19. kapitola

Společně rostou v lásce

KDYŽ apoštolové Ježíše Krista psali spolukřesťanům, zdůrazňovali, že jednotlivci mají růst nejen v přesném poznání, ale i v lásce. Základem pro to byla láska, kterou projevil sám Bůh, a obětavá láska Krista, v jehož šlépějích se snažili chodit. (Jan 13:34, 35; Ef. 4:15, 16; 5:1, 2; Fil. 1:9; 1. Jana 4:7–10) Vytvářeli společenství bratrů, a když si navzájem pomáhali, posilovala se tím pouta lásky.

V době hladomoru měli bratři v Judeji hospodářské těžkosti. Proto jim křesťané v Sýrii a v Řecku přispěli ze svého majetku. (Sk. 11:27–30; Řím. 15:26) Utrpení v pronásledování některých křesťanů živě pociťovali i jiní a snažili se poskytnout pomoc. — 1. Kor. 12:26; Hebr. 13:3.

Schopnost milovat mají samozřejmě všichni lidé a skutky lidské laskavosti konají i jiní, nejen křesťané. Avšak lidé v římském světě uznávali, že láska, jakou projevovali křesťané, je jiná. Tertullianus, který býval právníkem v Římě, citoval výroky lidí z římského světa o křesťanech: „‚Pohleďte,‘ říkají, ‚jak jeden druhého milují. . . a jak jsou připraveni jeden pro druhého zemřít.‘“ (Apologie, XXXIX, 7) John Hurst ve své knize History of the Christian Church (Dějiny křesťanské církve, I. svazek, strana 146) vypráví, že lidé ve starověkém Kartágu a Alexandrii od sebe v obdobích moru vyháněli všechny postižené a z těl umírajících strhávali všechno, co mělo nějakou hodnotu. Naproti tomu křesťané, jak uvádí, na těchto místech se dělili o svůj majetek, pečovali o nemocné a pohřbívali mrtvé.

Konají novodobí svědkové Jehovovi skutky, z nichž je patrná taková starost o blaho druhých? Pokud ano, koná je snad jen pár rozptýlených jednotlivců, nebo takové snahy podněcuje a podporuje organizace jako celek?

Láskyplná pomoc v místních sborech

Svědkové Jehovovi považují péči o sirotky a vdovy ve sboru, stejně jako o všechny věrné, kteří zakoušejí kruté strasti, za součást svého uctívání. (Jak. 1:27; 2:15–17; 1. Jana 3:7, 18) Světské vlády obvykle zajišťují nemocnice pro společnost jako celek, ubytování pro staré lidi a sociální zabezpečení pro nezaměstnané, a svědkové Jehovovi tato opatření podporují tím, že svědomitě platí daně. Protože však uznávají, že problémy lidstva může natrvalo vyřešit jedině Boží Království, věnují svůj čas a prostředky především tomu, aby o něm poučovali jiné. Je to životně důležitá služba, kterou neposkytuje žádná vláda.

Ve více než 69 000 sborech svědků Jehovových po celém světě se o zvláštní potřeby, které mohou u někoho vyvstat v pokročilém věku nebo v nemoci, obvykle pečuje osobně. První Timoteovi 5:4, 8 ukazuje, že každý křesťan má především odpovědnost pečovat o svou domácnost. Děti, vnoučata nebo jiní blízcí příbuzní projevují křesťanskou lásku tak, že pomáhají starým a churavým podle jejich potřeb. Sbory svědků Jehovových tento smysl pro odpovědnost neoslabují tím, že by přebíraly rodinné závazky. Jestliže však někdo nemá žádné blízké členy rodiny, nebo jestliže ti, kteří tuto odpovědnost mají, prostě nemohou ten náklad nést sami, přicházejí jim jiní ve sboru s láskou na pomoc. Kde je to nutné, sbor jako celek může učinit opatření a zajistit pomoc potřebnému bratrovi nebo sestře, kteří mají za sebou dlouhá léta věrné služby. — 1. Tim. 5:3–10.

Péče o tyto potřeby se neponechává náhodě. Při vyučování ve škole služby Království, kterou starší opakovaně absolvují již od roku 1959, se často věnuje zvláštní pozornost tomu, jaký mají v tomto ohledu závazek před Bohem jako pastýři stáda. (Hebr. 13:1, 16) Ne že by si předtím tuto potřebu neuvědomovali. Například v roce 1911 opatřil oldhamský sbor v anglickém Lancashiru hmotnou pomoc těm členům, kteří měli těžké hospodářské problémy. Od té doby se však celosvětová organizace rozrostla, počet těch, kdo mají tíživé problémy, se zvětšil, a svědkové Jehovovi si rostoucí měrou uvědomují, co by podle Bible měli v takových situacích dělat. Zejména v nedávných letech se na shromážděních ve všech sborech mluvilo o odpovědnosti každého křesťana vůči těm, kteří mají zvláštní potřeby — vůči starším lidem, churavým, rodinám, kde je jen jeden rodič, a lidem s existenčními těžkostmi.a

Starost, kterou jednotliví svědkové projevují o druhé, daleko přesahuje slova: „Zahřejte se a dobře se najezte.“ Prokazují láskyplný osobní zájem. (Jak. 2:15, 16) Povšimněme si několika příkladů.

