VYHNANSTVÍ

Vyhnání z rodné země nebo domova úředním výnosem; v hebrejštině doslova „odchod“. Kain, který zabil svého bratra Abela, byl proklet a vypovězen ze zemské půdy a stal se tulákem a uprchlíkem na zemi. Býval zemědělcem, ale půda mu potom nepřinášela žádný výnos. (1Mo 4:2, 3, 11–14)

Izraelitům bylo řečeno, že nebudou-li věrni smlouvě, kterou s nimi Jehova uzavřel prostřednictvím Mojžíše, Bůh je odvede do vyhnanství. (5Mo 28:36, 37, 64; 29:28) Bůh byl tedy ve skutečnosti Autoritou, která v několika případech rozhodla, že Boží lid půjde do vyhnanství, a dovolila, aby se nástrojem k tomu stala vojska ostatních národů. Byly to tyto případy: (1) Izrael odveden do vyhnanství Asyřany (2Kr 15:29; 18:9–12); (2) Juda odvedena do vyhnanství Babylóňany (2Kr 25:8–11, 21) a (3) Židé odvedeni do vyhnanství Římany (Lk 21:20–24).

Izrael. Předtím než skončila kolem roku 758 př. n. l. vláda izraelského krále Pekacha, odvedl Tiglat-pileser III. do vyhnanství v Asýrii obyvatele z kmene Naftali. Zjevně ve stejnou dobu odvlekl asyrský král také Rubenovce, Gadovce a příslušníky východní poloviny kmene Manasse. (1Pa 5:4–6, 26) Salmanasar V. později oblehl Samaří a po třech letech, v roce 740 př. n. l., buď on, nebo jeho nástupce Sargon II. poslal do vyhnanství velký počet obyvatel a „přivedl lidi z Babylóna a Kuty a Avvy a Chamatu a Sefarvajimu a nechal je bydlet v samařských městech místo izraelských synů“. (2Kr 17:5, 6, 24)

Juda. Král Nebukadnecar odvedl v roce 617 př. n. l. královský dvůr a přední judské muže do vyhnanství v Babylóně. (2Kr 24:11–16) Když asi po deseti letech, v roce 607 př. n. l., Jeruzalém podlehl Babylónu, velitel babylónské tělesné stráže Nebuzaradan vzal do Babylóna většinu z těch, kdo tam zůstali, a židovské zběhy; z nich se o 70 let později vrátil pouhý ostatek. (2Kr 25:11; Jer 39:9; Iz 10:21, 22; viz heslo ZAJETÍ.)

Po pádu Babylóna se mnozí Židé do své vlasti nevrátili a diaspora tudíž pokračovala. Za vlády Ahasvera (perského krále Xerxa I., který vládl od Indie po Etiopii nad 127 soudními oblastmi) podal Haman na tyto Židy žalobu a řekl: „Je jeden jistý lid, rozptýlený a oddělený mezi národy ve všech soudních oblastech tvé říše.“ (Es 1:1; 3:8)

V prvním století n. l. V prvním století n. l. existovaly židovské osady v Tesalonice, Aténách, Korintu, Efezu, Římě a Babylóně a rovněž v dalších městech. (Sk 17:1, 16, 17; 18:1, 4, 19) Mnoho Židů žilo v Babylóně, kde kázal Petr. (1Pe 5:13) Josephus napsal, že v prvním století př. n. l. byl v Babylóně „velký počet“ Židů. (Židovské starožitnosti, XV, 14 [ii, 2]) V roce 49 nebo začátkem roku 50 n. l. římský císař Claudius vykázal z Říma všechny Židy. Postihlo to také Židy, kteří se stali křesťany, a mezi nimi i Aquilu a Priscillu (Prisku), které krátce po Claudiově výnosu potkal Pavel kolem roku 50 n. l. v Korintu. (Sk 18:2) Doprovodili Pavla do Efezu a v době, kdy Pavel psal z Korintu svým spolukřesťanům v Římě (asi roku 56 n. l.), byli již zjevně opět v Římě, protože Claudius byl mrtev a v té době vládl Nero. Zpět do Říma se také vrátilo mnoho dalších Židů. (Sk 18:18, 19; Ří 16:3, 7, 11)

Ježíšovo proroctví u Lukáše 21:24 se splnilo v roce 70 n. l., kdy římská armáda pod vedením Tita obklíčila Jeruzalém přeplněný Židy z mnoha zemí, kteří se shromáždili k oslavě Svátku nekvašených chlebů. Římané město oblehli a nakonec zničili; 1 100 000 Židů zahynulo a 97 000 jich padlo do zajetí, a byli rozptýleni mezi národy.