OLIVA

[heb. zaʹjith; řec. e·laiʹa].

V biblických dobách byl olivovník nepochybně jedním z nejcennějších stromů; byl stejně důležitý jako vinná réva a fíkovník. (Sd 9:8–13; 2Kr 5:26; Hab 3:17; Jk 3:12) Objevuje se již na začátku biblického záznamu; holubice po potopě Noemovi přinesla olivový list, a Noe podle toho poznal, že vody opadly. (1Mo 8:11)

Olivovník evropský (Olea europaea) hojně roste na horských svazích Galileje a Samaří, na centrální vysočině a také v celé oblasti Středomoří. (5Mo 28:40; Sd 15:5) Dobře se mu daří na skalnaté, vápencové půdě, která je pro mnoho jiných rostlin příliš suchá, a může snášet častá období sucha. Když Izraelité vycházeli z Egypta, dostali slib, že země, do které přijdou, bude země „olejnatých oliv a medu“ s ‚vinicemi a olivovníky, které nesázeli‘. (5Mo 6:11; 8:8; Joz 24:13) Olivovník roste pomalu a může to trvat deset i více let, než začne nést dobrou úrodu, a proto bylo pro Izraelity rozhodně výhodné, že tyto stromy již v té zemi rostly. Oliva dosahuje výjimečně vysokého věku a nese plody i několik set let, takže se předpokládá, že některé olivovníky v Palestině jsou starší než 1 000 let.

Olivovníky dodávají celé Palestině svěží vzhled; často rostou na terasách skalnatých horských úbočí nebo pokrývají údolí. Olivovník může dosahovat výšky až 6 m. Pokroucený kmen s popelavě zbarvenou kůrou je bohatě rozvětvený a větve jsou hustě porostlé úzkými šedozelenými listy. Je to stálezelený strom, i když ho mnozí lidé za stálezelený nepovažují. Většinou kvete asi tak v květnu a v té době je posetý tisíci bleděžlutých květů. V Bibli je zmínka o tom, že tyto květy snadno shazuje. (Job 15:33) Jeho plody, olivy, jsou v nezralém stavu zelené, ale při dozrávání získávají tmavě rudofialovou až černou barvu. Sklizeň probíhá na podzim (v říjnu a v listopadu) a dosud se provádí stejným způsobem jako ve starověku, totiž tak, že se plody ze stromu klátí pomocí tyčí. (5Mo 24:20; Iz 24:13) V biblických dobách zůstávaly nějaké plody pro ty, kdo sbírali paběrky. (Iz 17:6) Přirozenou vlastností olivovníku je to, že bohatě rodí vždy každý druhý rok, to znamená, že po dobré úrodě v jednom roce přichází rok, kdy je úroda slabá. Čerstvé plody obsahují hořkou látku, která se odstraňuje tím, že se olivy naloží do solného roztoku, a pak se jedí buď v syrovém stavu, nebo nakládané. Největší hodnotu však má olivový olej, který činí 30 nebo více procent (váhy) čerstvého plodu. Jeden dobrý strom, z něhož se za rok získá 38 až 57 l oleje, by tedy mohl tukem potřebným pro výživu zásobovat jednu pěti až šestičlennou rodinu. Dřevo olivovníku je velmi tvrdé a musí se několik let nechat ležet, aby se dalo dobře zpracovávat.

Olivovník nejen žije několik set let, ale jestliže je podťat, z jeho kořenů vyrazí až šest nových výhonků, z nichž potom vyrostou nové kmeny; tímto způsobem se mnohdy také nadále zachovají staré stromy. Nové stromy se často pěstují z odnoží, které se odříznou z dorostlého stromu. Žalmista tedy ve velmi vhodném znázornění přirovnává syny šťastného muže ‚k odnožím olivovníků všude kolem jeho stolu‘. (Ža 128:3)

Roubování. Na plané olivovníky rostoucí na horských úbočích se mnohdy naroubovaly odřezané výhonky plodných stromů, aby tyto plané olivovníky také nesly dobré ovoce. Roubovat planý výhonek na pěstěný strom bylo tedy zcela v rozporu s běžným postupem, protože planý výhonek by dále nesl své vlastní plody. To dodává účinnosti Pavlovu znázornění v Římanům 11:17–24. V něm Pavel přirovnává křesťany z pohanů, kteří se stali součástí ‚Abrahamova semene‘, k ratolestem planého olivovníku, jež byly naroubovány na pěstěný strom, aby nahradily neplodné ratolesti, které byly odříznuty a které představovaly zavržené členy přirozeného židovského národa, kteří byli ze symbolického stromu odstraněni pro nedostatek víry. (Ga 3:28, 29) Tento skutek „proti přirozenosti“ poukazuje na Boží nezaslouženou laskavost k věřícím z pohanů, zdůrazňuje užitek, jaký jim, ratolestem ‚plané olivy‘, přináší to, že jsou podílníky na ‚tučných‘ kořenech zahradní olivy, a tak u těchto křesťanů z pohanů odstraňuje jakýkoli důvod k chlubení. (Srovnej Mt 3:10; Jana 15:1–10; viz heslo ROUBOVÁNÍ.)

Háje a lisy. Pokud k tomu byly podmínky, téměř každá vesnice v Palestině měla vlastní olivový háj. Neúroda oliv, například když byly postiženy svým úhlavním nepřítelem, housenkou, byla pro lidi nesmírnou katastrofou. (Am 4:9) Král David měl cenné olivové háje v oblasti Šefely. (1Pa 27:28) Horský hřeben na V od Jeruzaléma, vzdálený odtud asi „sabatní den cesty“, byl proslulý svými olivami již za dnů krále Davida, a v době Zecharjáše se mu říkalo „hora olivovníků“. (2Sa 15:30; Ze 14:4; Lk 19:29; 22:39; Sk 1:12) Velké množství kamenných olivových lisů ze starověku, které se našly po celé Palestině, potvrzuje, že pěstování oliv tam bylo značně rozšířeno. „Zahrady“ tehdy obvykle bývaly jakýmsi sadem, na němž často stával olivový lis. Jméno zahrady Getsemane, do níž se po poslední večeři odebral Ježíš se svými učedníky, tedy pochází z aramejského výrazu gath šema·néʹ, jenž znamená „olivový lis“. Mnohdy se olivy také šlapaly nohama. (Mi 6:15)

Obrazné použití. V Bibli se olivovník často používá v obrazném smyslu jako symbol plodnosti, krásy a důstojnosti. (Ža 52:8; Jer 11:16; Oz 14:6) Jeho větve se společně s větvemi jiných stromů používaly při Svátku chýší. (Ne 8:15; 3Mo 23:40) V Zecharjášovi 4:3, 11–14 a ve Zjevení 11:3, 4 jsou olivovníky použity jako symbolické znázornění Božích pomazaných a svědků.

[Vyobrazení na straně 142]

Olivovníky dobře rostou na skalnaté půdě, která je pro mnoho jiných rostlin příliš suchá