Když jedna mladá Švédka, svědkyně Jehovova, dostala roku 1986 při návštěvě Řecka zápal mozkových blan, zažila také, co to znamená mít křesťanské bratry a sestry v mnoha zemích. Její otec ve Švédsku o tom dostal zprávu, ihned se spojil s jedním starším v místním sboru svědků Jehovových ve Švédsku, a jeho prostřednictvím s dalším svědkem v Řecku. Noví přátelé v Řecku nikdy nenechali mladou svědkyni bez péče, dokud se po třech týdnech nemohla vrátit domů.

Jindy zase jeden starší svědek, vdovec ve Wallaceburgu (Ontario, Kanada), potřeboval pomoc. Jedna rodina, které kdysi duchovně pomohl, mu projevila vděčnost tím, že ho přijala za svého člena. Když se několik let nato stěhovali do Barry’s Bay, jel s nimi. Žil s nimi a dostával od nich láskyplnou péči celých 19 let až do své smrti v roce 1990.

V New Yorku se jedni manželé, svědkové, starali o staršího muže, který navštěvoval shromáždění v jejich sále Království, a činili to asi patnáct let až do jeho smrti v roce 1986. Když byl raněn mrtvicí, starali se mu o nákupy, úklid, vaření i prádlo. Zacházeli s ním jako s vlastním otcem.

Také jiným potřebám se věnuje láskyplná pozornost. Ve Spojených státech jedni manželé, svědkové, prodali dům a přestěhovali se do Montany, aby pomáhali tamějšímu sboru. Časem však vznikly vážné zdravotní problémy, bratr musel nechat práce a finanční prostředky se ztenčily. Jak to zvládnou? Bratr se modlil k Jehovovi o pomoc. Když dokončil svou modlitbu, zaklepal na dveře jiný svědek a pozval ho na kávu. Když se bratr vrátil, našel kuchyňskou linku zavalenou potravinami. U potravin byla obálka s penězi a vzkaz: „Od bratrů a sester, kteří vás mají moc rádi.“ Sbor si uvědomil jejich potřebu, a všichni se podíleli na jejím naplnění. Oba manželé byli tak dojati jejich láskou, že se neubránili slzám a děkovali Jehovovi. Jeho příklad lásky je hnací silou i pro jeho služebníky.

Je všeobecně známé, že svědkové Jehovovi poskytují štědrou péči těm ze svého středu, kteří upadnou do nouze. Někdy toho využili i podvodníci. Proto se svědkové museli naučit být opatrní, ale nepotlačují přitom své přání pomáhat lidem, kteří si to zaslouží.

Když válka připraví lidi o všechno

Na mnoha místech na zemi lidé zůstávají bez prostředků v důsledku války. Různé podpůrné organizace se pokoušejí poskytnout pomoc, ale jejich činnost je často pomalá. Svědkové Jehovovi si nemyslí, že činnost takových agentur je zprošťuje odpovědnosti vůči jejich křesťanským bratrům v těchto oblastech. Když vědí, že jejich bratři jsou v nouzi, ‚neuzavírají‘ před nimi ‚dveře svého něžného soucitu‘, ale pohotově dělají, co mohou, aby jim ulehčili. — 1. Jana 3:17, 18.

Dokonce i v zemích těžce postižených nedostatkem za druhé světové války se svědkové na venkově, kteří ještě měli zásoby potravin, dělili s méně šťastnými bratry ve městech. V Nizozemsku se to dělalo vzdor velkému nebezpečí, protože nacisté ukládali tvrdá omezení. Gerrit Böhmermann jednou při takové záchranné akci vedl skupinu bratrů na nákladních jízdních kolech, jež byla naložena potravinami pokrytými nepromokavou plachtou. Ve městě Alkmaaru najednou narazili na kontrolu. „Nebylo na vybranou. Museli jsme se plně spolehnout na Jehovu,“ řekl Gerrit. Skoro nezpomalil a křikl na důstojníka: „Wo ist Amsterdam?“ (Kudy do Amsterodamu?) Důstojník ustoupil, ukázal dopředu a zakřičel: „Geradeaus!“ (Přímo!) „Danke schön!“ (Děkuji!) odpověděl Gerrit a celá skupina nákladních jízdních kol projela plnou rychlostí kolem, zatímco ohromení diváci jen zírali. Jindy se svědkům podařilo přivézt bratrům do Amsterodamu celý lodní náklad brambor.

