21. Kapitola
„Nejsou částí světa“
1. a) O co se Ježíš modlil ve prospěch svých učedníků ten večer, než zemřel? b) Proč bylo tak důležité nebýt „částí světa“?
TEN VEČER, než byl přibit na kůl, modlil se Ježíš vroucně za své učedníky. Věděl, že Satan je podrobí obrovskému tlaku, a proto řekl svému Otci: „Prosím tě, ne abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému. Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:15, 16) Proč je oddělenost od světa tak důležitá? Protože jeho panovníkem je Satan. Ti, kteří jsou částí světa, jsou jím ovládáni. (Jan 14:30; 1. Jana 5:19) Vzhledem k tomu je pro každého křesťana životně důležité, aby chápal, co přesně znamená nebýt „částí světa“. Jak to platilo o Ježíšovi?
2. V jakých ohledech nebyl Ježíš „částí světa“?
2 Ježíš se rozhodně neodděloval od druhých lidí. To, že nebyl „částí světa“, neznamenalo nedostatek lásky k druhým. Naopak, chodil od města k městu a vyprávěl lidem dobrou zprávu o Božím království. Uzdravoval nemocné, navracel zrak slepým, křísil mrtvé a dokonce dal vlastní život za lidstvo. Nemiloval však bezbožné postoje a zlé skutky lidí, kteří byli naplněni duchem světa. Varoval před nemravnými žádostmi, hmotařským způsobem života a sobeckou honbou za osobním vyniknutím. (Mat. 5:27, 28; 6:19–21; Luk. 12:15–21; 20:46, 47) Místo aby napodoboval život lidí odcizených Bohu, chodil Ježíš po Jehovových cestách. (Jan 8:28, 29) Pokud jde o politické spory mezi Římem a Židy, nestavěl se Ježíš, třebaže Žid, na žádnou stranu.
„Mé království není částí tohoto světa“
3. a) Jaké obvinění proti Ježíšovi přednesli židovští náboženští vůdci Pilátovi a proč? b) Co ukazuje, že Ježíš neměl zájem stát se lidským králem?
3 Náboženští vůdci Židů však Ježíše obvinili, že podvrací národní zájmy. Dali ho zatknout a odvést k římskému místodržiteli Pilátovi Pontskému. Ve skutečnosti je však rozrušovalo to, že Ježíšovo učení odhalovalo jejich pokrytectví. Aby však přiměli místodržitele zasáhnout, vznesli obvinění: „Shledali jsme, že tento muž podvrací náš národ a zakazuje platit daně césarovi a říká o sobě, že je Kristus, král.“ (Luk. 23:2) Když ale lidé o rok dříve chtěli Ježíše učinit králem, odmítl. (Jan 6:15) Věděl, že má být nebeským králem a že čas, aby se stal králem, ještě nepřišel a že nemá být dosazen na trůn demokratickým neboli lidovým zásahem, ale Jehovou Bohem.
4. Co odhalují fakta o Ježíšově postoji k ‚placení daní césarovi‘?
4 Pokud šlo o placení daní, pokoušeli se farizeové pouhé tři dny před Ježíšovým zatčením přimět ho říci něco, čím by si přitížil. V odpovědi na jejich záludnou otázku však Ježíš řekl: „Ukažte mi [římský peníz] denár. Čí má obraz a nápis?“ Když odpověděli: „Césarův“, odvětil: „Rozhodně tedy splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ — Luk. 20:20–25.
5. a) Jaké poučení dal Ježíš svým učedníkům ve chvíli, kdy byl zatýkán? b) Jak vysvětlil Ježíš Pilátovi důvod toho, co udělal?
5 To, co se stalo právě při jeho zatčení, dokazovalo, že Ježíš nevyvolává vzpouru proti Římu a že ani nechce, aby to dělali jeho učedníci. Římští vojáci spolu s Židy přišli s meči a holemi Ježíše zatknout. (Jan 18:3, 12; Mar. 14:43) Když to viděl apoštol Petr, vytasil meč a udeřil jednoho z mužů tak, že mu uťal pravé ucho. Ježíš však Petra pokáral slovy: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.“ (Mat. 26:51, 52) Příštího jitra vysvětlil Ježíš před Pilátem, proč tak učinil: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ — Jan 18:36.
6. Jaký byl závěr tohoto soudu?
6 Když Pilát zvážil výpovědi, prohlásil, že neshledal „žádný podklad pro obvinění“ vznesená proti Ježíšovi. Nicméně se poddal požadavkům davu a nechal Ježíše přibít na kůl. — Luk. 23:13–15; Jan 19:12–16.
