovou zahrádku, která je asi 15 minut chůze od domu. Tam ho přivážu ke stromu a nechám ho celý den rýt v záhonech. Díky tomu, že má silný krk a tvrdý rypák, může vyrývat kořínky a žížaly a přitom kypří a hnojí půdu. Na konci dne jdeme domů, kde ho nakrmím syrovými a uvařenými sladkými bramborami a pak ho uložím ke spánku do dřevěné ohrádky.

Proč jsou prasata pro lidi z vrchoviny tak důležitá?

Máme takové pořekadlo: Peníze jsou prase a prase jsou peníze. Dlouho před tím, než místní lidé začali používat peníze, sloužila prasata jako platidlo. Tento zvyk se dochoval až dodnes. Jeden prodejce aut například nabízel živé prase ke každému zakoupenému autu. Kmeny často řeší spory tak, že si vymění peníze a prasata. A hodně ženichů dává prasata nevěstiným rodičům nebo klanu jako část ceny za nevěstu.

Takže když jíte vepřové, jíte vlastně svoje investice.

Přesně tak. Prasata pro nás mají takovou cenu, že vepřové jíme většinou jenom při zvláštních příležitostech, jako jsou třeba pohřby nebo jiné důležité události. Některé kmeny z vrchoviny ale hodují na stovkách prasat při velkých slavnostech, které pořádají proto, aby se pochlubily svým bohatstvím nebo aby oplatily nějakou dříve prokázanou laskavost.

Co uděláte s vašimi prasaty?

Máme jich teď víc, to je pravda, protože Prasátko mělo několik selátek. Jedno z nich jsme nedávno prodali za 100 kina (asi 700 korun). Peníze jsme dali za cestu autobusem do nedalekého města Banz, kde se konal každoroční oblastní sjezd svědků Jehovových. Tatínek pravděpodobně prodá další selátka, aby se postaral o každodenní potřeby naší rodiny.

Proč nechováte víc prasat? Mohli byste si vydělat víc peněz.

Nechceme zbohatnout, ale mít to, co k životu opravdu potřebujeme — jídlo, oblečení a střechu nad hlavou. Naše rodina se zaměřuje spíš na duchovní věci. To znamená, že sloužíme Bohu Jehovovi, chodíme na křesťanská shromáždění, pomáháme druhým lidem hmotně i duchovně a děláme věci společně jako rodina. Žijeme jednoduše, ale máme blízké vztahy a jsme šťastní.

Vydělávám si tak, že zahradničím a chovám prasata, ale pracuju jenom na částečný úvazek. Tou nejdůležitější činností je pro mě kazatelská služba, při které mluvím s lidmi v okolí o biblické pravdě. Tomuto úkolu, který dal Ježíš svým následovníkům, se věnuju několik dní v týdnu. (Matouš 28:19, 20) Přála bych si pracovat v odbočce svědků Jehovových v Port Moresby, kde se biblické publikace překládají do místních jazyků. Ale i když se mi to nesplní, vím, že vždycky budu mít tu největší radost ze služby Jehovovi a z toho, že jsou pro mě duchovní věci tím nejdůležitějším v životě. A jsem vděčná, že můžu mít užitek z peněz, které chodí po čtyřech.

[Rámeček a obrázek na straně 12]

PÁR ÚDAJŮ

● Ostrov Nová Guinea je domovem přinejmenším dvou milionů domácích prasat, což je asi jedno na tři obyvatele.

● Prasata jsou majetkem víc než poloviny obyvatel venkova.

[Mapy na straně 10]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

INDONÉSIE

PAPUA-NOVÁ GUINEA

AUSTRÁLIE

INDONÉSIE

PAPUA-NOVÁ GUINEA

PORT MORESBY

WESTERN HIGHLANDS

AUSTRÁLIE

[Obrázek na straně 10 a 11]

Jdeme na zahradu

[Obrázek na straně 11]

Čas na koupel

[Obrázek na straně 11]

Čas na hraní