Takového ducha projevovali svědkové Jehovovi přímo v koncentračních táborech v Evropě. Sedmnáctiletý mladík uvězněný v koncentračním táboře u Amersfoortu v Nizozemsku stále hubl, až vypadal jako kostlivec. V pozdějších letech však nikdy nezapomněl, jak se jednomu svědkovi z jiné části tábora podařilo poté, co museli až do půlnoci v lijáku pochodovat po nádvoří a pak nedostali jídlo, dostat se k němu a vtisknout mu do ruky kus chleba. A v koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu jeden svědek, k jehož povinnostem patřilo přecházet z jedné části tábora do jiné, často riskoval vlastní život tím, že jídlo, které svědkové ušetřili ze svých hubených přídělů, nosil jiným svědkům, kteří na tom byli hůř.

Po válce neměli svědkové Jehovovi, kteří vyšli z německých věznic a koncentračních táborů, nic než svůj vězeňský oděv. Majetek mnohých, kteří nebyli uvězněni, byl zničen. Ve velké části Evropy byl nedostatek jídla, oblečení a paliva. Svědkové Jehovovi v těchto zemích rychle zorganizovali sborová shromáždění a začali duchovně pomáhat druhým. Dělili se s nimi o dobrou zprávu o Božím Království. Sami však potřebovali pomoc v jiných ohledech. Mnozí byli tak zesláblí hladem, že často omdlévali během shromáždění.

Byla to situace, s jakou se svědkové v takovém rozsahu dosud nesetkali. Ale ještě ten měsíc, kdy oficiálně skončila válka v Tichomoří, pořádali svědkové Jehovovi zvláštní sjezd v Clevelandu (Ohio), na němž hovořili o tom, co je třeba udělat pro pomoc křesťanským bratrům v zemích zpustošených válkou a jak to provést. Povzbuzující přednáška „Jeho nevýslovný dar“, pronesená F. W. Franzem, předložila biblickou radu, která plně odpovídala potřebám, jež vyplynuly ze situace.b

Za několik týdnů, jakmile bylo povoleno do těch zemí cestovat, prezident Watch Tower Society N. H. Knorr a M. G. Henschel byli na cestě do Evropy, aby na vlastní oči zhlédli poměry. Ještě před jejich odjezdem se začínala činit opatření pro poskytnutí pomoci.

Brzy odešly zásilky ze Švýcarska a Švédska. Následovaly další z Kanady, Spojených států a jiných zemí. Přestože svědků v zemích, které byly schopné poskytnout takovou pomoc, bylo jen asi 85 000, dali si za úkol poslat oblečení a potraviny svědkům v Anglii, Belgii, Bulharsku, tehdejším Československu, Číně, Dánsku, na Filipínách, ve Finsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Norsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku a Řecku. A neudělali to jen jednorázově. Dodávky hmotné výpomoci pokračovaly dva a půl roku. Od ledna 1946 do srpna 1948 odeslali 479 114 kilogramů oblečení, 124 110 párů bot a 326 081 kilogramů potravin jako dar jiným svědkům. Z těchto prostředků nebylo nic odčerpáno na administrativní výlohy. Třídění a balení prováděli neplacení dobrovolníci. Darované prostředky byly všechny použity na pomoc lidem, jimž byly určeny.

Potřeba pomáhat uprchlíkům a jiným lidem, kteří zůstali v důsledku války bez prostředků, samozřejmě neskončila ve čtyřicátých letech. Od roku 1945 proběhly stovky válek. A svědkové Jehovovi stále projevují takovou láskyplnou péči. Dělalo se to v nigerijské Biafře za války v letech 1967 až 1970 a po ní. Podobnou pomoc dostával v osmdesátých letech Mosambik.

Také v Libérii vypukl v důsledku války, jež začala roku 1989, hladomor. Jak lidé utíkali, naplnil se objekt Strážné věže v Monrovii stovkami uprchlíků. O jídlo, které tam bylo, i o vodu ze studny se dělili jak svědkové, tak jejich sousedé, kteří svědky nebyli. Jakmile to dovolily okolnosti, přišly pak další dodávky hmotné výpomoci od svědků ze Sierry Leone a Pobřeží slonoviny v západní Africe, z Nizozemska a Itálie v Evropě a ze Spojených států.

V roce 1990, když válka v Libanonu způsobila, že některé čtvrti Bejrútu vypadaly jako po zemětřesení, zorganizovali sboroví starší svědků Jehovových výbor pro naléhavou pomoc, aby bratrům podle potřeby pomohli. Nemuseli hledat dobrovolníky; každý den mnozí nabízeli, že pomohou.

Během období velkých politických a hospodářských zvratů v Evropě poslali v roce 1990 svědkové Jehovovi z bývalého Československa a tehdejší Jugoslávie, z Maďarska a Rakouska více než 70 tun potřebných věcí svým křesťanským bratrům v Rumunsku.

