7. kapitola
„Nové stvoření“ začíná působit
1, 2. (a) Které stvoření před necelými dvěma tisíci lety bylo ještě nádhernější než stvoření muže a ženy? (b) K čemu mělo sloužit pomazání „nového stvoření“ podle Ježíšových slov u Lukáše 24:46–48 a ve Skutcích 1:8?
STVOŘENÍ prvního muže a ženy asi před šesti tisíci lety bylo něco nádherného. (1. Mojžíšova 1:26–28) Zrození „nového stvoření“ před necelými dvěma tisíci lety bylo něco ještě nádhernějšího a mělo pro celé lidstvo ještě větší význam. K tomuto zrození došlo v den letnic roku 33 n. l., když se zrodil sbor Kristových učedníků, z nichž všichni byli pomazáni Božím svatým duchem, aby oznamovali jeho mesiášské království.
2 Necelé dva týdny před tímto historickým dnem letnic řekl vzkříšený Ježíš Kristus svým učedníkům:
„Tak je psáno, že Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých, a na základě jeho jména bude ve všech národech — počínaje od Jeruzaléma, kázáno pokání k odpuštění hříchů, vy toho máte být svědky.“ — Lukáš 24:46–48. „Přijmete moc, až na vás přijde duch svatý, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak i v celé Judeji a v Samaří a do nejvzdálenější části země.“ — Skutky 1:8.
3. Jak velké bylo určené území, kdy v něm učedníci začali vydávat svědectví a kde začali?
3 Mohlo by být větší území pro vydávání svědectví? Pokrývalo celou zemi. Jak má být po celém tomto území rozšířeno svědectví o Mesiáši? To bude vyžadovat čas, ano vytrvalost, odvahu a úsilí. Ale sotva na ně v den letnic sestoupil zaslíbený svatý duch, ihned začali dávat svědectví, a to nejprve ostatním lidem v Jeruzalémě.
4. Jak to vše začalo v den letnic podle proroctví u Joela 2:28, 29?
4 Události probíhaly tak, jak to bylo předpověděno u Joela 2:28, 29: Učedníci byli naplněni duchem a začali prorokovat, dokonce zázračným způsobem i v cizích jazycích. Tisíce Židů, kteří byli v Jeruzalémě při oslavě svátku letnic, se sešly, aby byly svědky této podívané. Sami řekli, že slyšeli malý sbor Kristových učedníků, „jak mluví našimi jazyky o nádherných Božích věcech“. — Skutky 2:11.
5. Jak Petr tehdy v den letnic použil prvního ze dvou „klíčů nebeského království“?
5 Apoštol Petr použil prvního ze dvou „klíčů nebeského království“, aby vysvětlil, co se stalo; ujal se slova a obrátil se ke zvídavému zástupu. (Matouš 16:19) Vydal svědectví o tom, že Ježíš je Mesiáš, kterého židovští vůdci zavrhli a zabili, ale který byl třetího dne vzkříšen a nyní je oslaven na Boží pravici. To se dotklo svědomí Židů, kteří se zeptali: „Muži, bratři, co máme dělat?“ Petr odpověděl: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista k odpuštění svých hříchů, a obdržíte volný dar svatého ducha. Neboť zaslíbení bylo dáno vám a vašim dětem a všem těm, kteří jsou vzdáleni, tolika, kolik jich Jehova, náš Bůh, k sobě povolá.“ — Skutky 2:14–39.
6. Co se stalo Židům, kteří činili pokání a dali se pokřtít, a z čeho byli zachráněni?
6 Ti, kteří přijali Ježíše jako Mesiáše neboli Krista, dali se poslušně pokřtít ve vodě. Tak bylo v jediném dnu připojeno asi tři tisíce duší. Oslavený Ježíš Kristus je pokřtil svatým duchem a byli znovu zrozeni jako Boží duchovní synové. Byli přeneseni ze stavu pod mojžíšovskou smlouvou Zákona do stavu pod novou smlouvou, jejímž prostředníkem byl Ježíš Kristus. Tak uposlechli Petrovu naléhavou radu, aby se ,dali zachránit z této pokřivené generace‘. Tím unikli křtu ohněm při zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. z ruky římských obléhatelů pod vedením generála Tita. — Skutky 2:40; Lukáš 3:16, 17.
