NEPORUŠENOST
Vlastnost těla, které nepodléhá rozkladu, zkáze ani zániku.
Přímé zmínky o neporušenosti se vyskytují pouze v Křesťanských řeckých písmech. Neporušenost je překladem řeckého slova a·fthar·siʹa, které je tvořeno zápornou předponou a a tvarem slova ftheiʹro. Toto slovo znamená „zkazit“ (2Ko 7:2; 1Ko 15:33), tedy změnit z dobrého stavu k horšímu; také „usmrtit“ nebo „zničit“. (2Pe 2:12) V Písmu se používá i přídavné jméno aʹfthar·tos (neporušitelný).
Porušenost a porušitelnost. Máme-li uvažovat o neporušenosti, je užitečné rozebrat nejdříve použití řeckých výrazů pro porušenost a porušitelnost. Je třeba mít na paměti, že je rozdíl mezi tím, když je něco porušené, a tím, když je něco porušitelné, tedy náchylné k porušení.
Slova porušenost a porušitelnost se mohou vztahovat jak na to, co je hmotné, tak i na to, co je nehmotné. Porušitelná byla koruna, o niž usilovali řečtí atletové — podléhala rozkladu, kažení nebo rozpadu. (1Ko 9:25) Porušitelné je i zlato (které lze rozpustit v lučavce královské) a stříbro. (1Pe 1:18; srovnej Jk 5:3.) Lodi mohou „ztroskotat“ (doslova „prohnít“ [z intenzívního tvaru di·a·ftheiʹro]) a tak se může úplně rozpadnout jejich konstrukce. (Zj 8:9) Stejné řecké slovo je použito v souvislosti s ‚ničením‘ země. (Zj 11:18) Porušitelný je i člověk, tvor z masa a krve (Ří 1:23); ve své nedokonalosti je jeho tělo náchylné k nemocem a nakonec podléhá smrti a rozpadá se. (Sk 13:36) Pokud jde o to, co není hmotné, mohou se špatnými společenstvími zkazit dobré zvyky (1Ko 15:33); lidé mohou zkazit svou mysl, vzdálit se od upřímnosti, cudnosti a pravdy (2Ko 11:3; 1Ti 6:5; 2Ti 3:8), což vede k morálnímu úpadku, ke zkažení osobnosti takových lidí. (Ef 4:22; Juda 10)
Dokonce i dokonalá lidská těla jsou porušitelná, tedy mohou zaniknout. Proto mohl apoštol Pavel napsat, že vzkříšený Ježíš byl potom vzkříšen „s určením, aby se již nevrátil do porušení“ (Sk 13:34), tedy aby se už nikdy nevrátil k životu v porušitelném lidském těle. Pouze Bůh svým zásahem zabránil tomu, že by masité tělo, v němž jeho Syn žil na zemi, vidělo porušení v hrobě. (Sk 2:31; 13:35–37) Toto tělo však nebylo uchováno, a proto ho vzkříšený Ježíš nemohl používat; apoštol Petr totiž uvedl, že Ježíš „byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) Zdá se tedy zřejmé, že Bůh toto tělo zázračně odstranil, a tak nedovolil, aby se rozložilo. (Viz heslo TĚLO, Kristovo masité tělo.)
Andělé jsou sice duchovní tvorové, ale z Písma vyplývá, že mají porušitelná těla, protože je o nich řečeno, že mohou být zničeni. (Mt 25:41; 2Pe 2:4; srovnej Lk 4:33, 34.)
Lidstvo zotročeno porušeností. Adam sice měl porušitelné tělo, přestože byl dokonalý, ale jedině kvůli své vzpouře proti Bohu se dostal do „zotročení porušeností“, a to byl stav, který předal všem svým potomkům, tedy celému lidstvu. (Ří 8:20–22) Toto zotročení porušeností je důsledek hříchu neboli přestupku (Ří 5:12) a vede k tělesné nedokonalosti, jež má za následek degeneraci, nemoce, stárnutí a smrt. Proto ten, kdo ‚rozsévá s ohledem na tělo, sklidí od svého těla porušenost‘ a nezíská věčný život, který byl slíben těm, kdo rozsévají s ohledem na ducha. (Ga 6:8; srovnej 2Pe 2:12, 18, 19.)