Následovaly další výpravy s hmotnou pomocí do východní Evropy. Vedoucí sbor požádal kancelář odbočky Watch Tower Society v Dánsku, aby zorganizovala pomoc pro potřebné svědky na Ukrajině. Bylo to oznámeno sborům a ty se na tom dychtivě chtěly podílet. Dne 18. prosince 1991 přijelo do Lvova pět nákladních a dvě dodávková auta, řízená dobrovolníky z řad svědků, s 22 tunami zásob — jako výraz láskyplné péče o křesťanské bratry. V roce 1992 pak došly také zásilky od svědků v Rakousku — přes 100 tun potravin a oblečení. Další zásoby poslali svědkové z Nizozemska — nejprve 26 tun potravin, pak konvoj 11 nákladních aut s oblečením, pak další potraviny, aby pomohli v trvající nouzi. Příjemci byli vděční Bohu a hledali u něho moudrost, aby věděli, jakým způsobem to vše použít. Před vykládáním vozů se společně modlili a potom, co skončili, znovu. Další velké zásilky výpomoci poslali svědkové z Itálie, Finska, ze Švédska a Švýcarska. Zatímco probíhaly všechny tyto akce, bouřlivé poměry mezi republikami, které kdysi tvořily Jugoslávii, vyvolaly nouzi i tam. Také do tohoto území byly odeslány zásoby potravin, oblečení a léků. Svědkové v tamních městech mezitím nabídli ubytování těm, jejichž obydlí byla zničena.

Někdy jsou ti, kdo zoufale potřebují pomoc, v odlehlých místech, a o jejich situaci se obecně neví. To se stalo 35 rodinám svědků Jehovových v Guatemale. Do jejich vesnic vpadly válčící strany. V roce 1989 se konečně mohli vrátit a potřebovali pomoc při obnově domů. K doplnění podpory, kterou poskytovala navrátilcům vláda, vytvořila kancelář odbočky Watch Tower Society výbor naléhavé pomoci, aby těmto rodinám svědků pomohla, a asi 500 svědků z 50 sborů dobrovolně nabídlo své síly při obnově.

I jiné situace přivádějí do velké nouze lidi, kteří za to vůbec nemohou. Zemětřesení, uragány a záplavy jsou časté. Říká se, že svět je zasažen v průměru více než 25 velkými katastrofami ročně.

Když přírodní síly běsní

Když se následkem přírodní katastrofy dostanou svědkové Jehovovi do velmi kritické situace, ihned se činí kroky pro zajištění potřebné pomoci. Místní starší se naučili, že v takové situaci mají vynaložit opravdové úsilí k tomu, aby se spojili se všemi ve sboru. Kancelář odbočky Watch Tower Society, která dohlíží na dílo Království v tom území, okamžitě zjistí stav a pak podá zprávu světovému ústředí. Když potřebná pomoc přesahuje místní možnosti, podnikají se pečlivě koordinovaná opatření, někdy dokonce v mezinárodním měřítku. Cílem není zvýšit životní úroveň postižených, ale pomoci jim k nezbytným životním potřebám, na jaké byli zvyklí.

Stačí televizní zpráva o nějaké katastrofě, a mnozí svědkové telefonují odpovědným starším v té oblasti, aby nabídli své služby nebo opatřili peníze či hmotné věci. Jiní třeba pošlou peníze do kanceláře odbočky nebo do světového ústředí, aby byly použity na pomoc postiženým. Vědí, že pomoc je nutná, a chtějí se na ní podílet. Tam, kde je větší potřeba, může Watch Tower Society upozornit bratry v určitém území, aby podle svých možností pomohli. Vytvoří se výbor pro pomoc, aby koordinoval postup na území postiženém katastrofou.

Když tedy byla velká část Managuy v Nikaragui v prosinci 1972 zpustošena silným zemětřesením, sboroví dozorci svědků Jehovových na tom území se během několika hodin sešli, aby zkoordinovali své úsilí. Okamžitě se zjišťovalo, jak je na tom každý jednotlivý svědek ve městě. Ještě týž den začaly přicházet dodávky hmotné výpomoci z nedalekých sborů; brzy nato došla pomoc z Kostariky, Hondurasu a ze Salvadoru. Na předměstích Managuy se zřídilo čtrnáct míst, kde se rozdělovala výpomoc. Peníze a zásoby od svědků z mnoha částí světa docházely do Nikaraguy prostřednictvím mezinárodního ústředí Watch Tower Society. Potraviny a jiné věci (včetně svíček, zápalek a mýdla) byly rozdělovány každé domácnosti podle její velikosti. Každá rodina dostala zásoby na sedm dní. Když akce vrcholila, dostávalo stravu asi 5 000 osob — svědkové, jejich rodiny a příbuzní, u kterých bydleli. Pomocná akce trvala deset měsíců. Když si této činnosti povšimly vládní agentury a Červený kříž, také nabídly potraviny, stany a jiné věci.