7. Jak měli pomazaní napodobovat Ježíše Krista a k čemu byla otevřena cesta věřícím tím, že bylo vykonáváno dílo, které předpověděl?
7 Od onoho dne letnic dostávalo pomazání svatým duchem stále více lidí, kteří uvěřili, že Ježíš je Mesiáš. Co měli nyní dělat? Jako pomazaní měli povinnost napodobovat příklad Ježíše Krista. Co činil Ježíš, když byl pomazán u řeky Jordánu? Procházel zemí a kázal Boží království. (Matouš 4:12–17) Po jeho smrti kázání Božího království nemělo přestat. Několik dnů před svou mučednickou smrtí v Jeruzalémě předpověděl, že Římané zničí toto město, ale řekl, že ještě před touto národní katastrofou bude „toto dobré poselství ... kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Matouš 24:14–22) Když tedy byli jeho učedníci o letnicích pomazáni svatým duchem, neztráceli čas a pustili se do práce. Tím, že bylo kázáno toto království, obdrželi věřící příležitost stát se Kristovými spoludědici v jeho nebeském království.
8. Jak se kázání o království dostalo k Samaritánům a s jakým výsledkem?
8 Nyní vypuklo prudké pronásledování. Učedníci byli rozptýleni z Jeruzaléma. Ale toto rozptýlení sboru pouze přispělo k rozšíření poselství o království. Jak bylo předpověděno, svědecké dílo se rozšířilo do provincie Samaří. Když byl učedník Filip nucen opustit Jeruzalém, obrátil pozornost k Samaritánům. „Když uvěřili Filipovi, který oznamoval dobré poselství o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dali se pokřtít, jak muži tak i ženy.“ Později, když Samaří navštívil Petr a Jan, pokřtění Samaritáni obdrželi prostřednictvím těchto apoštolů svatého ducha. — Skutky 8:1–17.
9. (a) K jakému neočekávanému obrácení došlo mezi Židy? (b) Jak Petr použil druhého z obou „klíčů nebeského království“?
9 Náhle se stalo něco naprosto překvapujícího: vůdce pronásledovatelů se stává křesťanem. Saul z Tarzu se obrací ke křesťanství. Stává se jedním z nejhorlivějších kazatelů Božího království, jehož panovníkem je Ježíš, Mesiáš. (Skutky 9:1–30) Přestává se používat jeho dřívějšího jména Saul, a stává se známým jako apoštol Pavel. Po tomto podivuhodném obrácení dochází ještě k jinému mimořádnému obrácení. Je to obrácení prvního neobřezaného pohana, člověka nežidovského původu. Došlo k němu, když apoštol Petr pod vedením svatého ducha použil druhého z obou „klíčů nebeského království“. (Matouš 16:19) To učinil Petr tím, že kázal v domě italského setníka Kornelia v Césareji. Ve Skutcích 10:44–48 čteme:
„Zatímco Petr ještě mluvil o těchto věcech, padl svatý duch na všechny, kteří slyšeli to slovo. A věrní, kteří předtím přišli s Petrem a byli z obřezaných, žasli, že volný dar svatého ducha byl vylit též na lidi z národů, neboť je slyšeli mluvit jazyky a oslavovat Boha. Pak Petr odpověděl: ,Může někdo zakázat vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kteří obdrželi svatého ducha jako my?‘ A přikázal, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista.“
10, 11. (a) Jak daleko se kázání o království rozšířilo z domu Korneliova a kdo z toho měl užitek? (b) Ačkoli Petr otevřel cestu do pohanského světa, jak a kdy jej Pavel předčil?