Učedníci jdou ve stopách svého Mistra
7. Jak ukazovali raní křesťané, že se mají na pozoru před duchem světa, ale že milují lidi?
7 Zprávy o raném křesťanství, jak v Bibli, tak v jiných historických spisech, ukazují, že Ježíšovi učedníci chápali, co se od nich vyžaduje, nemají-li být „částí světa“. Usilovali vyvarovat se ducha světa. Protože se vyhýbali násilným a nemravným zábavám římského cirku a divadla, vysmívali se jim jako těm, kteří nenávidí lidský rod. Ale místo aby druhé nenáviděli, vydávali se, aby jim pomohli mít užitek z Božích láskyplných opatření k záchraně.
8. a) Co zakoušeli raní učedníci, protože nebyli „částí světa“? b) Jak ale pohlíželi na politické vládce a placení daní a proč?
8 Jako jejich Mistr byli i oni předmětem prudkého pronásledování, často z rukou špatně informovaných vládních úředníků. (Jan 15:18–20) Kolem roku 56 n. l. však apoštol Pavel psal spolukřesťanům v Římě a potvrdil radu, kterou dal Ježíš. Pavel je vybízel, aby ‚byli podřízeni nadřazeným autoritám‘, politickým vládcům, „neboť není žádná autorita kromě od Boha“. To neznamená, že by Jehova zřizoval světské vlády, ale že panují s jeho svolením. Pavel vysvětlil, že „jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem“, protože Bůh předvídal a předpověděl pořadí, ve kterém přijdou k moci. „Nadřazené autority“ tedy tvoří „Boží uspořádání“ pro přítomný čas, dokud se Boží království v rukou Ježíše Krista nestane jedinou vládou nad zemí. Pavel tedy radil křesťanům, aby prokazovali patřičnou čest světským úředníkům a platili daně, které oni ukládají. — Řím. 13:1–7; Tit. 3:1, 2.
9. a) Co se nesmí přehlížet, když se podřizujeme „nadřazeným autoritám“? b) Jak ukazují dějiny, že se raní křesťané bedlivě řídili Ježíšovým příkladem?
9 Pavel jim však neřekl, aby byli v absolutní poddanosti bez ohledu na Boha, Boží slovo a své křesťanské svědomí. Věděli, že Ježíš uctíval jedině Jehovu, že Ježíš odmítl, aby ho lidé učinili králem, a že řekl Petrovi, aby odložil meč. Svědomitě se řídili vedením svého Mistra. Kniha Na cestě k civilizaci — dějiny světa od Heckela a Sigmana (s. 237, 238, angl.) podává zprávu: „Křesťané odmítali podílet se na určitých povinnostech římských občanů. Křesťané. . . považovali za porušení své víry nastupovat vojenskou službu. Nepřijímali politické úřady. Neuctívali císaře.“
10. a) Proč křesťané v Jeruzalémě roku 66 n. l. jednali tak, jak právě jednali? b) Jaký cenný vzor nám to poskytuje?
10 V politických a vojenských rozepřích své doby zachovávali Ježíšovi učedníci přísnou neutralitu. V roce 66 n. l. se Židé v římské provincii Judeji vzbouřili proti césarovi. Římské vojsko rychle obklíčilo Jeruzalém. Co udělali křesťané ve městě? Pamatovali na Ježíšovu radu, aby zůstali neutrální a vzdálili se od válčících vojsk. Když se římské vojsko přechodně stáhlo, křesťané se chopili příležitosti a přešli přes Jordán do hornaté oblasti Pelly. (Luk. 21:20–24) Svou neutralitou posloužili jako věrný vzor pro pozdější křesťany.
Neutrální křesťané v čase konce
11. a) Jakou prací se pilně zabývají svědkové Jehovovi a proč? b) V čem jsou neutrální?
11 Ukazují historické záznamy, že se nějaká skupina v tomto „čase konce“ od roku 1914 n. l. držela cesty křesťanské neutrality a napodobila tak rané křesťany? Ano, dělají to svědkové Jehovovi. Po celé zemi pilně kážou, že Boží království je jediný prostředek, který přivodí milovníkům spravedlnosti na celé zemi mír, blahobyt a trvalé štěstí. (Mat. 24:14) Vůči sporům mezi národy však zachovávají přísnou neutralitu.
12. a) Jak je neutralita svědků v protikladu s počínáním duchovenstva? b) Co zahrnuje z hlediska svědků Jehovových neutralita, pokud jde o politiku?
12 V příkrém protikladu k tomu se kněží křesťanstva velice zaplétají do politických záležitostí světa. V některých zemích se aktivně účastní volebních kampaní. Někteří duchovní sami zastávají politický úřad. Jiní vyvíjejí velký nátlak na politiky, aby prosazovali programy, které duchovenstvo schvaluje. Jinde je „konzervativní“ duchovenstvo v úzkém spojenectví s muži u moci, kdežto „pokrokoví“ kněží a pastoři snad podporují partyzánská hnutí k jejich svržení. Svědkové Jehovovi se však do politiky nemíchají, ať žijí v kterékoli zemi. Nezabraňují druhým připojit se k politické straně, kandidovat na úřad nebo účastnit se voleb. Protože však Ježíš řekl, že jeho učedníci nebudou „částí světa“, svědkové Jehovovi se nepodílejí na žádných politických akcích.