Roku 1986 donutily sopečné výbuchy 10 000 lidí, aby opustili ostrov Izu-Ošima nedaleko japonského pobřeží. Lodě odvážející uprchlíky se setkaly se svědky Jehovovými, kteří bedlivě pátrali po svých duchovních bratrech. Jeden z evakuovaných řekl: „Opouštěli jsme Ošimu a sami jsme nevěděli, kam plujeme.“ Všechno se stalo hrozně rychle. „Když jsme však vystupovali z lodi, spatřili jsme tabuli s nápisem ‚Svědkové Jehovovi‘. . . Manželce úlevou vyhrkly do očí slzy, když viděla, že nás na přístavní hrázi čekají bratři.“ Dokonce i lidé, kteří dříve svědky odsuzovali, a teď viděli, jak je o evakuované svědky postaráno, nejen při příjezdu, ale i potom, řekli: „Dobře jste udělali, že jste se drželi toho náboženství.“

Svědkové vynakládají všemožné úsilí, aby co nejrychleji poslali pomoc do postižené oblasti. Když bylo roku 1970 Peru postiženo jedním z nejdrtivějších zemětřesení ve svých dějinách, ze světového ústředí v New Yorku byly ihned odeslány finanční prostředky jako výpomoc, a po nich 15 tun oblečení. Ale ještě předtím, než zásilka přišla, přijeli svědkové s konvojem vozidel plných zásob do území, kde byly zničeny vesnice a města. Dokázali to za pár hodin potom, co byly otevřeny silnice. V následujících dnech a týdnech postupně poskytovali potřebnou hmotnou i duchovní pomoc různým skupinám vysoko v Andách. V roce 1980, kdy 23. listopadu během večera rozkolísalo silné zemětřesení některé části Itálie, první náklad zásob odeslaných svědky dojel do postiženého území hned druhý den. Okamžitě tam vybudovali vlastní kuchyni, odkud se denně rozdělovalo jídlo uvařené sestrami. O záchranné akci na jednom karibském ostrově jakýsi pozorovatel poznamenal: „Svědkové pracovali rychleji než vláda.“ Někdy to snad platí, ale svědkové Jehovovi rozhodně oceňují pomoc úředníků, kteří podporují jejich snahy, aby se rychle dostali na místo katastrofy.

Během hladomoru, který v roce 1990 postihl Angolu, přišla zpráva, že tamní svědkové naléhavě potřebují jídlo a oblečení. Dostat se k nim však mohlo být problémem, protože svědkové Jehovovi v té zemi byli již mnoho let zakázáni. Přesto jejich křesťanští bratři v Jižní Africe naložili nákladní auto 25 tunami zásob. Cestou navštívili angolský konzulát a získali povolení překročit hranice. Aby se dostali k bratrům, museli projet třiceti vojenskými silničními zátarasy a na místě, kde byl vyhozen do povětří most, museli přejet rozvodněnou řeku po provizorně postaveném přemostění. Přes to všechno byla celá zásilka bezpečně předána.

Při katastrofách se nevypravují do postižené oblasti jen materiální dodávky. Když roku 1984 výbuchy a požár zpustošily jednu oblast na předměstí Mexico City, rychle dorazili na místo svědkové, aby poskytli pomoc. Mnozí ze svědků na tom území však byli nezvěstní, a tak sboroví starší zahájili soustavné pátrání, aby každého našli. Někteří z pohřešovaných byli rozptýleni po okolí. Starší přesto pokračovali, dokud všechny nevypátrali. Pomoc byla poskytována podle potřeby. V případě jedné sestry, která přišla o manžela a syna, to znamenalo postarat se o pohřeb a pak poskytovat plnou hmotnou a duchovní pomoc jí i jejím ostatním dětem.

Často je zapotřebí mnohem více než jen dodávka léků, nějakého jídla a oblečení. V roce 1989 zničila bouře domy 117 svědků na Guadeloupe a těžce poškodila domovy 300 jiných. Svědkové Jehovovi z Martiniku rychle přijeli na pomoc; pak poslali svědkové z Francie darem více než 100 tun stavebního materiálu. Jedna svědkyně na ostrově St. Croix přišla o domov a pověděla kolegyním z práce, že z Portorika jí přijedou na pomoc jiní svědkové. Ty však říkaly: „Nic pro tebe neudělají. Jsi černoška, a ne Španělka jako oni.“ Jak se tyto kolegyně podivily, když měla brzy docela nový dům! Po zemětřesení v Kostarice roku 1991 místní svědkové a dobrovolníci z různých zemí spojenými silami pomohli svědkům v postižené oblasti. Znovu postavili 31 obytných domů a pět sálů Království a jiné opravili, a nic za to nečekali. Lidé se vyjádřili: ‚Jiné skupiny o lásce mluví; vy ji projevujete.‘

To, jak účinně provádějí svědkové Jehovovi záchranné práce, pozorovatele často ohromuje. V Kalifornii se roku 1986 protrhla hráz na řece Yubě a záplava donutila desítky tisíc lidí opustit domov. Křesťanští starší v té oblasti se spojili s ústředím v New Yorku a byl utvořen výbor pro pomoc. Jakmile začala voda opadat, stovky dobrovolníků byly připraveny dát se do práce. Než se rozběhla činnost světských podpůrných organizací, domovy svědků se již opravovaly. Jak to, že dokázali postupovat tak rychle?