10 Z domu pohanského setníka Kornelia se kázání dobrého poselství rozšířilo až „do nejvzdálenější části země“. To bylo užitečné jak pro pohany, tak i pro přirozené Židy.
11 Petr sice otevřel cestu do pohanského světa, ale nejhorlivějším kazatelem Božího slova mezi neobřezanými pohany byl v té době apoštol Pavel. Nestyděl se za to, že byl označován jako „apoštol pro [pohanské] národy“. Nezlehčoval tuto skutečnost. Oslavoval tuto svou službu a pilně v ní pracoval. — Římanům 11:13.
12. Kam až chtěl jít Pavel kázat, ale jak daleko v tom směru se dostal a co tam dělal?
12 Pavel chtěl oznamovat dobré poselství dokonce i ve Španělsku. Ale poslední zprávy o něm pocházejí z doby, kdy byl ve vazbě v Římě. O Pavlově prvním zatčení a vazbě v jeho vlastním najatém domě v Římě čteme: „Tak zůstal po celé dva roky ve svém vlastním najatém domě a laskavě přijímal všechny, kteří k němu přišli, kázal jim Boží království a učil je věcem ohledně Pána Ježíše Krista s největší volností v řeči, bez překážek.“ — Skutky 28:30, 31; Římanům 15:24, 28.
SVĚTAŠIRÉ SVĚDECTVÍ PŘED ROKEM 70 N. L.
13. Co mohl Pavel napsat již kolem roku 60 a 61 n. l. křesťanům v Kolossech, protože jednali v souladu se svým pomazáním?
13 Mnozí křesťané napodobovali apoštola Pavla a rovněž kázali dobré poselství o mesiášském království. Duchem zplozený sbor, „nové stvoření,“ byl pomazán pro vykonávání tohoto kazatelského díla. (Izaiáš 61:1–3; 2. Korintským 1:21, 22) Byli plni nadšení a snažili se oznámit toto poselství — nejlepší poselství na zemi — co největšímu počtu lidí. Nemůžeme se proto divit, že asi v roce 60–61 n. l., to znamená několik let před tím, než Římané v roce 70 n. l. zničili Jeruzalém i s jeho nádherným chrámem, mohl apoštol Pavel napsat z Říma, z domu, kde byl ve vazbě, křesťanům v maloasijských Kolosech, že „dobré poselství ... bylo kázáno v celém stvoření, jež je pod nebem. Tohoto dobrého poselství jsem se já, Pavel, stal služebníkem.“ — Kolossenským 1:23.
14. Komu dnes slouží činnost křesťanského sboru v prvním století jako příklad, a to vzhledem ke které povinnosti?
14 Sbor Kristových pomazaných učedníků v prvním století kázal Boží mesiášské království po celém světě, a tím dal pomazanému sboru ve dvacátém století příklad hodný napodobení. Duchem zplozený sbor, Boží „nové stvoření“, musí ukončit toto celosvětové svědectví o Božím zřízeném království, dříve než po celém světě vypukne „velké soužení“ a pokrytecké křesťanstvo bude pokřtěno ohněm zničení spolu s ostatním zlým systémem věcí. — Matouš 24:14–22; Marek 13:10.
DUCH SVĚDČÍ O SYNOVSTVÍ
15. Co napsal Pavel sboru v Římě o svědectví ducha a která otázka nyní vzniká vzhledem k těm, kteří doufají, že přijdou do nebe?
15 V prvním století n. l. neměli křesťanští pisatelé Bible a učedníci, kteří s nimi byli spojeni, žádné pochybnosti o svém vztahu k Bohu a o své odpovědnosti vůči němu. Byli pevně přesvědčeni, že jsou Božími duchovními syny, a měli vyhlídku na nebeské dědictví. Proto mohl apoštol Pavel ještě před svým příchodem do Říma napsat s naprostou jistotou tamějšímu sboru spolehlivá slova: „Obdrželi jste ducha přijetí za syny, a tím duchem voláme: ,Abba, Otče!‘ Duch sám svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti. Jsme-li tedy děti, jsme také dědicové: vskutku dědicové Boží, ale spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpíme, abychom také byli spolu oslaveni.“ (Římanům 8:15–17) Kdo z těch, kteří dnes tvrdí, že přijdou do nebe, může říci, že o tom svědčí Boží duch s jeho vlastním duchem?