13. Co ukazují skutečnosti o postoji svědků Jehovových k účasti ve válce?
13 Jak Ježíš předpověděl, národy se během tohoto „času konce“ opětovně zaplétají do válek, a dokonce i jednotlivé složky uvnitř národů proti sobě pozvedají zbraně. (Mat. 24:3, 6, 7) Jaký postoj tváří v tvář tomu všemu zaujímají svědkové Jehovovi? Jejich neutralita v takových srážkách je dobře známá ve všech částech světa. V souladu s postojem, který zaujal Ježíš Kristus a který později projevovali jeho raní učedníci, napsala Strážná věž ve svém anglickém vydání z 1. listopadu 1939: „Všichni, kteří jsou na Pánově straně, budou neutrální vůči válčícím národům a budou zcela a plně pro velkého Teokrata [Jehovu] a jeho Krále [Ježíše Krista].“ Skutečnosti ukazují, že svědkové Jehovovi ve všech národech a za všech okolností dále dodržují tento postoj. Nedovolili, aby světová rozdělující politika a války rozbily jejich mezinárodní bratrství ctitelů Jehovy. — Iz. 2:3, 4; srovnej 2. Korinťanům 10:3, 4.
14. a) Co ještě odpírali dělat svědkové Jehovovi? b) Jak vysvětlují, co je toho důvodem?
14 Zkoumání historických skutečností ukazuje, že svědkové Jehovovi nejen odpírali oblékat si vojenské uniformy a chopit se zbraní, ale během posledního více než půlstoletí odmítali také konat nebojovou službu nebo přijímat jiné pracovní přidělení, které by bylo náhradou za vojenskou službu. Proč? Protože si prostudovali Boží požadavky a pak učinili osobní rozhodnutí podle svého svědomí. Nikdo jim neříká, co musejí dělat. Nebrání ani jiným, aby dělali to, co si zvolí. Když jsou však vyzváni, aby vysvětlili svůj postoj, oznamují svědkové Jehovovi, že jako osoby, které se oddaly Bohu, jsou povinni používat svá těla v jeho službě a nemohou je teď vydat pozemským pánům, kteří jednají v rozporu s Božím předsevzetím. — Řím. 6:12–14; 12:1, 2; Mich. 4:3.
15. a) Co zakoušeli svědkové Jehovovi, protože se drželi odděleni od světa? b) Jak je vedly jejich křesťanské zásady, i když byli uvězněni?
15 Výsledek odpovídá tomu, co řekl Ježíš: „Protože však nejste částí světa. . . proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19) Mnoho svědků Jehovových bylo uvězněno, protože odmítli porušit svou křesťanskou neutralitu. S některými bylo hrubě nakládáno, dokonce až k smrti. Jiní dokazovali svou neutralitu i během roků vazby. Kniha Hodnoty a násilí v Osvětimi od Anny Pawelczynské (s. 89, angl.) uvádí: „Každý věděl, že žádný svědek Jehovův [v koncentračním táboře] nevykoná rozkaz odporující jeho náboženské víře a přesvědčení, ani žádný čin namířený proti jiné osobě, i kdyby tou osobou byl vrah a důstojník SS. Na druhé straně vykoná každou jinou práci, i nejodpornější, podle svých nejlepších schopností, jestliže je pro něho mravně neutrální.“
16. a) K čemu pochodují všechny národy a čemu se proto svědkové Jehovovi bedlivě vyhýbají? b) Proč tedy je oddělenost od světa tak vážnou věcí?
16 Svědkové Jehovovi jsou si vědomi toho, že všechny národy jsou na pochodu k „válce velikého dne Boha, Všemohoucího“, v Armagedonu. Jako sjednocený lid zaujali Jehovovi služebníci postoj ve prospěch Božího mesiášského království. Dbají tedy o to, aby se nenechali vmanévrovat do postavení, kde by stáli v odporu proti tomuto Království. (Zjev. 16:14, 16; 19:11–21) Chápou vážnost Ježíšova prohlášení, že jeho následovníci „nejsou částí světa“. Vědí, že tento starý svět brzy pomine a jen ti, kdo opravdu činí Boží vůli, zůstanou navždy. — 1. Jana 2:15–17.
K opakování
● Jak Ježíš ukázal, co znamená nebýt „částí světa“?
● Co naznačuje postoj raných křesťanů k 1. duchu světa, 2. světským vládcům a placení daní, 3. vojenské službě?
● Jak podali novodobí svědkové Jehovovi důkazy o své křesťanské neutralitě?