Jedním podstatným činitelem byla ochota svědků okamžitě se nabídnout k neplacené práci a to, že darovali potřebný materiál. Jiným činitelem bylo, že mají zkušenost v organizování a společné práci, protože to pravidelně dělají při přípravě svých sjezdů a při stavbě nových sálů Království. Dalším podstatným činitelem je, že hodně přemýšlejí o tom, co míní Bible slovy: „Mějte jeden k druhému vřelou lásku.“ — 1. Petra 4:8.

Příspěvky na takové potřeby často přicházejí od jednotlivců, kteří sami mají velmi málo. Jejich průvodní dopisy často říkají: ‚Dárek je malý, ale z celého srdce pro naše sestry a bratry.‘ ‚Škoda, že nemohu poslat víc, ale o to, co mi Jehova dopřál, se rád dělím.‘ Vážně se dožadují výsady, aby mohli přispět k zajištění životních potřeb pro lidi, kteří se octli v nouzi, jak to dělali křesťané v prvním století v Makedonii. (2. Kor. 8:1–4) Když po záplavě v roce 1984 zůstalo 200 000 Korejců bez přístřeší, svědkové Jehovovi v Korejské republice zareagovali tak štědře, že na základě oznámení kanceláře odbočky byla další pomoc odvolána.

Pozorovatelé mohou snadno postřehnout, že pohnutkou svědků je něco víc než pocit zodpovědnosti nebo prostě lidskost. Opravdu své křesťanské bratry a sestry milují.

Kromě toho, že se starají o tělesné potřeby svých bratrů v postižených oblastech, věnují svědkové Jehovovi zvláštní pozornost jejich duchovním potřebám. Co nejrychleji se vždy činí opatření pro obnovu sborových shromáždění. V Řecku to roku 1986 znamenalo postavit za městem Kalamatou velký stan, který by sloužil jako sál Království, a na různých místech menší stany pro sborové studium knihy uprostřed týdne. Podobně i potom, co byly roku 1985 uspokojeny tělesné potřeby těch, kdo přežili ničivou lavinu bahna v Armeru (Kolumbie), zbytek prostředků se použil na stavbu nových sálů Království pro tři sbory na tom území.

Dokonce i během takových rekonstrukčních prací svědkové Jehovovi dále utěšují jiné lidi uspokojivými odpověďmi z Božího slova na otázky ohledně smyslu života, příčiny katastrof a smrti a ohledně naděje do budoucnosti.

Snahy svědků přinést pomoc nejsou myšleny tak, aby zabezpečily tělesné potřeby každého v postižené oblasti. V souladu s textem v Galaťanům 6:10 jsou zaměřeny především na ‚ty, kteří jsou jim příbuzní ve víře‘. Zároveň podle možností ochotně pomáhají jiným. Dělali to například, když poskytovali potraviny obětem zemětřesení v Itálii. Ve Spojených státech pomáhali obětem záplav a vichřic, a přitom čistili a opravovali i domy svých sousedů, kteří byli velmi rozrušení. Když se jich někdo zeptá, proč konají takové skutky laskavosti pro cizí lidi, odpovídají prostě, že milují své bližní. (Mat. 22:39) Dobře organizovaný program pomoci, který svědkové připravili po pustošivém hurikánu na jižní Floridě (USA) v roce 1992, byl tak známý, že některé obchodní organizace či jednotlivci, kteří chtěli významně přispět materiálními zásobami, je předávali svědkům. Věděli, že jejich dar nebude jen tak ležet na hromadě ani se nepoužije pro zisk, ale že z něj budou mít užitek lidé postižení hurikánem, a to nejen svědkové. V Davao del Norte na Filipínách byli svědkové Jehovovi ochotni pomáhat při katastrofách nejen svědkům, a tato ochota byla tak oceněna, že o tom úředníci městské správy vydali rezoluci.

Každý ovšem nemá pravé křesťany rád. Často jsou terčem zlovolného pronásledování. I v takových situacích se těší ze štědré a láskyplné podpory spolukřesťanů.

Tváří v tvář zlovolnému pronásledování

Apoštol Pavel přirovnal křesťanský sbor k lidskému tělu a řekl: „Aby jeho údy jeden o druhý stejně pečovaly. A jestliže jeden úd trpí, všechny ostatní údy trpí s ním.“ (1. Kor. 12:25, 26) Tak reagují svědkové Jehovovi, když slyší zprávy o pronásledování svých křesťanských bratrů.