16. Jak v prvním století společně působil Boží duch a duch křesťanského sboru?
16 Boží duch o tom jistě nebude svědčit člověku, který pouze tvrdí, že je křesťan, ale ve skutečnosti není dědicem Božím ani spoludědicem s Ježíšem Kristem. Každé jednání vede k určité reakci. Ta může být kladná nebo záporná, to znamená odmítavá. Ve slovech Římanům 8:15–17 apoštol Pavel mluví o kladné reakci. Popisuje harmonické vzájemné působení Božího ducha a ducha skutečného Božího duchovního dítěte. Jak tedy Boží duch svědčil spolu s duchem členů raného křesťanského sboru — onoho „nového stvoření“ — že jsou Boží děti?
17. (a) Odporoval sbor v prvním století svědectví Božího ducha, které mu bylo oznámeno prostřednictvím Božích inspirovaných služebníků? (b) Jak se proto sbor v Tessalonice díval na poselství, které mu přinesl Pavel?
17 Jestliže nám Boží duch svědčí o tom, jaké máme povolání jako křesťané, v jakém jsme vztahu k Bohu a jaká jeho opatření pro nás platí, pak bychom měli souhlasit s tímto duchem a neměli bychom se mu vzpírat. Když tedy v prvním století některý inspirovaný Kristův apoštol nebo učedník napsal dopis křesťanům a tento dopis byl pak předčítán ve sboru, jehož byli pokřtěnými členy, pak přijali to, co jim bylo v dopise řečeno o jejich postavení, povinnostech a o jejich naději do budoucnosti v Božím uspořádání. Poznávali, že v těchto apoštolech a učednících, kteří měli autoritu, působil Boží duch a že tito muži jednali a psali jako jeho lidské nástroje. Na tuto skutečnost poukázal apoštol Pavel ve svém dopise křesťanům ve sboru v Tessalonice v Makedonii. Věděli, že Pavel měl pravdu, když napsal: „Když jste obdrželi Boží slovo, které jste slyšeli od nás, přijali jste je ne jako slovo lidské, ale jako to, čím pravdivě je, jako slovo Boží, které také působí ve vás věřících.“ — 1. Tessalonicenským 2:13.
18. Jak přijali křesťané v Tessalonice důsledně také Pavlovo psané slovo a proč je podle Pavlových slov Bůh vyvolil?
18 Proto bylo jedině důsledné, že tito věřící přijali Pavlovo psané slovo také jako „slovo Boží“. V tomto dopise napsal Pavel věřícím v Tessalonice o tom, že je Bůh „vyvolil“. Proč byli ,vyvoleni‘? „Protože dobré poselství, které kážeme, se mezi vámi neobjevilo pouze slovy, ale též s mocí a se svatým duchem a s pevným přesvědčením; jak přece víte, jakými lidmi jsme se vám stali, a to kvůli vám; a stali jste se napodobiteli našimi i Pánovými, neboť jste přijali slovo ve značném soužení s radostí svatého ducha.“ — 1. Tessalonicenským 1:4–6.
19. Jaký vztah k Bohu měli zřejmě ti, kteří dostali dary ducha?
19 Věděli, že v předkřesťanské době Bůh mluvil prostřednictvím svatého ducha ke svému vyvolenému lidu. Podobně mohl Bůh také v prvním století n. l. mluvit prostřednictvím inspirovaných apoštolů Ježíše Krista pomocí téže účinné síly. Kromě toho Bůh používal právě těchto apoštolů, aby na pokřtěné věřící přenášeli různé dary svatého ducha. Ti, kteří dostali tyto dary, jistě poznali, že se stali Božími duchovními dětmi. — Skutky 8:15–18; 19:2–6.