Křesťané získávají neporušenost. Jak už bylo uvedeno, Hebrejská písma se o neporušenosti přímo nezmiňují, ale opakovaně poukazují na to, že lidská duše je smrtelná. Apoštol Pavel tedy o Kristu Ježíšovi říká, že „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Prostřednictvím Ježíše Bůh odhalil posvátné tajemství svého záměru — poskytnout pomazaným křesťanům výsadu vládnout spolu s jeho Synem v nebesích. (Lk 12:32; Jan 14:2, 3; srovnej Ef 1:9–11.) Tím, že vzkřísil jejich Zachránce, Ježíše Krista, z mrtvých, Bůh dal těmto křesťanům živou naději na ‚neporušitelné a neposkvrněné a nevadnoucí dědictví vyhrazené v nebesích‘. (1Pe 1:3, 4, 18, 19; srovnej 1Ko 9:25.) Zatímco jsou tito křesťané ještě v těle, jsou zrozeni znovu, to znamená, že je jim dáno postavení Božích duchovních synů, že jsou zrozeni „neporušitelným plodným semenem, prostřednictvím slova živého a trvajícího Boha“. (1Pe 1:23; srovnej 1Ja 3:1, 9.)
Bůh s těmito křesťany povolanými do nebeského Království sice jedná jako se svými duchovními syny a oni mají slíbeno neporušitelné dědictví, ale přesto nemají nesmrtelnost či neporušenost, dokud jsou ještě v těle zde na zemi. To je patrné z toho, že „hledají slávu a čest a neporušitelnost vytrvalostí v díle, jež je dobré“. (Ří 2:6, 7) „Neporušitelnost“, kterou hledají, nepochybně neznamená pouze osvobození od mravní zkaženosti. Tím, že následují Kristův příklad, a tím, že projevují víru v jeho výkupní oběť, tito křesťané už „unikli porušenosti, která je ve světě skrze chtíč“ (2Pe 1:3, 4); „milují našeho Pána Ježíše Krista v neporušenosti“ a ‚projevují nezkaženost ve svém učení‘. (Ef 6:24; Tit 2:7, 8) Neporušitelnost (a také sláva a čest), kterou hledají svou věrnou vytrvalostí, se vztahuje na jejich oslavení v době, kdy budou vzkříšeni jako skuteční duchovní Boží synové, jak to vyplývá z Pavlova prvního dopisu Korinťanům.
Vzkříšeni k nesmrtelnosti a neporušenosti. Kristus Ježíš získal nesmrtelnost, když byl vzkříšen z mrtvých, a potom obdržel ‚nezničitelný život‘. (1Ti 6:15, 16; Heb 7:15–17) Jako ‚přesné znázornění samotné bytosti‘ svého Otce, neporušitelného Boha (Heb 1:3; 1Ti 1:17), má neporušitelnost i vzkříšený Ježíš.
Spoludědicové, kteří jsou s Ježíšem sjednoceni stejným vzkříšením, jsou jako Ježíš vzkříšeni nejen k tomu, aby žili věčně jako duchovní bytosti, ale jsou vzkříšeni k nesmrtelnosti a neporušenosti. Žili a sloužili ve věrnosti a zemřeli v porušitelném lidském těle, ale nyní získávají neporušitelné duchovní tělo, jak to jasně ukázal Pavel v 1. Korinťanům 15:42–54. Nesmrtelnost se tedy nepochybně vztahuje na kvalitu života, který mají, na jeho nekonečnost a nezničitelnost, ale neporušenost se zřejmě vztahuje na organismus či tělo, které jim Bůh dává, a které tudíž nemůže být v důsledku dědičnosti porušeno ani zničeno. Zdá se tedy, že jim Bůh poskytuje schopnost, aby se sami udržovali naživu, aby nebyli závislí na nějakém vnějším zdroji energie, jako je to u jiných tvorů — tvorů z masa a krve nebo ostatních duchovních tvorů. To je úžasný doklad toho, jak jim Bůh důvěřuje. Tato nezávislá a nezničitelná existence však neznamená, že by nepodléhali Boží nadvládě; stejně jako jejich Hlava Kristus Ježíš, i oni se dále podřizují vůli a vedení svého Otce. (1Ko 15:23–28; viz hesla DUŠE; NESMRTELNOST.)