Vláda v Německu podnikala za nacistické éry tvrdé kroky proti svědkům Jehovovým. Tou dobou tam bylo jen asi 20 000 svědků, poměrně malá skupinka, jíž Hitler pohrdal. Bylo třeba jednotné akce. A tak se 7. října 1934 všechny sbory svědků Jehovových v celém Německu tajně shromáždily, společně se pomodlily a odeslaly vládě dopis, v němž oznámily své rozhodnutí dál sloužit Jehovovi. Pak mnozí z účastníků vyšli nebojácně ven a vydávali svým sousedům svědectví o Jehovově jménu a Království. Téhož dne se také sešli ve svých sborech svědkové Jehovovi všude jinde na zemi a po společné modlitbě poslali Hitlerově vládě kabelogramy na podporu svých křesťanských bratrů.

V roce 1948, když bylo v Řecku veřejně odhaleno pronásledování svědků Jehovových podnícené duchovenstvem, řecký prezident a různí vládní ministři dostali od svědků Jehovových tisíce dopisů, které měly prospět jejich křesťanským bratrům. Byly to dopisy z Filipín, Austrálie, Severní a Jižní Ameriky i z jiných území.

Když v roce 1961 poukázal časopis Probuďte se! na inkviziční metody používané proti svědkům ve Španělsku, tamní úřady byly zaplaveny protestními dopisy. Úředníci byli otřeseni zjištěním, že lidé po celém světě přesně vědí, co se u nich odehrává, a přestože pronásledování pokračovalo, začali někteří policisté díky tomu zacházet se svědky ohleduplněji. I v různých afrických zemích dostali úřední činitelé dopisy od svědků z mnoha jiných částí světa, kteří se dozvěděli, že se tam s jejich křesťanskými bratry a sestrami krutě zachází.

Jestliže vláda nereaguje příznivě, na pronásledované svědky se nezapomene. Některé vlády byly opakovaně zaplavovány dopisy se žádostmi a protesty, protože mnoho let pokračovaly v náboženském pronásledování. Tak tomu bylo v Argentině. Při jedné příležitosti roku 1959 zavedl tajemník ministerstva zahraničí a náboženství jednoho z našich bratrů do místnosti, kde bylo několik skříní plných dopisů, které přišly z celého světa. Byl ohromen, že někdo až na Fidži měl chuť písemně žádat o svobodu uctívání v Argentině.

V některých případech poskytli vládci větší svobodu, když si uvědomili, že lidé na celém světě o nich vědí, co dělají, a že mnozí se o to zajímají opravdu. Tak tomu bylo roku 1963 v Libérii. Vládní vojáci surově zakročili proti delegátům sjezdu v Gbarnze. Liberijský prezident byl zaplaven protestními dopisy z celého světa a ministerstvo zahraničí USA intervenovalo, protože zásahem byl postižen i jeden občan Spojených států. Nakonec poslal prezident Tubman telegram ústředí Watch Tower Society, kde vyjádřil ochotu přijmout delegaci svědků Jehovových a záležitost projednat. Dva z delegátů — Milton Henschel a John Charuk — byli v Gbarnze. Pan Tubman uznal, že to, co se stalo, bylo „zvěrstvo“, a prohlásil: „Je mi líto, že se to stalo.“

Po tomto rozhovoru bylo vydáno vládní nařízení upozorňující „všechny lidi po celé zemi, že svědkové Jehovovi budou mít právo a výsadu volného přístupu do kterékoli části země, aby prováděli své misionářské dílo a náboženské uctívání, aniž by je někdo obtěžoval. Budou mít ochranu zákona, pokud jde o jejich osobu i majetek, a právo svobodně uctívat Boha, jak jim velí jejich svědomí, přičemž budou zachovávat zákony republiky, takže budou projevovat úctu ke státní vlajce tím, že budou stát v pozoru, když bude při obřadech vztyčována nebo spouštěna.“ Nežádalo se však, aby zdravili, a tak znásilňovali své křesťanské svědomí.

V Malawi však až do roku 1992 k žádnému takovému oficiálnímu prohlášení nedošlo, i když násilných činů proti svědkům tam značně ubylo. Tamní svědkové Jehovovi jsou oběťmi jednoho z nejzlovolnějších náboženských pronásledování v dějinách Afriky. Jedna vlna takového pronásledování se přehnala zemí v roce 1967, jiná nastala počátkem sedmdesátých let. Byly napsány desetitisíce dopisů ze všech koutů světa ve prospěch svědků. Telefonovalo se. Posílaly se kabelogramy. Mnozí význační lidé ve světě byli podníceni, aby se k tomu z humanitárních důvodů vyslovili.