20. Jak prostřednictvím dopisu křesťanských pisatelů Bible dosvědčoval svatý duch členům sboru v prvním století, že mají zcela určitý vztah k Bohu?
20 Předkládali apoštolové a jiní křesťanští pisatelé Bible pokřtěným věřícím pozemskou naději — že se stanou dětmi Věčného otce, Ježíše Krista, a že budou navždy žít na rajské zemi? Nikoli. Těm, kterým kázali a psali, přinášeli naději všech, kteří byli tehdy zplozeni jako Boží děti, jako synové Jehovovi. (Izaiáš 9:6, 7) V inspirovaných křesťanských Písmech dostali tehdejší učedníci ujištění, že byli povoláni k nebeskému království a že mohou mít naději, že se stanou v nebesích spoludědici s Ježíšem Kristem. (Kolossenským 1:13; 1. Korintským 1:26 až 31; 2. Petra 1:10, 11) Byla jim předložena pouze jediná věc; nebyli ponecháni v nejistotě. Tímto způsobem svatý duch přinášel těmto učedníkům v prvním století svědectví, že jsou Božími dětmi, Božími dědici. To znamená, že současně byli spoludědici s oslaveným Ježíšem Kristem.
21. Jak duch takových křesťanů v prvním století reagoval na svědectví Božího ducha a jak to na ně působilo?
21 Jejich vlastní vnitřní puzení, jejich vlastní duch odpovídal v souladu s tímto svědectvím Božího svatého ducha. Duch nebeského Otce je povzbuzoval a posiloval jako Boží duchovní děti a dědice. Bůh jim nevštípil pocit synovství vůči pozemskému otci, ale pocit, že jsou syny nebeského Otce, pocit duchovního synovství.
22. (a) Pod jakou smlouvou a v jakém stavu již nebyli Židé, kteří se obrátili ke křesťanství? (b) Jak byli v souladu s Božím duchem tito křesťané podněcováni svým vlastním duchem, aby dokazovali, že jsou Boží duchovní synové?
22 Židé, kteří se obrátili ke křesťanství, neměli již pocit, že jsou otroky pod starou smlouvou, pod mojžíšovským Zákonem, a nemuseli již čekat na Mesiáše. Cítili a věděli, že jsou Božími duchovními syny a že uctívají Boha podle nové smlouvy. Jejich vlastní duch, hybná síla která vycházela z jejich srdce, je podněcoval, aby reagovali na působení Božího ducha. Jako synové ze svého vlastního podnětu volali: „Abba, Otče!“ Příkazy, které jejich Otec dal svým duchovním synům, uplatňovali na sebe. S láskou se ujali díla, které Bůh určil svým synům. Přijali nebeské sliby, které dal svým duchovním synům, a snažili se jednat tak, aby jich byli hodni a mohli zažít jejich splnění. Pěstovali nebeskou naději, kterou Bůh předložil svým synům, a snažili se žít podle této naděje. Byli také ochotni snášet špatné zacházení ze strany tohoto světa.
23. Pro jakou naději byli ochotni trpět s Kristem a zemřít „v podobnosti“ jeho smrti?
23 Věděli, že se mají stát Božími oslavenými syny spolu s Ježíšem Kristem, ,za předpokladu, že spolu trpí‘. (Římanům 8:17) Proto byli ochotni trpět za to, že žili v souladu s touto svou nebeskou nadějí. Přijali skutečnost, že musí zemřít podobně jako Boží syn, Ježíš Kristus, aby mohli mít podíl na „podobnosti“ jeho vzkříšení. — Římanům 6:5–8.
24. (a) O čem svědčil jejich duch spolu s Božím duchem? (b) Jaké naději odpovídaly jejich modlitby a jejich život a jak daleko byli ochotni jít?
24 Takovým způsobem se duch těchto Božích duchovních synů v prvním století připojoval k Božímu svatému duchu v jednotném svědectví, že jsou Božími dětmi na základě druhého narození a že je pro ně v nebesích připraveno dědictví. Jejich vlastní duch jednal tudíž v jejich životě jako podněcující síla a působil, že modlitby, které předkládali svému nebeskému otci, plně souhlasily s tím, o čem jim svědčil jeho duch, a neodporovaly tomu. Do svých modliteb k Bohu vkládali biblické texty, které se vztahovaly na jejich nebeské dědictví. Tyto modlitby je posilovaly v naději, že vejdou do nebeského dědictví. Proto žili, smýšleli, mluvili a jednali v souladu se svými modlitbami a se svou nadějí. Jejich modlitby je posilovaly, aby vytrvali ve zkouškách a v pronásledování a mohli tak získat schválení od Boha; a věděli, že toto schválení upevňuje víru, která nikdy nebude zklamána. Věděli, že budou muset prokázat věrnost, ano že budou muset zůstat věrní „až do smrti“, aby zažili splnění své nebeské naděje. — Římanům 5:3–5; Zjevení 2:10.
25. Jak by měl tento výklad sloužit jako vodítko oddaným pokřtěným křesťanům, aby si objasnili svůj vztah k Bohu, a to zvláště od jara 1935 n. l.?
25 To vše by mělo sloužit dnešním Bohu oddaným, pokřtěným křesťanům, aby zjistili, zda Boží duch svědčí spolu s jejich vlastním duchem, že jsou Boží děti a dědicové a také spoludědicové Ježíše Krista v jeho nebeském království. To je nutné obzvláště od jara roku 1935. Proč právě od té doby? Protože tehdy bylo objasněno, že „velký zástup“ popsaný ve Zjevení 7:9 až 17 je pozemská třída, která se ,nenarodila znovu‘. Této třídě byla předložena naděje, že přežije „velké soužení“ světa, které je blízko před námi, a že vejde do Božího spravedlivého nového pořádku a že tam bude žít v pozemském ráji pod nebeským královstvím Ježíše Krista a jeho 144 000 spoludědiců. (Lukáš 23:43) Budou-li členové této třídy poslouchat království a projeví-li v konečné zkoušce oddanost univerzálnímu svrchovanému vládci, Jehovovi Bohu, nemusí jako obyvatelé země nikdy zemřít. Patří k „jiným ovcím“, o nichž se zmínil znamenitý pastýř, Ježíš Kristus, u Jana 10:16.
SVATÝ DUCH PŮSOBÍ JAKO PŘÍMLUVCE
26. Jaké další úkoly plní svatý duch podle Římanům 8:23–27 a slouží tak k užitku „svatých“?
26 Tato svatá účinná síla nepřináší jen svědectví Božím duchovním dětem, ale má ještě jinou funkci. Apoštol Pavel na to upozorňuje v dopise adresovaném sboru v Římě, který se podle Pavlových slov skládal z křesťanů ,povolaných, aby byli svatými‘. (Římanům 1:7; 8:16, 17) Pavel píše:
„Nejen to, ale též my sami, kteří máme první plody, totiž ducha, ano my sami sténáme v sobě, zatímco vážně očekáváme přijetí za syny, osvobození ze svých těl výkupným. Byli jsme totiž zachráněni v této naději; ale naděje, která je vidět, není nadějí, neboť jestliže člověk nějakou věc vidí, doufá v ní? Doufáme-li však v to, co nevidíme, neustále to s vytrvalostí očekáváme.
Stejně také přichází duch na pomoc naší slabosti, neboť o co bychom se měli modlit, jak to potřebujeme, nevíme, ale duch sám se nás zastává s nevyslovitelnými vzdechy. Ten však, jenž zkoumá srdce, ví, co míní duch, neboť se zastává svatých v souladu s Bohem.“ — Římanům 8:23–27.