Surovost dosáhla tak vysokého stupně, že asi 19 000 svědků Jehovových a jejich dětí uprchlo roku 1972 přes hranice do Zambie. Nedaleké sbory svědků v Zambii rychle shromáždily potraviny a přikrývky pro své bratry. Peníze a zásoby darované svědky Jehovovými z celého světa proudily do kanceláří odboček Strážné věže a byly newyorským ústředím přidělovány uprchlíkům. Přišlo víc, než kolik bylo třeba k zajištění všech potřeb uprchlíků v táboře u Sinda Misale. Jakmile se táborem rozšířila zpráva o příjezdu nákladních aut s potravinami, oblečením a nepromokavými plachtami, jež měly sloužit jako přístřeší, neubránili se malawijští bratři slzám radosti z tohoto projevu lásky křesťanských bratrů.

Když je někdo ze svědků ve vazbě, ostatní svědkové ho neopustí ani za cenu vlastního ohrožení. V době zákazu v Argentině byla zadržována jedna skupina svědků 45 hodin, a čtyři jiní svědkové, kteří jim přinesli jídlo a oblečení, byli uvězněni také. V roce 1989 se manželka jednoho krajského dozorce v Burundi pokoušela donést do vězení jídlo svým křesťanským bratrům, jakmile se dozvěděla o jejich špatném stavu. Byla však sama zatčena a dva týdny držena jako rukojmí, protože se policie pokoušela najít jejího manžela.

Svědkové Jehovovi dělají všemi těmito způsoby pro své křesťanské bratry, co mohou, a láska k nim je přitom podněcuje, aby se za ně modlili k Bohu. Nemodlí se, aby Bůh okamžitě ukončil války a nedostatek potravy, protože Ježíš Kristus takové věci pro naši dobu předpověděl. (Mat. 24:7) Nemodlí se k Bohu ani o to, aby zabránil veškerému pronásledování, protože Bible jasně říká, že praví křesťané budou pronásledováni. (Jan 15:20; 2. Tim. 3:12) Vážně a snažně však prosí, aby byli jejich křesťanští bratři a sestry posíleni a pevně stáli ve víře tváří v tvář veškerým těžkostem, které na ně přicházejí. (Srovnej Kolosanům 4:12.) Fakta svědčící o jejich duchovní síle hojně dokládají to, že takové modlitby jsou vyslýchány.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 305]

Přispění v případech zvláštní nouze se neponechává náhodě

[Praporek na straně 307]

Pomoc vyplývající z láskyplného osobního zájmu

[Praporek na straně 308]

Uspokojují značnou potřebu výpomoci

[Praporek na straně 312]

Systematické pátrání po každém svědkovi v postižené oblasti

[Praporek na straně 315]

Činí dobře i těm, kdo nejsou svědky

[Praporek na straně 317]

Slzy radosti vyvolané láskou jejich křesťanských bratrů

[Rámeček na straně 309]

„Vy se opravdu máte rádi“

Když sousedé pozorovali, jak dobrovolníci z řad svědků v Libanonu zmítaném válkou úplně obnovili silně poškozený dům jedné své křesťanské sestry, museli se ptát: „Kde berete tu lásku? Co jste to za lidi?“ A muslimka, která pozorovala, jak uklízejí a opravují dům jedné svědkyně, prohlásila: „Vy se opravdu máte rádi. Vaše náboženství je to pravé.“

[Rámeček na straně 316]

Praví bratři a sestry

Noviny „Arkansas Gazette“ napsaly o kubánských uprchlících, svědcích, ve Fort Chaffee v Arkansasu: „Byli první, kteří dostali nový domov, protože je jejich američtí ‚bratři a sestry‘ — jiní svědkové Jehovovi — vyhledali. . . Když svědkové říkají těm, kdo jsou s nimi v kterékoli zemi duchovně spřízněni, ‚bratři a sestry‘, myslí to doopravdy.“ — Vydání z 19. dubna 1981.

[Obrázky na straně 306]

Po druhé světové válce se do osmnácti zemí zasílaly potraviny a oblečení svědkům, kteří byli v nouzi

Spojené státy

Švýcarsko

[Obrázky na straně 310]

V roce 1990 se svědkové z nedalekých zemí sjednotili v úsilí pomoci spoluvěřícím v Rumunsku

[Obrázky na straně 311]

Svědkové, kteří přežili zemětřesení v Peru, si postavili vlastní nouzové městečko a navzájem si pomáhali

Zásoby přivezené jinými svědky (dole) byly na tom území mezi prvními

[Obrázky na straně 313]

K záchrannému úsilí často patří zajišťování stavebnin a dobrovolníků, aby mohly být opraveny domy postižených svědků

Guatemala

Panama

Mexiko

[Obrázek na straně 314]

K záchrannému úsilí svědků patří duchovní budování. V řecké Kalamatě i na jejím okraji byly rychle postaveny stany pro shromáždění