27. Za jakých okolností potřebují křesťané svatého ducha jako přímluvce?
27 V této souvislosti jsou velmi výstižná slova z Přísloví 13:12: „Odkládaným očekáváním onemocní srdce.“ Uprostřed vzdychajícího lidského stvoření pěstují křesťané, kteří jsou Božími duchovními dětmi, naději, že budou vysvobozeni ze svého nedokonalého lidského těla a vejdou do svého nebeského dědictví. Někdy jim je zatěžko jasně se vyjadřovat v modlitbě, protože v obtížných okolnostech někdy přesně nevědí, o co se mají modlit. Tehdy potřebují přímluvce, totiž Božího svatého ducha, aby se jich zastával.
28, 29. (a) Proč je možno říci o pisatelích Hebrejských písem, že v jejich případě jako by mluvil a psal svatý duch? (b) V jakém ohledu je možno srovnat hebrejské pisatele Bible se členy křesťanského sboru?
28 Apoštol Pavel řekl o sobě a o svých křesťanských bratrech, kteří byli zplozeni Božím duchem: „My sami, kteří máme první plody, totiž ducha ...“. (Římanům 8:23) Pavel tím chtěl říci, že měli Boží neviditelnou svatou účinnou sílu. Tato účinná síla inspirovala muže, aby mluvili a aby také zapsali svá slova. Bylo to, jako by duch sám mluvil a psal. V souladu s tím čteme: „Žádné proroctví Písma nepramení z nějakého soukromého výkladu. Neboť v žádné době nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2. Petra 1:20, 21) Inspirovaná Hebrejská písma, která citoval Pavel na podporu křesťanství, napsali zcela obyčejní lidé, kteří měli stejné pocity a tělesné slabosti jako členové křesťanského sboru. V tomto ohledu můžeme cítit příbuzenství s nimi.
29 „I my jsme lidé a máme stejné slabosti jako máte vy,“ řekl apoštol Pavel a jeho misionářský druh Barnabáš pohanům, kteří uctívali modly a kteří se domnívali, že Pavel a Barnabáš jsou nadlidé, bohové v lidském těle. — Skutky 14:15.
30. (a) Projevem které síly jsou ve skutečnosti biblické spisy a k čemu jsou proto užitečné? (b) V jakých situacích a poměrech, v nichž nestačí lidská pomoc, byli někdy lidé, o nichž se mluví v Bibli?
30 Inspirované biblické spisy byly ve skutečnosti výroky Božího svatého ducha. Proto je Písmo „inspirováno Bohem a je užitečné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl plně schopný, úplně vyzbrojený ke každému dílu.“ (2. Timoteovi 3:16, 17) Tyto „užitečné“ spisy obsahovaly modlitby, které Bohu předkládali nejen pisatelé Bible, ale také jiní lidé, kteří byli Jehovovi Bohu oddáni. Tyto modlitby byly předkládány Bohu za nejrůznějších okolností. Lidé, kteří je pronášeli, měli stejné slabosti jako my a byli často pod tlakem zvláštních okolností a nebezpečných poměrů. Situace, v nichž potřebovali pomoc, byly tak rozmanité, že by mohly zcela odpovídat situacím, v nichž se dnes snad mohou ocitnout praví křesťané. Může nastat situace, kdy nám lidská pomoc nestačí. Jak bychom se tedy měli modlit?
31, 32. (a) Proč křesťané někdy nevědí o co se mají modlit? (b) Jak se duch, jímž byly inspirovány biblické spisy, zastává křesťanů a jak Bůh vyslýchá tyto modlitby?
31 Ve své bezmocnosti a bezradnosti „sténáme v sobě“ (Římanům 8:23). Prostě nevíme, jakými slovy bychom měli přednést svému nebeskému pomocníku své prosby nebo své úpěnlivé volání. Ale Bůh rozumí naší situaci a přesně ví, co si upřímně přejeme.
32 Nemůžeme-li sami najít slova pro své modlitby, byly již modlitby pro nás vyjádřeny. Kde? V prorockých Svatých písmech, která byla inspirována Božím svatým duchem. Bůh zná přesně modlitby, které byly zapsány v jeho Slovu. Ví, jaký mají „smysl“, a také ví, které modlitby odpovídají naší situaci. Proto se Bůh dívá na tyto vhodné, v Bibli zapsané modlitby tak, jako by je vyjádřili sami vzdychající křesťané. Tyto modlitby nepronesli sami ti křesťané, kteří jsou právě v tísni, ale Bůh je slyší, jako by svatý duch za ně prosil v souladu s modlitbami inspirovanými duchem, které jsou obsaženy v Bibli. Pravděpodobně potom vyslyší takovou modlitbu stejně jako vyslyšel v dávné minulosti, v biblických dobách, modlitbu zapsanou v Bibli.
33. Jak nám duch pomáhá v naší slabosti a s jakým výsledkem?
33 Svatý duch inspiroval záznam původních modliteb, v nichž jsou vyjadřovány úpěnlivé prosby Bohu, a proto můžeme říci, že duch se „zastává svatých v souladu s Bohem“. Tak také duch „přichází ... na pomoc naší slabosti“. (Římanům 8:26, 27) Bůh neponechá bez povšimnutí tyto přímluvy svého svatého ducha a vyslechne je.
34. Co zjišťujeme o obsahu modliteb zaznamenaných v Bibli a proč nejsou naše ,nevyslovitelné vzdechy‘ marné?
34 Proto nás nepřekvapuje, že při čtení inspirovaných modliteb zaznamenaných v žalmech i v jiných částech Svatých písem křesťané narazí na modlitby, které přesně vyjadřují to, o co by se chtěli modlit buď sami za sebe nebo za celý křesťanský sbor. Jsou hluboce dojati, když nacházejí modlitby, v nichž je pod působením svatého ducha řečeno přesně to, co oni sami cítí, a které obsahují přesně to, co platí pro ně. Jejich vlastní ,nevyslovitelné vzdechy‘ nebyly zbytečné; nebylo jim špatně rozuměno a nezůstaly bez povšimnutí. Tak se dovídají z Písem, jež byla inspirována duchem, jakými slovy se jich „duch“ zastával u Boha. Sami jsou posilněni v přesvědčení, které vyjádřil apoštol Pavel: „Víme pak, že Bůh nechává všechny své skutky spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha.“ — Římanům 8:28.
35, 36. (a) Jaká síla se mocně uplatňuje, protože Bůh nechává všechny své skutky spolupůsobit ve prospěch těch, kteří jej milují? (b) Jaké osvobození je nyní blízko pro „nové stvoření“ a co to také naznačuje sténajícímu lidstvu?
35 Boží svatý duch mocně působí při všech Božích skutcích k věčnému blahu těch, kteří milují Boha. Jakým podivuhodným opatřením je tato svatá účinná Boží síla! Boží duch, který se tak mocně projevuje v celé inspirované Bibli, je nekonečně účinnější než jakýkoli pohanský modlitební mlýnek nebo jakákoli modlitební kniha, kterou sestavili duchovní křesťanstva a která obsahuje zvlášť formulované modlitby, jež mají být předčítány při určitých příležitostech, za určitých okolností nebo za určité vysoké osobnosti.
36 Staré lidské stvoření nemá tohoto ducha, a v našem dvacátém století vzdychá jako nikdy předtím a hledá možnost osvobození z pout zkaženosti pod starým systémem věcí. Ale před 1900 lety začalo existovat Boží „nové stvoření“ a začalo působit. Stalo se to pod vlivem podněcující síly Božího svatého ducha, který byl vyléván od letnic roku 33 n. l. Nadarmo se většina lidského stvoření snaží zničit Boží „nové stvoření“, duchem zplozený křesťanský sbor. Dnes se přiblížila doba, kdy toto „nové stvoření“ bude osvobozeno od svého pozemského, pomíjivého těla. Skutečnost, že toto slavné osvobození je blízko, je znamením něčeho dobrého pro celé lidstvo. Oznamuje totiž, že je blízko osvobození vzdychajícího lidstva. Znamená to, že je nyní blízko Boží nový pořádek, který podporuje Boží svatý duch.